Progress

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Další významy jsou uvedeny na stránce Progress (rozcestník).
Progress
Nákladní loď Progress MS-12
Nákladní loď Progress MS-12
Základní údaje
VýrobceOKB-1 (RKK Energija)
Země původuSovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
RuskoRusko Rusko
ProvozovatelRoskosmos
Použitízásobování orbitální stanice
Technické specifikace
Typnákladní kosmická loď
Nosná raketaSojuz 2.1a (aktuální)
Životnost6 měsíců (zadokovaný k ISS)
14 dní (v samostatném letu)
Startovní hmotnost7 020–7 250 kg
Kapacita nákladu2 300–2 600 kg
Délka7,23 m
Průměr2,72 m
Objem6,6 m³ (nákladní)
Energiesolární panely
Oblast působenínízká oběžná dráha Země
Výrobní specifikace
Stavaktivní
Související zařízení
Odvozeno zSojuz

Progress (rus. Прогресс; „pokrok“) je automatická nákladní kosmická loď odvozená z pilotované transportní lodě typu Sojuz. Do vesmíru je vynášena různými variantami nosných raket typu Sojuz. Výrobcem a provozovatelem je NPO Energija (НПО Энергия, nyní RKK Energija im. S. P. Koroljova), Kaliningrad (nyní Koroljov), Moskevská obl., RSFSR (SSSR).

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Kosmické lodi typu Progress o celkové délce 7,23 m, maximálním průměru 2,72 m a vzletové hmotnosti od 7 020 do 7 250 kg (včetně nákladu) tvoří tři části:

  • nákladní sekce GO (gruzovoj otsek);
  • sekce pro dopravu kapalných pohonných látek OKD (otsek komponentov dozapravky);
  • přístrojová sekce PAO (priborno-agregatnyj otsek).

Hermetizovaná sekce GO ogiválního tvaru o průměru 2,2 m, délce 3,15 m včetně stykovacího zařízení a s vnitřním prostorem 6,6 m³ slouží k uložení kusového nákladu, dopravovaného na kosmickou stanici. V přední části se nachází průlez uzavřený hermetickým poklopem a zakončený aktivním stykovacím zařízením. Na obvodu příruby jsou umístěny spojky pro propojení potrubí pro přečerpávání paliva a okysličovadla, vzduchu pro klimatizační systémy stanice a elektrické konektory.

V nehermetizované sekci OKD tvaru komolého kužele o maximálním průměru 2,1 m a délce 1 m jsou umístěny dvě nádrže s palivem, dvě nádrže s okysličovadlem, tlakové láhve s dusíkem a se vzduchem.

Sekce PAO válcového tvaru o maximálním průměru 2,72 m a délce 3,1 m nese ve své válcové hermetizované části o průměru 2,1 m a délce 1,1 m řídicí, navigační a telekomunikační systémy. V přechodové části mezi PAO a OKD je umístěno 10 manévrovacích motorků. V zadní části je umístěn hlavní korekční motor o tahu 3,1 kN; další 4 manévrovací motorky a 10 trysek systému orientace spolu s nádržemi kapalných pohonných látek. Všechny motory pracují s hypergolickými (samovznítitelnými) kapalnými pohonnými látkami (asymetrický dimethylhydrazin a oxid dusičitý). Na vnějším plášti PAO je umístěn radiátor termoregulačního systému.

Celková nosnost nákladní lodi činí od 2 300 do 2 600 kg, z čehož může být až 1 500 kg kusového nákladu v hermetizované sekci GO a 1 540 kg pohonných látek pro stanici a plynů pro klimatizační systém stanice.

Životnost lodi ve spojení se stanicí je 6 měsíců.

Motorů nákladní lodi se obvykle využívá též ke korekcím oběžné dráhy stanice. Pro tyto korekce bývá k dispozici 185–250 kg paliva. Po splnění všech úkolů je nákladní loď naplněna odpadky a věcmi určenými k likvidaci, odpojí se od stanice a je navedena do atmosféry Země nad jižními oblastmi Pacifiku, kde shoří a její zbytky bez nebezpečí dopadnou na hladinu oceánu.

Varianty lodi[editovat | editovat zdroj]

Kosmická loď Progress je průběžně zdokonalována. Vyvinuty byly tyto hlavní varianty:

Přehled vypuštěných lodí Progress[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kosmických lodí Progress.

Ke konci roku bylo vypuštěno 171 lodí Progress. Nejstarší varianta (Progress) byla používána pro zásobování sovětských kosmických stanic Saljut 6 a Saljut 7 a společně s Progressy M též pro zajišťování provozu stanice Mir. Od roku 1998 byly postupně varianty Progress M, Progress M1 a Progress M-M využívány k obsluze Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) a v roce 2015 tuto roli převzaly lodě varianty Progress MS.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LÁLA, Petr; VÍTEK, Antonín. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha: Mladá fronta, 1982. S. 391. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]