Druhá válka v Kongu
| Druhá válka v Kongu | |||
|---|---|---|---|
 Uprchlíci na rwandsko-konžské hranici | |||
| Trvání | 2. srpna 1998 - 18. července 2003 | ||
| Místo | Demokratická republika Kongo, Afrika | ||
| Výsledek | Vojenský pat
| ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| 2 850 000 mrtvých (1998-2003) 1 000 000 mrtvých (2003-2005) | |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
_(1963%E2%80%931966).svg){kind=small}
Druhá válka v Kongu probíhala v letech 1998 až 2003 v Demokratické republice Kongo (dříve nazývané Zair). Tato válka je někdy také nazývána Africká světová válka nebo také Velká africká válka. Druhá konžská válka patřila k největším a nejsložitějším v moderní africké historii, protože se do ní přímo zapojilo devět afrických států a také kolem 25 ozbrojených skupin.
Podle odhadů si válka od srpna 1998 do dubna 2004 vyžádala na 3,8 milionů obětí. Většinu tvořili civilisté a příčinou jejich úmrtí byly zejména nemoci a hladomor (často docházelo k zabavování potravin). Druhá konžská válka se tak stala nekrvavějším konfliktem od druhé světové války. Miliony lidí uprchly do sousedních zemí.
Příčina války[editovat | editovat zdroj]
Za hlavní příčinu druhé konžské války lze považovat boj o nerostné suroviny. To byl také důvod proč se do války zapojily i země, jako Namibie a Zimbabwe, které nebyly bezprostředně ohroženy. Nerostné suroviny těžili i povstalci, kteří tak získávali finanční prostředky na další boj. Roli v konfliktu sehrály také etnické faktory. Rwandské kmeny žijí v bohatých východních provinciích Severní a Jižní Kivu a konžští Tutsiové mají výrazný vliv na vývoj situace v zemi. Podíleli se na svržení prezidenta Mobutu a byli zastoupeni i v armádě. V roce 1997 Kabila vyměnil Tutsie v řadách konžské armády za příslušníky jiných etnik a později vypověděl příslušníky rwandské armády ze země.
Průběh druhé konžské války[editovat | editovat zdroj]
V září 1997 nařídil prezident Laurent-Désiré Kabila stažení rwandských jednotek z Konga a v červenci roku 1998 vypověděl všechny příslušníky rwandské armády ze země. Díky tomuto kroku se řada Kabilových spojenců obrátila proti němu.
Rwanda a Uganda začaly podporovat povstalce, díky čemuž se anti-kabilovské koalici dařilo postupovat ke Kinshase. Oficiálním důvodem pro přítomnost rwandských a ugandských jednotek na území Konga byla obava z povstaleckých skupin, které by mohly ohrozit bezpečnost jejich zemí. Rwanda se obávala milic Interhamwe a Uganda organizace zvané NALU (National Army for the Liberation of Uganda) působících na hranicích mezi Demokratickou republikou Kongo a Ugandou. Jejich cílem bylo svrhnout Kabilu a nahradit ho nově zformovanou povstaleckou skupinou nazývanou Konžské shromáždění za demokracii – RCD (Rassemblement Conglais pour la Democratie). Kabila se proto rozhodl požádat o pomoc Jihoafrické rozvojové společenství (Southern African Development community) a na jeho stranu se postavila Namibie, Zimbabwe a Angola. Na svou stranu získal i některé další země – Čad, Libyi a Súdán. RCD tak byla nucena se stáhnout do východní části Konga, odkud pokračovala v bojích s konžskou armádou a jejími zahraničními spojenci.
V únoru roku 1999 Uganda začala podporovat povstaleckou skupinu nazývanou Hnutí za osvobození Konga – MLC (Mouvvement pour la Liberation du Congo), v jejímž čele stál Jean Pierre Bemba. Uganda společně s MLC získala kontrolu nad severní částí Konga. Díky své jednotě se MLC stala nejsilnější povstaleckou skupinou v občanské válce. V tomto období bylo Kongo v podstatě rozděleno do tří částí. Ve všech částech probíhala intenzivní těžba nerostných surovin.
V červenci 1999 bylo v Lusace v Zambii navrženo příměří. Smlouvu v srpnu podepsalo Kongo, Zimbabwe, Angola, Namibie, Uganda a Rwanda. Tuto smlouvu se však nepodařilo naplnit. Laurent Kabila si vysloužil mezinárodní kritiku za to, že blokoval vytvoření společné vojenské komise, brzdil mezikonžské dialogy a byl proti rozmístění mírových jednotek OSN v zemi. Smlouvu ale porušovaly všechny strany konfliktu, takže dohoda existovala pouze na papíře. V prosinci roku 1999 došlo ke zhoršení bezpečnostní situace v zemi a vše naznačovalo tomu, že i nepatrný incident může spustit organizované násilí proti civilistům, zejména proti Tutsiům.
Dne 16. ledna 2001 byl prezident Laurent-Désiré Kabila zavražděn členem své ochranky. Jeho nástupcem se stal jeho syn Joseph Kabila.
V říjnu roku 2001 začal v Addis Abebě mezikonžský dialog pod záštitou Ketumily Masire (někdejšího prezidenta Botswany). První setkání nepřineslo velký pokrok a bylo odloženo.
V roce 2002 došlo znovu k setkání v Jižní Africe. Tohoto setkání se účastnili představitelé vlády, povstaleckých skupin, politické opozice, občanské společnosti a hnutí Mai-mai. Rozhovory ale opět skončily bezvýsledně.
Jednání pokračovala v Jižní Africe do října 2002. Na konci roku 2002 se vojáci Angoly, Namibie a Zimbabwe stáhli. Rwanda přislíbila stáhnout své vojsko ze země výměnou za odzbrojení milic Interhamwe. Rwandští vojáci se měli stáhnout z Konga do října 2002, ale vojáci a RCD zůstali na východě Konga i nadále. Ugandští vojáci se oficiálně stáhli z Konga v květnu 2003.
Smlouva z Pretorie (Jižní Afrika) byla formálně ratifikována všemi stranami 2. dubna 2003 v Sun City v Jižní Africe a tak došlo k oficiálnímu ukončení druhé konžské války. Byla rovněž vytvořena prozatímní vláda a plán, jak dovést zemi ke svobodným demokratickým volbám.
Zahraniční aktéři ve druhé konžské válce[editovat | editovat zdroj]
Angola – Angola bojovala již v první konžské válce proti Mobutu Sésé Sekovi, protože podporoval povstalce z UNITY v Angolské občanské válce. Angola se snažila zamezit operování UNITY v jižním Kongu, protože UNITA zde prodávala diamanty vytěžené v Angole a měnila je za zbraně. Také se obávala, že bezvládí v DRC by mohlo UNITU posílit. Pomoc Angoly byla velmi významná, protože po desetiletích bojů měla jednu z největších a nejzkušenějších armád v Africe.
Zimbabwe – Robert Mugabe poslal Kabilovi na pomoc vojáky. Učinil tak pravděpodobně ve snaze zvýšit svoji prestiž v Africe a také ho lákaly nerostné zdroje Konga. Mugabe se tak stal největším spojencem Kabily. Kabila a Mugabe podepsali kontrakt za 200 milionů dolarů, který získaly podniky vlastněné Mugabem a jeho rodinou.
Namibie – Prezident Sam Nujoma měl v Kongu podobné zájmy jako Mugabe. Řada členů jeho rodiny byla zapojena do těžby nerostných surovin. Opoziční politici a občané Namibie ale byli intervencí do DRC pobouřeni.
Čad – Kabila původně s pomocí francouzské Afriky nepočítal, ale po summitu v Libreville v Gabonu Čad souhlasil s vysláním dvou tisíc vojáků.
Libye – Muammar al-Gaddafi poskytl letadla přepravující vojáky z Čadu. Tento krok byl překvapující, protože Libye měla s Čadem územní spory. Gaddáfí se tak pravděpodobně pokoušel vymanit z mezinárodní izolace.
Súdán – Nepotvrzené údaje hovoří o tom, že súdánská armáda bojovala s povstalci v provincii Orientale blízko súdánské a ugandské hranice.
Významné povstalecké skupiny[editovat | editovat zdroj]
RCD-Goma – Konžské shromáždění za demokracii (Congolese Rally for Democracy) – rwandská povstalecká skupina podporovaná Rwandou a Burundi
RCD – K – Konžské shromáždění za demokracii – Kisangani (Congolese Rally for democracy – Kisangani) – působilo zejména v provinciích Ituri, Oriental a Severní Kivu.
MLC – Hnutí za osvobození Konga (Mouvement pour la Liberation du Congo) – podporované Ugandou, v jeho čele stál Jean Pierre Bemba. Toto hnutí působilo především v provinciích Equatur a Oriental.
UPC – Unie konžských patriotů (Union of Congolese Patriots) – působí v Ituri
Mai Mai – vládou podporované povstalecké skupiny bojující proti rwandských a ugandským vojákům a proti povstaleckým skupinám, které tyto země podporovaly. Bojovali také proti přílivu imigrantů z Rwandy
Milice Interhamwe – tvoření příslušníky kmene Hutu, postavily se na strany Kabily a bojovaly proti rwandské vládě, ve které dominovali Tutsiové
NALU – Národní armáda pro osvobození Ugandy (National Army for the Liberation of Uganda)
UNITA – Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (União Nacional para a Independência Total de Angola)
Poválečný vývoj[editovat | editovat zdroj]
Navzdory oficiálním prohlášením o ukončení násilí v roce 2003 boje v jižním Kongu nadále pokračovaly. Hutujské milice se obávaly vrátit zpět do Rwandy, aby se nestaly terčem útoků Tutsiů, a proto zůstaly v deštném pralese ve východním Kongu. Rwandský vpád do Demokratické republiky Kongo narušil „křehkou“ vládu a vytvořil nestabilitu.
V prosinci 2004 se střetly soupeřící skupiny, v rámci konžské státní armády, ve východní části země.
V květnu 2005 bylo zjištěno, že hutujští rebelové, usazení ve východním Kongu, jsou odpovědní za stovky hromadných poprav, znásilňování, násilí a braní konžských civilistů jako rukojmí na území Walungu a Jižního Kivu.
Během roku 2005 milice podporované Rwandou a Ugandou vytvářely nestabilitu v severovýchodním regionu Ituri. Rwandské milice také stále operují ve východní části země v deštných pralesích.
V roce 2005 proběhlo referendum, které vedlo k přijetí nové ústavy. Ústava zaručila nové rozdělení země na 25 provincií.
V roce 2006 se konaly svobodné prezidentské volby. Největší šance na vítězství měl Joseph Kabila a vůdce povstalců Jean Pierre Bemba. Ve volbách zvítězil Joseph Kabila. Bemba však odmítl výsledky voleb akceptovat. Naštěstí násilí bylo pouze dočasné a jen těsně po skončení voleb. V prosinci 2006 byl Joseph Kabila inaugurován za účasti mnoha afrických hlav států. V tomtéž roce se také konaly volby do parlamentu, ve kterých Kabilova Lidová strana pro rekonstrukci a demokracii získala většinu v parlamentu. S pomocí OSN a Evropské unie se Kabilovi podařilo stabilizovat situaci v zemi.
Důsledky války[editovat | editovat zdroj]
Drancování přírodních zdrojů[editovat | editovat zdroj]
Během války došlo k drancování přírodních zdrojů. Těžba probíhala většinou nelegálně. Experti OSN doporučili zakázat vývoz nerostných surovin ze země, ale tato doporučení nebyla nikdy dodržována. V roce 1999 se rwandská a ugandská vojska střetla ve městě Kisangani, které je proslulé těžbou diamantů.
Znásilňování[editovat | editovat zdroj]
V říjnu 2004 Amnesty International zaznamenala 40 000 případů znásilnění v předešlých šesti letech. Většina případů znásilnění se odehrála v jižním Kivu. Počet znásilněných žen však bude patrně daleko vyšší, protože velká část z nich se bojí odsouzení svého okolí, a tak znásilnění neohlásí. Znásilňování také přispělo k rozšíření HIV v DRC. Ve východním Kongu je intenzita znásilňování a dalšího sexuálního násilí popisována jako nejhorší na světě. Všechny vojenské jednotky jsou vinny, ale milice a další povstalecké skupiny mají podíl na vině největší.
Uprchlíci[editovat | editovat zdroj]
Během války bylo vyhnáno na 3,4 milionů lidí. Většina z nich pocházela z východní části země. Téměř další 2 miliony lidí uprchly do sousedních zemí: Rwandy, Burundi, Tanzanie a Ugandy.
Pygmejové[editovat | editovat zdroj]
Během války byli Pygmejové chytáni jako zvířata a zabíjeni. Někteří povstalci byli kanibalové a jedli Pygmeje, protože věřili, že tím získají magickou sílu.
Lidé stále umírají[editovat | editovat zdroj]
I když oficiálně válka skončila před několika lety, lidé v Kongu umírají i nadále. Odhadovaný počet obětí je 45 000 za měsíc; 2 700 000 lidí umřelo od začátku roku 2004. Tento počet obětí je zaviněn hlavně kvůli velmi rozšířeným nemocem a hladomoru, zprávy ukazují, že téměř polovina usmrcených osob jsou děti mladší 5 let. Tento počet mrtvých byl zaznamenán od roku 2004, kdy počala snaha obnovit národ. Úsilí jsou omezována faktory, jako je konflikt v Kivu, který může být, a často je považován za pokračování druhé války v Kongu. Počet obětí násilných vojáků, radikálů, a povstalců v akci byly odhadnuty na více než 1 000 v roce 2009.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e Mario von Baratta: Der Fischer Weltalmanach 2001. Zahlen, Daten, Fakten. Aktuell. Kompetent. Zuverlässig. Fischer, Frankfurt 2000, ISBN 3-596-72001-X.
- ↑ Scholl-Latour, S. 116
- ↑ Johnson, S. 94.
- ↑ Scholl-Latour, S. 320
- ↑ Johnson, S. 93
- ↑ a b Johnson, S. 104.
- ↑ First assessment of the armed groups operating in DR Congo. www.reliefweb.int [online]. [cit. 16-10-2008]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16-10-2008.
- ↑ Scholl-Latour, S. 35
- ↑ Coghlan B, Brennan RJ, Ngoy P, et al. (enero de 2006). "Mortality in the Democratic Republic of Congo: a nationwide survey". Lancet 367 (9504): 44–51. doi:10.1016/S0140-6736(06)67923-3. PMID 16399152.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Druhá válka v Kongu na Wikimedia Commons - (anglicky) Global security
- (česky) Portál Asociace pro mezinárodní otázky[nedostupný zdroj]
- (česky) Bakalářská práce: Občanská válka v Kongu – Analýza příčin občanské války v Demokratické republice Kongo
