Kostel svatého Petra (Riga)

Kostel svatého Petra
	Kostel svatého Petra
Místo
Stát	Lotyšsko
Obec	Riga
Souřadnice	56°56′51″ s. š., 24°6′34″ v. d.
	Poloha kostela
Základní informace
Církev	Lotyšská evangelicko-luterská církev
Diecéze	Rižská arcidiecéze
Děkanát	Rižský děkanát
Status	farní kostel
Zasvěcení	svatý Petr
Zánik	1941
Architektonický popis
Architekt	Johannes Rumeschottel
Stavební sloh	gotika
Výstavba	1209 (první zmínka)
Specifikace
Délka	78,8 m
Šířka	34,9 m
Výška	123.25 m
Stavební materiál	cihly
Další informace
Adresa	Skārņu iela 19, Riga, Lotyšsko
Ulice	Pēterbaznīcas iela
Oficiální web	Oficiální web
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel svatého Petra (lotyšsky Rīgas Svētā Pētera baznīca) je luteránský kostel v Rize, hlavním městě Lotyšska. Jedná se o farní kostel lotyšské evangelicko-luterské církve. Je chráněn jako kulturní památka národního významu.

První písemná zmínka pochází z roku 1209. Do roku 1524 patřil římskokatolické církvi, od roku 1526 do roku 1940 byl majetkem luteránské církve, od roku 1991 patří lotyšské evangelicko-luteránské církvi (Latvijas Evaņģēliski luteriskās baznīcas, LELB). V roce 2022 byl kostel sv. Petra bezplatně převeden na německou farní nadaci sv. Petra, která se zavázala do tří let zahájit a do deseti let dokončit restaurátorské práce.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o jednolodní kostel z přelomu 12. a 13. století. Je charakteristický svou osmibokou věží s vysokou tříúrovňovou špicí, jež kostel činí nejvyšším v Rize, a zároveň v celém Lotyšsku. Stavba je také druhým nejvyšším kostelem v pobaltských zemích, hned po kostelu svatého Olafa v Tallinnu, jež je o 40 cm vyšší, a 19. nejvyšším kostelem na světě. Špička byla původně dřevěná, a až do požáru v roce 1941 byla nejvyšší dřevěnou stavbou Evropy. Má široké průčelí, jež se třemi barokními portály otevírá do Reformačního náměstí.

Materiálem jsou především cihly, místy kameny. Věž je vysoká 123,25 metrů a skládá se z kovových konstrukcí, do nichž je zabudován výtah, který vyváží návštěvníky do výšky 72 m.

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Kostel se nachází na pravém břehu Daugavy, v historickém centru Rigy, v tzv. Centrálním obvodu. Lemují jej ulice Pēterbaznīcas iela a Skārņu iela. Před vstupními portály se nachází Reformační náměstí, Reformācijas laukums, z něhož se třemi ulicemi dá projít na Radniční náměstí, Rātslaukums. Za kostelem se nachází menší kostel svatého Jana.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Dějiny kostela lze rozdělit do tří odlišných období: dvě jsou spojena s gotickým a románským stavebním slohem a třetí s obdobím raného baroka.

První etapa[editovat | editovat zdroj]

První zmínka o kostele sv. Petra pochází z roku 1209, jedná se o smlouvu mezi biskupem Albertem a králem Viswaldem Jersikou. Kostel byl zděné konstrukce, a proto nebyl poškozen požárem města Rigy v tomto roce.

Druhá etapa[editovat | editovat zdroj]

Druhé období spadá do let 1408-09, kdy stavitel Johannes Rumeschottel z Rostocku řídil stavbu svatyně podle kostela Panny Marie v Rostocku. Svatyně byla téměř dokončena v roce 1409, ale kvůli polsko-litevsko-teutonské válce byla dokončena a vysvěcena až v roce 1419. Další stavební práce byly přerušeny morovou epidemií v roce 1420 a obnoveny ve 30. letech 14. století. Kostel ze 13. století byl v letech 1456-1466 přestavěn tak, aby odpovídal nově postavené svatyni. V 70. letech 14. století byly obě stavby spojeny, čímž vznikla mohutná bazilika se třemi loděmi a zdobnými klenutými stropy. Stará zvonice byla nahrazena v roce 1456 a v roce 1477 byl do nové věže zavěšen zvon. V roce 1491 byla k věži přistavěna 136 metrů vysoká osmiboká věž, která spolu s průčelím kostela tvořila dominantu siluety Rigy. Věž se zřítila 11. března 1666, zničila sousední budovu a v troskách pohřbila osm lidí. Základní kámen nové věže byl položen 29. června 1667.

Mollinův panoramat Rigy z roku 1612 (kostel sv. Petra vpravo)

Třetí etapa[editovat | editovat zdroj]

Třetí období výstavby se datuje do let 1671-1690, kdy bylo postaveno průčelí a hlavní věž. V této době byla také obnovena střecha, klenby a mobiliář. Věž navrhl a na její stavbu dohlížel Jacob Josten, původem holandský stavitel z Rigy,kterého v roce 1675 vystřídal Rupert Bindenschu (1645-1698), další rižský stavitel. Stavbu zahájil v dubnu 1671 zednický mistr Heinrich Henicke. Věž byla dokončena v roce 1677, ale již 21. května 1677 byla spolu s interiérem kostela zničena při celoměstském požáru. Bindenshu dohlížel na následné opravy v letech 1677-79: klenuté dřevěné stropy nahradily dřívější zděné klenby a byla vyměněna nebo renovována střecha, okna, interiér a vybavení. První bohoslužba v renovovaném kostele se konala 14. září 1679. Obnova věže začala roku 1686 a navrhl ji městský inženýr Friedrich S. von Dahlen. Městská rada nedokončenou věž neschválila, a proto byla v roce 1688 stržena. Poté byla postavena nová 148 metrů (486 stop) vysoká věž s měděnou střechou, kterou navrhl Bindenshu. Na vrchol věže byla 10. května 1690 umístěna koule a kohout. Tato věž byla v té době nejvyšší dřevěnou stavbou v Evropě. Později bylo upraveno také západní průčelí kostela. Cihlová konstrukce byla obložena červenavým vápencem ze Salaspilsu a Koknese a fasáda byla zdobena volutami, pilastry, římsami a obrubami z gotlandského kamene. V roce 1692 schválila městská rada Rigy návrh Bindenshu a kameníka Andrease Petermana na tři stejné portály. Portály financoval obchodník Klaus Mistett a zhotovili je H. Henneken, Johann Daniel Schauss, Johann Gerwin a několik dalších sochařů. Portály byly vyzdobeny vápencovými sochami v barokním stylu. V roce 1694 zde L. Martini instaloval nové věžní hodiny.

První rekonstrukce[editovat | editovat zdroj]

Nově zrekonstruovaný kostel sloužil pouhých 29 let, protože 10. května 1721 udeřil blesk a zapálil věž i kostel. Po požáru zůstaly stát pouze zdi kostela a věže. Pod vedením tesařského mistra Toma Bochuma a zednického mistra Kristofera Meinerta byla okamžitě zahájena rekonstrukce kostela. V roce 1723 již měla stavba provizorní střechu. V roce 1740 převzal dohled nad projektem Johann Heinrich Wilbern a pod jeho vedením byla v roce 1746 postavena nová věž o výšce 120,7 metru. V letech 1746-47 byla věž pokryta měděným plechem a kohout byl pozlacen. V roce 1794 Haberland renovoval dřevěné klenuté stropy ve středních částech lodi. V roce 1885 byly pod vedením architekta Reinholda Georga Schmaelinga (1840-1917) omítnuty vnitřní stěny a spodní části pilířů byly obloženy dubovými deskami.

Druhá rekonstrukce[editovat | editovat zdroj]

Dělostřelecká palba zničila kostel 29. června 1941. Konzervace a restaurování začaly v roce 1954 výzkumem architekta Pēterise Saulītise. Práce probíhaly v letech 1967-1983 pod vedením Saulītise a architekta Gunarse Zirnise. Obnova začala kovovým rámem věže. Kohout - přesná kopie předchozího kohouta a celkově sedmý kohout - byl na věž umístěn 21. srpna 1970. Renovované věžní hodiny začaly ukazovat čas v červenci 1975. Podle tradice mají pouze hodinovou ručičku. Zvonková hudba začala hrát v roce 1976; pětkrát denně hraje lotyšskou lidovou melodii "Rīga dimd" a zvony se rozeznívají na vrcholu každou hodinu. Renovace interiéru kostela skončila v roce 1984. V letech 1987-91 polská společnost "PKZ" obnovila hlavní fasádu a portály. V roce 1991 v kostele obnovil bohoslužby lotyšský luteránský sbor svatého Petra a 4. dubna 2006 byl kostel navrácen do vlastnictví Lotyšské evangelické luteránské církve.

Během druhé světové války přišel kostel o významný předmět kulturního dědictví - působivý bronzový svícen vyrobený v roce 1596 -, který do města Włocławek odvezli Němci z Rigy, přesídlení během akce "Heim ins Reich" na anektovaná polská území. Tento 310 cm vysoký a 378 cm široký svícen, dříve nazývaný stojící lucerna, si objednala městská rada Rigy u slévače kovů Hanse Meyera v Rize. Po válce byl vystaven ve wlocławské katedrální bazilice Nanebevzetí Panny Marie. Dne 1. března 2012 se toto dílo pozdně renesančního umění vrátilo do svého dávného domova v důsledku dohody o repatriaci kulturních statků.

Věžoví kohouti[editovat | editovat zdroj]

Větrné ukazatele doprovází kostel přes 500 let. Kostelní věže byly korunovány nejen kohoutem, ale obvykle i koulí. Tento prvek byl zpočátku možná pouze dekorativní, ale později se stal úložištěm informací. Koule obsahovala svitky s informacemi o historii stavby a stavitelích. V současnosti se na kostele nachází dva větrní ukazatelé, jeden na hlavní věži - kohout - a druhý na konci hřebenu střechy - svatý Petr s klíčem.

Seznam kohoutů[editovat | editovat zdroj]

Kostel svatého Petra měl od 15. století, kdy byla postavena gotická věž, sedm větrných ukazatelů - kohoutů.

První kohout byl instalován v roce 1491 po dokončení věže. V roce 1538, kdy byla věž obložena měděnými plechy, byl tento kohout opraven a v témže roce byl opět umístěn na věž. V roce 1576 kohouta poškodila silná bouře a byl odstraněn.

Dne 13. července 1577 instalovalo město Riga druhého kohouta. Dne 4. října 1577 ji z věže strhl neobvykle silný vítr. Kohout tedy nevydržel ani tři měsíce.

Dne 11. července 1578 byl instalován nový, již třetí kohout. To byl kohout zobrazený na Mollinově panoramatu Rigy z roku 1612 (viz výše).

14. května roku 1651, po 73 letech služby ve Švédské Livonii, byl na věž kostela instalován pozlacený čtvrtý kohout. Dne 17. listopadu 1659 ji v osm hodin ráno strhla silná bouře ze stožáru a odhodila ji na hřbitov.

Dne 26. července 1660 byl na věž umístěn pozlacený pátý kohout, který zůstal na věži až do jejího pádu v roce 1666.

Dne 10. května 1690 mezi osmou a devátou hodinou ranní byl na věž umístěn šestý kohout.

Dne 9. října 1746 umístil Johann Wilbern na věž kouli a v pořadí již sedmého kohouta, obnoveného po požáru v roce 1721. Byly umístěny na předchozí tyč věže, která byla po narovnání a opravě přistavěna na novou konstrukci věže. Dne 29. června 1941 během bitvy o Rigu se kohout, koule a tyč zřítily na zem, když se hořící dřevěná věž zřítila. Kohout a koule byli zrestaurováni a vystaveni v kostele svatého Petra. Tyč byla naopak na vrchol věže instalována již potřetí.

Dne 21. srpna 1970 byl na obnovenou věž instalován osmý a poslední kohout, přesná kopie předchozího. Pozlacený kohout váží 158 kg, je dlouhý 2,10 m od prsou po ocas a vysoký 1,53 m od vrcholu ocasu po spodní část břicha. Kohout a koule pod ním jsou vyrobeny z měděného plechu pokrytého velmi tenkými zlatými pláty, váží 158 kg a na jejich výrobu bylo použito 140 gramů zlata. V roce 2009 byl kohout restaurován a po restaurování byl opět umístěn na věž kostela.

Sochy[editovat | editovat zdroj]

Na kostele, v kostele a v jeho okolí se nachází několik soch z různých historických období.

Vstupní portály[editovat | editovat zdroj]

Každý ze tří vstupních portálů zdobí pět soch, z toho dva andělé.

Lapidárium a socha Rolanda[editovat | editovat zdroj]

Uvnitř kostela se nachází malé lapidárium s různými artefakty, jako je např. socha Rolanda, bájného ochránce Rigy. Ta od roku 1896 zdobila Radniční náměstí (Rātslaukumā), ale za byla poškozena během bitvy o Rigu v roce 1941, a tak byla pro větší bezpečí přesunuta do kostela. Na náměstí se dnes nachází její replika.

Sousoší „Brémští muzikanti“[editovat | editovat zdroj]

Za kostelem se nachází sousoší osla, psa, kočky a kohouta s názvem Brémští muzikanti (Brēmenes muzikanti), inspirované známou pohádkou bratří Grimmů. Socha pochází z roku 1990.^[1]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Kostel a řeka Daugava
Kostel a nedaleké Radniční náměstí
Zadní část kostela a ukazatel větru v podobě svatého Petra
Zadní část kostela
Průčelí kostela
Strop kostela
Interiér
Kostel a přilehlý most Akmens Tits
Kostel poničený během bitvy o Rigu
Kostel z mostu Akmens Tits
Kostel z blízkého parku Kanālmalas apstādījumi (řeka na obrázku je Pilsēta kanāls, rameno Daugavy)
Siluleta kostela