Hledání historického Ježíše[editovat | editovat zdroj]

Hledání historického Ježíše je akademické úsilí o sestavení historického Ježíšova portrétu. Od 18. století proběhly tři vlny hledání historického Ježíše, z nichž každá měla své charakteristiky a zakládala se na různých badatelských kritériích.

Nadšení prvního hledání odeznělo po kritice Alberta Schweitzera z r. 1906, v níž upozornil na různé nedostatky přístupů, které se v jeho době používaly. Druhé hledání začalo v roce 1953 a uvedlo řadu nových postupů, ale vyčerpalo se již v 70. letech. Od 80. let pak skupina badatelů začíná třetí hledání.

Existuje široký akademický konsenzus o samotné Ježíšově existenci, do určité míry také o základních událostech v jeho životě. Jednotlivé Ježíšovy portréty se však mezi sebou významně liší.

První hledání[editovat | editovat zdroj]

S koncem osvícenství se evropští biblisté začali odvracet od textové analýzy a pokusů o harmonizaci evangelií. Místo toho vytvářeli Ježíšovy životopisy, které typicky nesly název Život Ježíšův. Tyto pokusy o sestavení Ježíšova životopisu vešly ve známost jako první „hledání historického Ježíše“. Název je odvozen z knihy Alberta Schweitzera Dějiny bádání o historickém Ježíši.

Koncem 19. století existovala již řada Životů Ježíšových. Některé z nich chtěly jen vyvolat senzaci – nevznikly proto, že by se objevila nějaká nová fakta, ale proto, že někteří lidé četli a vykládali evangelia novým způsobem. V těchto příbězích Životů Ježíšových byl často silný romantický a psychologizující prvek, případně obsahovaly příběhy nezmíněné v žádném z evangelií či jiných historických dokumentech. Např. Ernest Renan využil epizodu, kde Ježíš triumfálně vjíždí do Jeruzaléma na oslu, k vystavění příběhu o tesaři Ježíšovi, který byl něžným prorokem a majitelem osla, na němž přejížděl mezi galilejskými městy.

Mark Powell uvádí, že Životy Ježíšovy byly zpravidla inspirovány třemi momenty: 1. velkým zastřešujícím konceptem (např. Ježíš jako reformátor), který určoval téma knihy a v jehož intencích byla evangelia vykládána; 2. vyloučením těch částí evangelijních zpráv, které tomuto konceptu neodpovídaly; 3. přidáním nového materiálu, který se neobjevoval v žádném z evangelií, aby se vyplnila bílá místa v příběhu. Andreas J. Köstenberger uvádí, že v mnoha případech tyto příběhy vykreslují Ježíše způsobem, který „připomíná hledače samotného“ spíše než židovskou postavu prvního století.

Některé z těchto Životů Ježíšových křesťanství vychvalovaly, jiné na ně útočily. Hermann Reimarus (1694–1768) v jedné z prvních významných publikací na toto téma vylíčil Ježíše jako nepříliš úspěšného politického revolucionáře, který své poslání spatřoval v nastolení Boha jako krále Izraele. Reimarus ve svém traktátu odmítl zázraky a obvinil biblické autory z podvodu, avšak nikdy svou práci nepublikoval a teprve po jeho smrti ji vydal Gotthold Lessing (1729–1781). Baron d'Holbach (1723–1789), jehož záměrem nebylo hledat historického Ježíše, ale kritizovat náboženství, napsal spis „Ecce Homo – Dějiny Ježíše Nazaretského“ a vydal jej anonymně v Amsterdamu v roce 1769. Do angličtiny přeložil knihu George Houston a vydal ji hned dvakrát: v r. 1799 a pak 1813. Když se k ní přihlásil jako její autor, byl odsouzen za rouhání na dva roky do vězení.

Ernest Renan, autor jednoho z nejčtenějších Životů Ježíšových v 19. století

David Strauss (1808–1874) se již ve svých 27 letech stal průkopníkem „hledání historického Ježíše“, když všechny nadpřirozené události odmítl jako mytologii. Jeho Život Ježíšův z r. 1835 byl jedním z prvních a nejvlivnějších systematických rozborů Ježíšova životního příběhu, který měl být založen na nestranném historickém bádání. Strauss chápal zázračná vyprávění z Ježíšova života v evangeliích jako mýtus a výtvor představivosti prvních křesťanů, kteří si vyprávěli příběhy a popisovali přirozené události jako zázračné. Z autorů píšících po Straussovi především Ernest Renan ve své úspěšné knize Vie de Jesus spojil akademický přístup se sentimentální a beletristickou psychologizující interpretací. Příkladem je Renanovo tvrzení, že Ježíš kázal „sladké evangelium lásky“, dokud byl v Galileji, stal se však revolucionářem po svém příchodu do Jeruzaléma a střetu s tamním establishmentem.

Johannes Weiss (1863–1914) a William Wrede (1859–1906) upozornili akademický svět na eschatologický aspekt Ježíšova působení. Oba byli rozhodnými anti-liberály a jejich výklad zdůrazňoval neobvyklou povahu Ježíšova působení a učení. Wrede psal o tématu „mesiášského tajemství“ v Markově evangeliu a zastával názor, že první křesťané používali tuto metodu, aby vysvětlili, proč se Ježíš sám neprohlásil za Mesiáše.

Albert Kalthoff (1850–1906) ve své knize Jak vzniklo křesťanství. Nové příspěvky k problému Krista (1904), v kapitole „Existoval historický Ježíš?“ píše: „Syn Boží, Pán veškerenstva, narozený z Panny a vzkříšený z mrtvých, a tesařův syn s revolučními sklony jsou dvě naprosto rozdílné bytosti. Byl-li jeden z nich historickým Ježíšem, druhý jím zcela jistě nebyl. Skutečná otázka Ježíšovy historicity nezní pouze, zda mezi mnoha judskými pretendenty mesiášství se vyskytlo jméno Ježíš, ale zda historickou postavu tohoto Ježíše můžeme rozpoznat v evangeliích a zda jej máme považovat za zakladatele křesťanství.“

Albert Schweitzer (1875–1965), historik teologie, ve své knize Dějiny bádání o historickém Ježíši – od Reimara k Wredemu (1906, první vydání) odsoudil subjektivismus různých spisovatelů, kteří Ježíše nahlíželi prizmatem svých vlastních preferencí. Tři kapitoly v knize (7, 8 a 9) jsou věnovány Davidu Straussovi, jedna (11) Bruno Bauerovi. Bruno Bauer (1809–1882) byl prvním akademickým teologem popírajícím Ježíšovu historicitu. Německá akademická obec však jeho práci neuznávala a před zapomenutím ji zachránil teprve Albert Kalthoff. Schweitzer vysoce cenil Bauerova raná díla, neztotožňoval se však s jeho tvrzením o Ježíšově nehistoričnosti.

Přímým útokem na „první hledání“ se stala kniha Mýtus o Kristu, poprvé vydaná r. 1909. Její autor Arthur Drews razí teorii kristovského mýtu a popírá existenci historického Ježíše. Kniha popularizující tezi Bruno Bauera vyvolala mezinárodní rozruch. Jak v r. 1912 poznamenává S. J. Case, pochybnosti o Ježíšově existenci se v posledním desetiletí objevily na mnoha místech, ale nikde s takovou razancí jako v Německu, kde se hnutí skeptiků stalo regulérní propagandou. „Náčelníkem tohoto křídla je Arthur Drews, profesor filosofie v Karlsruhe. Od vydání jeho knihy Mýtus o Kristu v roce 1909 se veřejnost s tématem neustále setkává prostřednictvím diskusí na různých místech, zvláště v některých významných univerzitních střediscích, jako jsou Jena, Marburk, Giessen, Lipsko či Berlín.“

V odpověď na Drewsovu tezi zařadil Schweitzer do druhého vydání svých Dějin bádání o historickém Ježíši z r. 1913 (Geschichte der Leben-Jesu-Forschung, 2. Auflage, 1913) dvě nové kapitoly.

• Kapitola 22 (s. 451–499), „Nejnovější popření Ježíšovy historicity“ (Die Neueste Bestreitung der Geschichtlichkeit Jesu) analyzuje Drewsovu tezi a dalších osm pisatelů, kteří se s ní ztotožňují.

• Kapitola 23 (s. 500–560), „Diskuse o Ježíšově historicitě“ (Die Diskussion über die Geschichtlichkeit Jesu) uvádí přehled 40 publikací autorů, kteří se s Drewsem kriticky vyrovnávají. Schweitzer pokračuje ve své systematické expozici problémů a potíží v teoriích popírajících Ježíšovu existenci, autentičnost Pavlových listů a nakonec i Pavlovu historičnost.

Schweitzer upozornil na skutečnost, že všechny Ježíšovy životopisy 19. století zanedbávaly nebo zcela opomíjely Ježíšovu apokalyptickou zvěst, a vytvořil svou vlastní verzi Ježíšova profilu v židovském apokalyptickém kontextu. Poté usoudil, že hledání historického Ježíše je ztrátou času, opustil biblické bádání a odešel do Afriky jako lékař a misionář.

Konec prvního hledání[editovat | editovat zdroj]

Předchůdcem Schweitzerovy práce byla kniha Martina Kählera Takzvaný historický Ježíš a dějinný biblický Kristus, vydaná v r. 1896. Kähler v ní argumentuje, že nelze odloučit historického Ježíše od Krista víry a že hlavním úkolem biblické analýzy je především lépe pochopit Krista víry, který ovlivnil dějiny. Kählerovu práci si oblíbili konzervativci i liberálové a společně se Schweitzerovou knihou přispěla k ukončení „prvního hledání“.

Období „nehledání“[editovat | editovat zdroj]

Rudolf Bultmann věřil, že záleží na tom, že Ježíš žil a byl ukřižován, ne na tom, co se stalo během jeho života.

Schweitzerova kritika z r. 1906 vzala dřívějším pokusům o rekonstrukci historického Ježíše vítr z plachet a často je považována za začátek období „nehledání“, které trvalo až do přednášky Ernsta Käsemanna v r. 1953 – začátku „druhého hledání“.

Klíčovou postavou tohoto mezidobí byl Rudolf Bultmann, který zůstal skeptickým v otázce relevance a potřebnosti bádání o historickém Ježíši a zastával názor, že jediné, co o Ježíšovi potřebujeme vědět, je „že“ (německy dass) jeho existence – že Ježíš žil, kázal a byl ukřižován, kdežto další konkrétní události z jeho života jsou nepodstatné. Bultmann také podporoval studium ústní tradice, která uchovala materiál evangelií.

Bultmann věřil, že o Ježíšovi lze poznat jen několik nahodilých detailů a že zkoumat je nemá smysl, protože vše, na čem záleží, je následovat „Ježíšovo povolání“, které lze zakusit jen existenciálním setkáním s Božím slovem. Bultmann argumentuje, že nejranější křesťanská literatura se málo zajímala o konkrétní zeměpisné údaje a že studium Ježíše metodou historické analýzy je nejen nemožné, ale i zbytečné. Nakonec však Bultmann nezavřel zcela dveře historickému bádání a v r. 1948 doporučil v něm pokračovat.

Druhé hledání[editovat | editovat zdroj]

Zatímco přesný začátek prvního a třetího hledání nelze stanovit, v případě druhého hledání tento údaj známe. Je jím přednáška Ernsta Käsemanna nazvaná „Problém historického Ježíše“, kterou přednesl 20. října 1953 na výročním shromáždění absolventů marburské univerzity, kteří stejně jako Käsemann studovali u Rudolfa Bultmanna.

Svou přednáškou se Käsemann rozešel se stanovisky svého učitele Bultmanna, který zdůrazňoval teologický přístup a ještě v r. 1926 argumentoval, že bádání o historickém Ježíši je mrháním časem (byť později toto stanovisko zmírnil). Käsemann zastával názor, že ačkoli je možno interpretovat evangelia teologicky, obsahují současně historické vzpomínky, které mohou být zdrojem informací o Ježíšovi. Tento názor stál na počátku „nového hledání“, dnes známého jako druhé hledání historického Ježíše. Většina badatelů tohoto „druhého hledání“ byli buď Němci nebo studenti německých učitelů.

Käsemannův názor, že o Ježíšovi se můžeme něco dozvědět, pokud systematicky pracujeme s nástroji historické analýzy, se ukázal jako velmi vlivný a inspiroval řadu badatelů, aby vyvinuli nové přístupy ke studiu historického Ježíše. Jedním z významných počinů vycházejících z tohoto přístupu byla kniha Günthera Bornkamma Ježíš Nazaretský (1956), z níž pochází jeho známý výrok: „Co mají evangelia říci o zvěsti, činech a příběhu Ježíšově, má stále prvek autentičnosti… tyto rysy ukazují přímo k pozemské Ježíšově postavě.“ Kniha Jamese M. Robinsona Nové hledání historického Ježíše (1959) se dočkala mnoha reedicí, což naznačuje vysokou míru zájmu o tuto problematiku v šedesátých letech. K analýze biblických textů zavádí Käsemann „kritérium nepodobnosti“, které porovnává danou evangelijní pasáž (např. Ježíšův výrok) s dobovým židovským kontextem a pokud se mu vymyká, považuje její autentičnost za pravděpodobnější. V období druhého hledání bylo zavedeno také „kritérium trapnosti“, které pokládá za nepravděpodobné, aby si skupina vymyslela příběh, který ji uvádí do rozpaků. Podle tohoto kritéria by si např. raná církev nikdy nevymyslela jádro příběhu o Ježíšovu křtu, protože Jan křtil na odpuštění hříchů, zatímco Ježíš byl pokládán za bezhříšného. Příběh Ježíšova křtu do tohoto modelu nezapadá; navíc jako by Jana nadřazoval Ježíšovi, což je dalším zdrojem rozpaků. Samotný Ježíšův křest je tedy patrně historická událost, avšak zmínky o holubici a hlasu z nebe budou spíše pozdějšími ornamentálními doplňky.

Počátkem 70. let původní zájem o „druhé hledání“ prakticky vyprchal. Řada badatelů spojuje jeho konec s klesajícím vlivem Bultmannových myšlenek; např. Ben Witherington píše: „S úpadkem Bultmannova vlivu a nadšení pro existencialismus odeznělo také nadšení druhého hledání.“ Geza Vermes prohlašuje: „Vzhledem k nedozírnému Bultmannovu vlivu na německou a skrze jeho bývalé studenty i severoamerickou novozákonní biblistiku se hodiny skutečného historického bádání na půl století zastavily.“ Paul Zahl si všímá, že ačkoli druhé hledání přineslo ve své době významné výsledky, dnes jsou namnoze zapomenuty, byť nikdy nedošlo k jejich vyvrácení.

Třetí hledání[editovat | editovat zdroj]

Druhé hledání se vyčerpalo v 70. letech, avšak již v 80. letech začalo třetí hledání a získalo své formální stoupence. Na rozdíl od druhého nemá třetí hledání žádný jasně definovaný počátek; objevilo se, když několik badatelů krátce po sobě formulovalo nové přístupy. V r. 1992 označil N. T. Wright tyto nové přístupy jako „třetí hledání“.

Kromě starších kritérií vícenásobného svědectví, nepodobnosti a trapnosti vznikla v období třetího hledání nová kritéria, zejména:

• Kritérium historické přijatelnosti, zavedené v r. 1997. Tento princip zkoumá věrohodnost události pomocí prvků, jakými jsou např. kontextuální a následková uvěřitelnost, tj. historický kontext události musí být přiměřený, stejně jako její následky. V poslední době většina badatelů dává tomuto kritériu přednost před kritériem nepodobnosti, takže události zapadající do historického kontextu se považují za pravděpodobnější.

• Kritérium odmítnutí a popravy, vytvořené v r. 1985. Od ostatních kritérií se velmi liší a místo zkoumání autentičnosti jednotlivých Ježíšových výroků zaměřuje pozornost na skutečnost, že Ježíš byl odmítnut Židy a popraven Římany, a pak se ptá, jaká slova a činy tomu odpovídají. John P. Meier říká, že podle tohoto kritéria by neprovokující Ježíš byl těžko ukřižován, takže Ježíšovy výroky jsou zkoumány ve světle ukřižování.

• Kritérium kongruence (či kumulativního nepřímého důkazu) je zvláštním případem staršího kritéria koherence. Kritérium koherence, známé též jako kritérium konzistence a konformity, vychází z toho, co už je uznáváno jako prokazatelně historické, a zkoumá, zda nová hypotéza je s tím konzistentní a koherentní. Kritérium kongruence je pak podpůrným argumentem ve prospěch hypotézy, jestliže pozorování na základě jiných dat vedou k podobným závěrům.

Některá další navržená kritéria považují badatelé třetího hledání za pochybná a nespolehlivá. Mezi ně patří kritérium přítomnosti aramejských prvků, které navrhl Joachim Jeremias. Toto kritérium posuzuje biblický výrok na základě rozpoznatelných aramejských prvků ve slovní zásobě či gramatice. Podobně kritérium palestinského prostředí pokládá výrok za autentický, pokud odpovídá palestinskému prostředí Ježíšovy doby. Kritérium živosti vyprávění předpokládalo, že výrok formulovaný jazykem živějším než okolní text může pocházet od očitého svědka, toto kritérium však většina badatelů nepokládá za průkazné.

Významným rysem třetího hledání je také role archeologie. Jak říká James Charlesworth, jen málo moderních badatelů dnes záměrně přehlíží archeologické objevy, které objasňují život v Galileji a Judsku v Ježíšově době. Dalším rysem třetího hledání je jeho interdisciplinární a globální povaha. Zatímco v prvním a druhém hledání se angažovali především evropští protestantští teologové, třetího hledání se účastní badatelé mnoha oborů z celého světa. Např. přínosem židovských badatelů k hledání historického Ježíše je jejich důkladná znalost judaismu druhého chrámu.

Historické interpretace Ježíše[editovat | editovat zdroj]

Většina badatelů se dnes shoduje, že Ježíš jako historická postava existoval, avšak Ježíšovy portréty vytvořené během trojího hledání se často liší mezi sebou navzájem i od portrétu, který známe z evangelií. Amy-Jill Levineová nachází obecný akademický konsenzus v základních bodech Ježíšova života: že Ježíš byl pokřtěn Janem Křtitelem, dostal se do sporu s židovskými představiteli o otázce Boha, uzdravoval, učil v podobenstvích, shromažďoval učedníky a byl ukřižován za římského prefekta Piláta Pontského.

Rozdílné důrazy v hlavním interpretačním proudu třetího hledání lze shrnout do několika skupin: Ježíš jako apokalyptický prorok, charismatický uzdravovatel, kynický filosof, židovský Mesiáš nebo prorok sociální změny. Ačkoli se badatelé rozcházejí v interpretacích jeho života i v samotné interpretační metodě, existují mezi nimi jisté shody. Někdy se vzájemně kritičtí badatelé v určité otázce setkávají; např. Crossan a Wright souhlasí, že Ježíš nebyl „primárně apokalyptický“, ačkoli zároveň věří, že apokalyptickou zvěst skutečně kázal, kdežto jiní (např. Borg a Mack) se od nich v tomto ohledu odlišují. Třetí hledání je tedy roztříštěné a nedospívá k žádnému obecně sdílenému Ježíšovu obrazu.

Ve své knize Dějiny bádání o historickém Ježíši (1906) si Albert Schweitzer povšiml podobnosti jednotlivých Ježíšových portrétů badatelům, kteří je sestavují. John Dominic Crossan má za to, že tento trend pokračuje, takže mnozí autoři píšící o Ježíšově životě „tvoří autoportrét a říkají mu portrét.“

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Quest for the historical Jesus na anglické Wikipedii.