Wikipedista:BíláVrána/Pískoviště

Stránky: obce Kolíňany, Preseľany, Richnava (okres Gelnica) - přeložit z Sk

Dallas

Rennes

Partnerská města Brna

Seznam dvanácti největších města v Lucembursku, která jsou definována zákonem. Bez ohledu na jejich status netvoří vždy souvislé urbanizované území. Na rozdíl od ostatních sídel má jejich představitel titul velkovévoda, zatímco představitelé ostatních obcí jsou jmenováni ministrem vnitra.

Historie

Historicky byl status městav odvozen z majetku města a městského charty, ale městská práva jsou nyní poskytována a regulována zákonem. Dle zákona byl udělen status města poprvé 24. února 1843, kdy byl takto udělen sedmi z osmi měst, která předtím získala status dle charty. Byla to města(v pořadí dle zákona): Lucemburk, Diekirch, Grevenmacher, Echternach, Wiltz, Vianden a Remich.

Po více jak šedesát let nedošlo k udělení statusu města dalšímu sídlu, ale demografické změny v průběhu poslední části devatenáctého století nebylo možné opominout beze změny. Tak dne 29. května 1906 bylo povýšeno na město Esch-sur-Alzette, následovaly města: Differdingen, Dudelange, Ettelbrück a Rümelange dne 4. srpna 1907. Obec Hollerich obdržela titul dne 7. dubna 1914 pod názvem "Hollerich-Bonnevoie", o tento však přišla sloučením s Lucemburkem 26. března 1920.

Poslední zákon zahrnující povýšení na město v Lucembursku byl Loi communale du 13 décembre 1988. V pořadí popsaného v této právní úpravě (tj abecedním, s výjimkou města Lucemburk), je dvanáct obcí se statutem města: Lucemburk, Diekirch, Differdingen, Dudelange, Echternach, Esch-sur-Alzette, Ettelbrück, Grevenmacher, Remich, Rümelange, Vianden a Wiltz.

I přes jejich postavení města, několik z nich jsou spíše vesnice než město. V Lucembursku jsou také obce bez statusu města, které mají více obyvatel než některé z oficiálních městech (například Mersch). Existuje projekt, který je zaměřen na rozvoj Ettelbrücku, Diekirchu a čtyř sousedících obcí do nového centra s názvem Nordstad s předpokládaným počtem obyvatel 30.000.

Znak	Město	Kanton	District	Rozloha (km²)	Počet obyvatel (rok 2016)	Datum povýšení
	Diekirch Dikrech	Diekirch	Diekirch	12.42	6,896	24. únor 1843
	Differdingen Déifferdeng	Esch an der Alzette	Lucemburk	22.18	24,805	4. srpen 1907
	Dudelange Diddeleng	Esch an der Alzette	Lucemburk	21.38	20,003	4. srpen 1907
	Echternach Iechternach	Echternach	Grevenmacher	20.49	5,249	24. únor 1843
	Esch-sur-Alzette Esch-Uelzecht	Esch an der Alzette	Luxembourg	14.35	33,939	29. květen 1906
	Ettelbrück Ettelbréck	Diekirch	Diekirch	15.18	8,544	4. srpen 1907
	Grevenmacher Gréiwemaacher	Grevenmacher	Grevenmacher	16.48	4,794	24. únor 1843
	Lucemburk Lëtzebuerg	Lucemburk	Lucemburk	51.46	115,227	24. únor 1843
	Remich Réimech	Remich	Grevenmacher	5.29	3,482	24. únor 1843
	Rümelingen Rëmeleng	Esch-sur-Alzette	Luxembourg	6.83	5,422	4. srpen 1907
	Vianden Veianen	Vianden	Diekirch	9.67	1,918	24. únor 1843
	Wiltz Wolz	Wiltz	Diekirch	19.37	6,522	24. únor 1843

Mosty v Hradci Králové

Mosty přes Orlici

1. most plukovníka Šrámka ve Svinarech (1907) - ocelový příhradový most, náhrada za dřevěný most z roku 1869, dvě pole, dva nýtované příhradové nosníky, středový pilíř
2. Bailey most (tzv. Klapák, 1947-1948), délka 45,7 m, ocelový provizorní příhradový most typu Bailey bridge (autorem je britský pracovník ministerstva války Donald Bailey) pochází z poválečné pomoci UNRRA, základem mostní konstrukce o třech polích je obdélníkový příhradový nosník s tvarem dvou spojených písmen K o stranách 3x1,5 m
3. Orlický most (1978-1980), délka 79,6 m, konstrukci tvoří dva přímé trámy z prefabrikovaných železobetonových předpjatých prvků podepřené u břehu železobetonovými pilíři
4. Malšovický most (1925), délka 43,2 m, autor Karel Herzán, funkcionalistický železobetonový obloukový most, konstrukci o jednom poli tvoří pár oblouků, které částečně pronikajíc mostovkou zavěšenou na obdélných táhlech, postranní lávky pro pěší jsou zavěšeny na trojúhelníkových železobetonových konzolách
5. Moravský jez (1913-14), délka 53,7 m, autor František Sander, ocelový most postvený na místě pevnostního mostu (1769-1912) současně s jezem a hydroelektrárnou, přestavěn v roce 1953 a rozšířen 1994, konstrukci o třech polích tvoří ocelové plnostěnné přímé nosníky podpírané pilíři, třetí mostní pole je železobetonové (kulturní památka)
6. Lávka přes Orlici (2012), délka 75 m, autor Mirko Baum, ocelová věšadlová konstrukce o jednom poli, tvořená třemi páry vzpínadlových nosníků, spojených v horním pásu kloubem a v dolním pětistranným tažným polygonem se tlačnými vzpěrami písmene V a trojúhelníku v místě středního kloubu

Mosty přes Labe

1. silniční most "Kaměňák" na Pláckách (1912-12), délka 32,75 m, autor František Sander, secesní železobetonový obloukový most, konstrukce tvořená jedním obloukem (kulturní památka)
2. železniční most Věkoše (1938), délka 47,7 m, autor úpravy ing. Pešl, původně ocelový most z roku 1874 se dvěma příhradovými nosníky a dolní mostovkou, konstrukci tvořily nýtované pravoúhlé rámy, současná konstrukce je tvoří dva oblouky, na kterých je na svislých nýtovaných táhlech zavěšena mostovka
3. Labský most (1972-74), délka 78,1 m, autor Josef Hejnic, dříve most Klementa Gottwalda, konstrukci středního pole nad řekou tvoří dva železobetonové předpjaté ploché oblouky, podepřené na každém břehu šikmým pilířem, krajní pole tvoří nízký půloblouk
4. Tyršův most (1932-33), délka 49,55 m, autor Josef Gočár, funkcionalistický železobetonový most, konstrukci tvoří dva paralelní oblouky o rozpětí 40 m, podpírající svislými podpěrami mírně klenutou mostovku
5. Pražský most (1910-12), délka 57,45 m, autor úpravy Jan Kotěra, ocelový příhradový most, postavený na místě původního pevnostního mostu, konstrukci hlavního pole tvořil původně tříkloubový systém, změněný v 80letech 20. století na dvoukloubový systém, krátké pole na pravém břehu (nad tzv. náplavkou) je tvořeno valenou klenbou, součástí mostu jsou oblouky s osvětlením, vlajkové stožáry a kiosky na obou březích
6. most u labské vodní elektrárny, tzv. "Hučák" (1909-1910), autor návrhu František Sander, secesní betonový most o třech polích s pohyblivým segmentovým jezem a hydroelektrárnou, konstrukci tvoří tři oblouková pole zdobená secesními motivy, původní most zvaný "Hučavý", vedoucí přes jez, stál 150 m proti proudu řeky a byl zbořen v roce 1908
7. most u soutoku Labe s Orlicí (1967-1971), délka 130 m, návrh Karel Dahinter, most typu Bailey (1948), dříve zvaný most Barikádníků, poté Obránců míru, konstrukci střední pole nad řekou tvoří dva železobetonové dodatečně předpjaté ploché oblouky, podepřené na každém břehu párem šikmých pilířů, kratší mostní pole u břehů tvoří nízký půloblouk
8. železný jednoobloukový most ve Farářství, ocelový most o jednom poli nesoucí horkovodní potrubí, po stranách jsou lávky pro pěší, konstrukci tvoří dva ocelové oblouky, na kterých je zavěšea na šikmých kruhových táhlách mostovka

zdroj: "Procházka po hradeckých mostech", vydalo Statutární město Hradec Králové, odbor kultury, sportu a cestovního ruchu roku 2012 (rok Labe)

Pozoruhodné údaje o obciach

   Najstaršia: Margecany - rok 1235;
   Najmladšia: Smolnícka Huta a Stará Voda - rok 1828
   Najvyššie položená: Závadka - 827 m n. m.
   Najnižšie položená: Jaklovce a Margecany - 340 m n. m.
   Najmenší kataster: Stará Voda - 328 ha;
   Najväčší kataster: Švedlár - 8449 ha;

Geografická charakteristika

Okres Gelnica – tzv. Hnilecká dolina sa nachádza v severozápadnej časti Košického samosprávneho kraja. Susedí s okresmi Rožňava, Spišská Nová Ves, Košice-okolie a Prešov. Charakter krajiny je členitý podhorský a horský. Z geomorfologického hľadiska územie patrí do oblastí Slovenské rudohorie, celku Volovské vrchy, podcelkov Hnilecké vrchy, Volovec, Zlatý stôl, Pipitka a Kojšovská hoľa. V malej časti územie patrí do celku Čierna hora, podcelkov Roháčka a Bujanovské vrchy, ktoré sa tiahnú po ľavom brehu Hornádu. Okres Gelnica - tzv. Hnilecká dolina se nachází v severozápadní části Košického kraje, sousedí s okresy Rožňava, Spišská Nová Ves, Košice-okolí a Prešov. Charakter krajiny je členitý podhorský a horský. Z geomorfologického hlediska patří do oblasti Slovenského rudohoří, celku Volovské vrchy, podcelků Hnilecké vrchy, Volovec, Zlatý stůl, Pipitka a Kojšovská hoľa. V malé části území patří do celku Čierna hora, podcelek Roháčka a Bujanovské vrchy, které se táhnou po levém břehu Hornádu.

Oblasť je tvorená kryštalickými horninami, ktoré sú bohaté na nerastné suroviny. Reliéf územia sa utváral po alpínskom vrásnení po spodnej kriede a pred staršími treťohorami. Miestami tvoria obal prvohôr hrubé súvrstvia svetlosivých vápencov a dolomitov vystupujúce na povrch, ktoré zvyšujú tvárnosť horstva. Sú v nich úzke, hlboko vrezané kaňonovité riečne doliny tvaru V, strmé bralnaté svahy i skalné útvary. Rudné ložiská sa využívali už v stredoveku, zaujímavé stopy po dávnom baníctve možno nájsť dodnes v podobe opustených šácht, háld alebo prepadlísk. Oblast je tvořená horninami krystalinika, které jsou bohaté na nerostné suroviny. Reliéf území se utvářel po alpinském vrásnění po spodní křídě a před spodními třetihorami. Místy tvoří obal prvohor mocné souvrství světlešedých vápenců a dolomitů vystupujících až na povrch, které zvyšují tvárnost horstva. V nich jsou úzké, hluboko zaříznuté kaňonovité říční doliny tvaru V, strmá bradla i skalní útvary. Ložiska rud se využívala již ve středověku, zajímavé stopy po starém dolování je možné najít dodnes v podobě opuštěných šachet, hald či propadlin.

Územie patrí do povodia Hornádu, ale odvodňuje ho predovšetkým Hnilec (rieka) (52,5 km v okrese), ktorý sa pri Margecanoch vlieva do Hornádu. Významnejšími prítokmi Hnilca sú Smolník, Stará Voda, Kojšovský potok. Nadregionálny význam má priehrada Ružín, ležiaca vo východnej časti Hnileckej doliny, s prítokmi Hornád a Hnilec (rieka). Menšie umelé nádrže sa nachádzajú v katastroch obcí Jaklovce, Smolník a Gelnica. Území patří do povodí Hornádu, ale odvodňuje ho především řeka Hnilec (52,5 km v okrese), která se u Margecan vlévá do Hornádu. Významnější přítoky Hnilce jsou Smolník, Stará Voda a Kojšovský potok. Nadregionální význam má přehrada Ružín, ležící ve východní části Hnilecké doliny, s přítoky Hornád a Hnilec. Menší umělé nádrže se nacházejí v katastrech obcí Jaklovce, Smolník a Gelnica.

Okres je najlesnatejším okresom v rámci SR s viac ako 74% lesnatosťou (436 km2). Nachádzajú sa tu lesné porasty v kategóriách hospodárskych a ochranných. V lesoch sú hlavnými hospodárskymi drevinami smrek obyčajný, jedľa biela a buk lesný. V severovýchodnej časti je hospodárskou drevinou aj borovica lesná, poddruh spišská. Zaujímavosťou je výskyt borovice horskej – kosodreviny a taktiež borovice limby. Okres je nejlesnětějším okresem v rámci Slovenska s více jak 74% lesnatostí (436 km²). Lesní porosty jsou hospodářské a ochranné. Hlavními dřevinami v nich jsou smrk ztepilý, jedle bělokorá a buk lesní. V severovýchodní části je hospodářskou dřevinou borovice lesní, poddruh spišská. Zajímavostí je výskyt borovice kleče (kosodřevina) a též borovice limby.

Žluťásek jižní (lat. Colias alfacariensis) je motýl čeledi běláskovití (Pieridae).

Křídla samečků jsou žluté žluté barvy, samičky mají zelenožlutou základní barvu, pouze spodní strana zadních křídel je nažloutlá. Horní strana křídel obou pohlaví má tmavě hnědou až černou okrajovou pásku, jen tenkou na zadních křídlech. V základu předních křídel je černá skvrna nahoře a dole. Samečci mají oranžovou skvrnu v horní části zadních křídel s červeným okrajem, na spodní straně je tato skvrnajasná a vyznačená červeně. Toto místo může být rozděleno na dvě části červeným okrajem, takže se podobá osmičce, podobně jako u jiných druhů žluťásků z rodu Colias. U samiček není oranžová skvrna v horní části zadních křídel ohraničena. Housenka je zelená s černými ostny na vrchní straně. Před zakuklením se zbarvuje se žlutě.

Rozšíření

Jedná se o západopalearktický druh, jeho areálem rozšíření je západní (Španělsko), jižní a střední Evropa, jižní Rusko, Malá Asie, Kavkaz, Zakavkazsko, střední Asie, Čína. Ojediněle byl zaznamenán v jižní Anglii a Dánsku. V ČR v jižních a středních Čechách, hojný na jižní Moravě.

Způsob života

Jeho živným rostlinami jsou podkovka chocholatá (Hippocrepis comosa) a v ČR převážně čičorka pestrá (Coronilla varia). Jeho biotopem jsou otevřená stanoviště - stepi, skalnaté svahy, náspy podél silnic a železnic, váté písky, pískovny a lomy. Vytváří dvě až neúplná třetí generace (květen-červen, srpen-září, říjen). Housenky nesnesou vhlko a zimu. Larvy poslední generace buď přezimují, nebo se ještě na podzim zakuklí přichycené vlákny k živné rostlině.

Příprava překladu Saint-Quentin-la-Poterie

Saint-Quentin-la-Poterie je malá malebná vesnice. Jmenuje se podle mučedníka Picardie, Quentina de Vermanda a velkého počtu hrnčířů na místě. Tato vesnice je součástí historické oblasti Uzège (kolem Uzès).

Ve městě se nachází naleziště stáří Valorgues, též Valorguien,  kulturní prehistorická facie náležející do epipaleolitu.

V roce 1960, během výkopové kampaně v pontifikálním sklepě Châteauneuf-du-Pape exhumoval Sylvain Gagnière téměř tisíc žáruvzdorných terakotových dlaždic. Mnoho z nich bylo monochromatických, zelených nebo žlutých, někdy tmavě hnědých. V roce 1963 se u paláce papežů Avignonu objevuje vrstva ze čtrnáctého století stále in situ, a to ve studiu Benedikta XII, postaveného v letech 1334 až 1342, a tyto vykopávky umožnily získat zpět velkou sbírku fajánsových dlaždic. Tyto dlaždice pocházely z dílny Uzège. V registrech Introitus et exitus je mezi roky 1317 a 1319 dodávka 50 000 kusů, poté v roce 1336 34 300. První objednávka dorazila ze Saint-Quentin-la-Poterie. Výzdoba kombinuje rostlinné, geometrické a zvířecí motivy. Podklad je nejčastěji zelená a hnědá (měďově zelená a manganově hnědá). Tato základna je někdy doplněna žlutým antimonem nebo železem. Během francouzské revoluce nese město dočasně jméno Quentin-la-Poterie2. V roce 1886 bylo ke jménu Saint-Quentin, který nese třicet dva dalších francouzských obcí, přidáno "la Poterie". Rozhodnutí bylo učiněno usnesením podepsaným prezidentem republiky Julesem Grevym3.

Vývoj počtu obyvatel je znám díky sčítání lidu prováděného v obci od roku 1793. Od roku 2006 vydává INSEE oficiální údaje o populaci obcí každoročně. U obcí s méně než 10 000 obyvateli se každých pět let provádí sčítání lidu, přičemž populace v mezidobí let se odhaduje interpolací nebo extrapolací. Pro obec bylo první úplné sčítání v rámci nového mechanismu provedeno v roce 2008. V roce 2016 měla obec 3 466 obyvatel, což je nárůst o 2,97% ve srovnání s rokem 2011.

Na tržišti je každé úterý ráno zemědělský trh a každé páteční ráno velký trh. V roce 2004 byla renovována stará továrna na červené cihly (krbové).

Pamětihodnosti:

- muzeum středomořské keramiky

- Le Musée des Roulottes (muzeum historických obytných přívěsů - karavanů)

- stará poterie (hrnčířství), s největší pravděpodobností jediná tohoto typu v Evropě nebo dokonce v EU

- hrad Saint-Quentin-la-Poterie, 14 rue Pasteur

- coseigneurie Saint Quentin, 14 rue de la Fontaine

- zámek Cabissole v Saint-Quentin-la-Poterie z 19. století

Osobnosti:

Jean Joseph Augustin Sorbier (1774-1809), rodák, francouzský generál revoluce a impéria

Joseph Monier (1823-1906), rodák, je považován za vynálezce železobetonu

Vincent Peillon (* 1960), ministr, vlastní dům v Saint-Quentin-la-Poterie.

Příprava překladu "Sue Lyonová"

Suellyn “Sue” Lyonová (10. července 1946 - 26. prosince 2019) byla americká herečka. [1] Ve 13 letech vstoupila do zábavního průmyslu jako modelka, později získala Zlatý glóbus za hlavní roli ve filmu Lolita (1962). Mezi její další významné filmové vystoupení patřily Noc leguánů (1964), 7 žen (1966), Tony Rome (1967) a Evel Knievel (1971).

Život a kariéra

Suellyn Lyonová se narodila 10. července 1946 v Davenportu v Iowě. Když jí bylo 14 let, byla obsazena do role Dolores "Lolity" Haze ve filmu Stanleyho Kubricka Lolita (1962). [2] Do role byla vybrána částečně proto, že tvůrci filmu museli změnit věk postavy na staršího adolescenta, než na 12letou Lolitu v románu Vladimíra Nabokova Lolita. Ačkoli Kubrickův film změnil příběh tak, aby nebyl v rozporu s hollywoodským výrobním zákoníkem, byl to stále jeden z nejkontroverznějších filmů dne. [3]

Lyonové bylo 15, když měl film premiéru v červnu 1962. [4] Stala se okamžitou celebritou a získala Zlatý glóbus pro nejslibnějšího nováčka - ženu. [5] Natočila pro tento film dvě písně, vydané na 45-rpm desce. Píseň “Lolita Ya Ya” (Riddle-Harris) se objevila na straně A a “Turn Off Moon” (Stillman-Harris) se objevila na straně B. [6]

V roce 1963 byla obsazena jako svůdný teenagerka v The Night of Iguana (1964) Johna Hustona. V roce 1965 hrála misionářku v 7 Women, poslední celovečerní film režiséra Johna Forda. Lyonová hrála ženský náskok??? v komedii Flim-Flam Man (1967) a měla vedlejší roli v Tony Rome (1967), ve kterém hrál Frank Sinatra. Hrála manželku odvážného Evela Knievela ve filmu Evel Knievel (1971). [7] [8]

[9]V sedmdesátých létech hrála převážně vedlejší role. Ve svém posledním filmu Alligator (1980) hrála zpravodajskou reportérku. [8] [7] Zemřelě ve věku 73 let v Los Angeles 26. prosince 2019. [10]

Mariánský sloup Sedlčany

Dle informací o vyplácení mzdy tvůrcům bylo se stavbou započato již v roce 1710. Roku 1713 postihla město Sedlčany morová epidemie a uvádí se, že sbírku na sloup k odvrácení epidemie založil děkan Antonín Ferdinand Giath. V tomtéž roce byl na severním konci náměstí vztyčen hladký,10 metrů vysoký žulový sloup s iónskou hlavicí, na které byla umístěna pískovcová socha Neposkvrněného početí Panny Marie (Immakulata). Jejím autorem je údajně Bernard Spinetti, tomu však neodpovídá rok jeho narození (1699). Roku 1716 byla ke sloupu doplněna kamenná kuželkovitá balustráda, spočívající na třech stupních. V roce 1772 byly přidány na samostatných podstavcích sochy svatého Josefa (vpravo) a svaté Anny (vlevo), jejichž autorem je Tomáš Hatlák (1734-1811). Do státního seznamu památek byl sloup zapsán roku 1958. Roku 1964 bylo sousoší zrestaurováno.

Kostel svatého Jakuba Většího v Přelouči
věž kostela sv. Jakuba Většího, Přelouč
Místo
Stát	Česko Česko
Kraj	Pardubický kraj
okres	Pardubice
Obec	Přelouč
Souřadnice	50°2′23,53″ s. š., 15°33′38,03″ v. d.
Kostel svatého Jakuba Většího v Přelouči
Základní informace
Církev	římskokatolická
Provincie	česká
Diecéze	pražská
Architektonický popis
Stavební sloh	gotický
Další informace
multimediální obsah na Commons

Kostel svatého Jakuba Většího v Přelouči se nachází severně Masarykova náměstí. Jedná se o gotický, barokně přestavěný kostel, v místě původně románské stavby kostela. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Historie

Z původní románské stavby z 12. století (1163?) na místě dnešní sakristie je zachován fragment obloučkového vlysu na severní straně presbytáře kostela. Kolem roku 1261, kdy se Přelouč stává městem, byl vystavěn kamenný gotický kostel. První písemný doklad o kostele a faře je listina z roku 1351, kdy je fara přiřazena k litomyšlské diecési. V roce 1397 papež Bonifác IX. přivtělil přeloučskou faru ke klášteru, tuto inkorporaci potvrdil v roce 1403, kdy kostel s farou byly povýšeny na převorství v čele s převorem. Z roku 1515 je dochován zvon Jakub o váze 886 kg. Po požáru v roce 1641, kdy se zřítil gotický strop, byl barokně přestavěn v roce 1646 a dostal nový oltář. Do roku 1680 se využíval v okolí kostela hřbitov, zbytky hřbitovní zdi byly odstraněny roku 1882. Z roku 1692 pochází barokní varhany, jejichž autorem je Abraham Starek z Lokte. V letech 1732-1734 byla na severní straně kostela přistavěna kaple. K další úpravě lodi došlo ve 2. polovině 18. století a v roce 1782 byly zhotoveny Josefem Kramolínem nástropní fresky s výjevy ze svatojakubské legendy na třech obloucích barokně zaklenutého stropu. Na západní straně byla v roce 1782 přistavena věž. Budova nové fary byla postavena roku 1809 po požáru města. V roce 1860 byl přestavěn presbytář podle návrhu architekta Schmoranze, o dva roky později byl pořízen nový hlavní oltář a dva pobočné oltáře. Roku 1884 byl kostel zrestaurován a znovu vysvěcen, z tohoto roku pochází dřevěná kazatelna od řezbáře Jan Kokeše ze Škrovádu u Slatiňan. V roce 2003 byla v sakristii objevena freska zobrazující sv. Petra a sv. Pavla z dílny mistra Theodorika kolem roku 1400. Při archeologickém výzkumu v roce 2008 byla odhalena románská zeď původního kostela.

Architektura

Exteriér

Kostel je gotická jednolodní stavba ze smíšeného kamenného a cihlového zdiva. Na jižní straně s trojboce uzavřeným presbytářem se sakristií, na severní s barokní kaplí. U západního průčelí s barokní hranolovou věží. Loď je podepřena opěráky na jižní a na severní straně. Barokní okna byla upravena při přestavbě v roce 1860, barevné vitráže oken byly pořízeny v letech 1884 – 1912. Na západní straně věže v přízemí je hlavní vchod se štukovým profilovaným portálem s klenákem a pasy s volutkami. Na všech třech stranách je věž jednoosá, v přízemí na jižní straně dvě okna podobná jako okna v lodi kostela, pod nimi je vždy slepé oválné okno. Věž je ukončena profilovanou hlavní římsou, nad níž se zvedá dvojitá helmová střecha se šestibokou lucernou, ukončená cibulovou stříškou s makovicí a křížkem na vrcholku. Uprostřed jižní strany lodi je boční vchod s hladkým obdélným ostěním. Presbytář s trojbokým závěrem má tři vysoká gotická okna s kružbami v závěru. K jižní stěně prebytáře přiléhá sakristie s pultovou střechou. Kaple na severní straně lodi je obdélná s okosenými severními nárožími a valbovou střechou. Střecha kostela je sedlová, nad závěrem s trojbokou valbou. Nad presbytářem je šestiboký sanktusník s lucernou a cibulovou střechou s makovicí a křížkem na vrcholku. Na severní straně věže je přistavěno válcové šnekové schodiště, osvětlené dvěma štěrbinovými okny, s nízkým vstupem zaklenutým stlačeným obloukem. Na venkovní jižní straně kostela jsou dva zazděné kamenné figurální náhrobky. Na jednom je neznámý rytíř ve zbroji s mečem a přilbou u pravé nohy. Na druhém malém náhrobku je čitelný nápis, že se jedná o dcerku faráře Karla Rubekuly z roku 1626.

Interiér

Presbytář je zaklenut jedním polem a kápěmi závěru křížové žebrové klenby se žebry o profilu hruškovce, která mají náběhy přímo ze stěn, s meziklenebním žebrem a paprsčitou klenbou závěru. Uprostřed klenebních polí jsou hladké kruhové svorníky. Na jižní straně presbytáře je hrotitý sanktuář s trojlistou kružbou v tympanonu. Do sakristie vede pravoúhlým portálem s přetínaným profilem ostění. Sakristie má obdélnou loď překlenutou křížem žebrové klenby a trojboce uzavřený presbytář, který je oddělen lomeným vítězným obloukem s ostěním s okosenými hranami, je zaklenut paprsčitou klenbu s hruškovými žebry. Na obou stranách závěru je po jednom úzkém lomeném okně s kružbami, na západní straně je románské okno s půlkruhovým záklenkem. Při průzkumu v roce 2003 byly zjištěny v sondách postavy dvou světců, které po restaurování maleb v roce 2009 byly identifikovány jako sv. Petr s klíčem v levé ruce a papežskou tiárou na hlavě a sv. Pavel s mečem rovněž v levé ruce. Postava sv. Pavla není dokončena a v dolní partii malby je pomocný nápis S. PAULU(S). Loď kostela je zaklenuta třemi poli pruských placek nesených plochými pilastry s římsovými hlavicemi. Podvěží, tvořící předsíň kostela, je zaklenuto českou plackou. Barokní kaple při severní straně lodi má vysoký vchod s půlkruhovým záklenkem, rámovaný profilovaným štukovým ostěním s klenákem. Je zaklenuta valeně s lunetami s naznačeným středním štukovým svorníkem a členěna štukovými pasy na hranách klenby, vybíhajícími z římsových úseků v koutech, nesených štukovými lisénami. Barokní zlacený oltář ze 17. století byl dříve hlavním oltář kostela. Stará zpovědnice pochází z 18. století a byla pravděpodobně pořízena společně s cechovními lavicemi. Na sever směřující barokní okno bylo v 70. letech 20. století opatřeno vitráží podle návrhu přeloučského rodáka Jindřicha Mahelky, akademického malíře, na kterém se nachází obraz světce sv. Vavřince s roštem. Hlavnímu lodnímu oltáři z roku 1862 dominuje obraz barokního malíře Jana Jiřího Köppela z 18. století, který zobrazuje sv. Jakuba staršího, po stranách jsou sochy sv. Cyrila a Metoděje. Vyřezávané oltářní nástavce zhotovil řezbář Jan Kokeš ze Škrovádu u Slatiňan. Na bočním oltáři vpravo je obraz Jana Nepomuckého, vyřezávané sochy zobrazují sv. Václava a sv. Vojtěcha. Na levém bočním oltáři je obraz sv.Josefa, sochy patří sv. Petrovi a Pavlovi. Oba obrazy na postranních oltářích jsou dílem pražského malíře Antonína Lhoty. Čtrnáct obrazů křížové cesty z dílny Josefa Papáčka jsou zasazeny též v novogotických rámech a pochází z roku 1849. Cechovní lavice s intarzovanými symboly cechů krejčích , tkalců, mlynářů a pekařů na bocích pocházejí z roku 1737. Ostatní vyřezávané lavice byly zakoupeny ze zrušeného kláštera v Sedlci u Kutné hory v roce 1785. Varhany byly zhotovené varhanářem Abrahamem Starckem z Lokte v roce 1692. Nástroj, zasazený do bohatě vyřezávané varhanní skříně, původně stával v bývalém kostele svatého Filipa a Jakuba v Kutné Hoře. Poté byly varhany roku 1732 přemístěny do nedalekého kláštera v Sedlci u Kutné Hory. Po zrušení kláštera roku 1786 byly varhany zakoupeny z pozůstalosti bývalého starosty Přelouče a následně převezeny do přeloučského kostela svatého Jakuba Staršího. O tzv. druhý manuál varhany rozšířil varhaník F. P. Horák z Kutné Hory.