Voltižér (voják)
Voltižér (francouzsky voltigeur) bylo označení pro vojáka elitních harcovnických pěších jednotek Francouzské armády založených v roce 1804 Napoleonem Bonapartem. Označení bylo v době napoleonských válek užíváno i armádami některých spojenců Francie, jejichž vojska byla organizována podle francouzského vzoru.
Vznik a organizace[editovat | editovat zdroj]
Voltižéři (název je odvozen od pojmu voltiž, „voltižér“ tudíž znamená „akrobatický jezdec“, či doslova „skokan“ [na koně]) vznikli původně ve snaze zvýšit taktickou mobilitu části lehké pěchoty na bojišti, tím, že její příslušníci budou vycvičeni ke spolupráci s jezdectvem, kterým měli být na kratší vzdálenosti přepravováni na koni, sedící za zády jezdce. Z tohoto důvodu měli být vybíráni ze silných a mrštných mužů menšího vzrůstu, kteří měli být vycvičeni ke skokům a seskokům z hřbetu koně, a vyzbrojeni mušketou stejného vzoru jako užívali dragouni, poněkud kratší a lehčí než pěchotní. Výzbrojí důstojníků a poddůstojníků byly karabiny s drážkovanou hlavní.
V roce 1804 byla na voltižérskou transformována jedna rota každého praporu lehké pěchoty, a v roce 1805 následovalo podobné vytvoření voltižérských rot u praporů řadové pěchoty. Jejich příslušníci pobírali žold ve stejné výši jako příslušníci granátnických rot.
V praxi se původně koncipovaný způsob nasazení ukázal ve větším měřítku nepraktickým,[pozn. 1] ale původní název zůstal zachován pro elitní lehké pěší roty, vycvičené k harcovnické taktice, operacím v rojnici mimo hlavní linii řadových rot praporu, a lépe vycvičené v rychlosti i přesnosti palby. Jako takové mohly být nasazovány ke krytí čela či boků praporu sešikovaného v linii či koloně, k průzkumu bojem anebo k vedení operací v otevřeném tvaru v terénu příliš náročném pro řadové roty praporu. Namísto tamborů, obvyklých u ostatní pěchoty, byly u voltižérských rot povely předávány trubači vybavenými lesními rohy.
Gardoví voltižéři[editovat | editovat zdroj]
V roce 1811 vzniklo šest voltižérských pluků v rámci Napoleonovy mladé gardy, první čtyři přeznačením z pluků Tirailleurs-Chasseurs (1. a 2.) a Conscrits-Chasseurs (3. a 4.), a pluky čísel 5 a 6 byly nově postaveny. Jejich rolí měl zprvu být především výcvik kádrů, připravovaných pro roli poddůstojníků v plucích řadové pěchoty. V letech 1813 až 1814 vznikaly v rámci gardy postupně další pluky voltižérů, jejichž celkový počet dostoupil posléze čísla 19, ale jednalo se o jednotky složené převážně z nedostatečně vycvičených nováčků, anebo i ke službě v armádě povolaných příslušníků Národní gardy, jejichž označení jako voltižérů císařské gardy mělo především vzbudit bojové nadšení a posílit morálku jejich příslušníků.
Čtyři pluky voltižérů existovaly i v císařské gardě Napoleona III. v době druhého císařství.
Uniformy[editovat | editovat zdroj]
Uniformy francouzských voltižérů odpovídaly stejnokrojům pluků k nimž náleželi, doplněnými límci ve žluté barvě, někdy červeně lemovanými, a epoletami v kombinaci zelené, žluté a někdy i červené barvy; a žlutými lesními rohy vyšitými na šosech jejich kabátců. Pokrývky hlavy byly doplněny chocholem či pomponem ve stejných barevných kombinacích.
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Několik případů takovéto přepravy bylo nicméně pozorováno, například příslušníky Britské armády ustupující od Sahagúnu k La Coruña v prosinci 1808 a lednu 1809.[1]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ HAYTHORNTHWAITE, Philip. Corunna 1809: Sir John Moore's Fighting Retreat. Oxford: Osprey Publishing, 2001. ISBN 1-85532-968-9. Kapitola The Retreat to Corunna, s. 58. (anglicky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- HAYTHORNTHWAITE, Philip. Napoleon's Light Infantry. London: Osprey Publishing, 1983. 40 s. ISBN 0850455219. (anglicky)
- HAYTHORNTHWAITE, Philip. Napoleon's Line Infantry. London: Osprey Publishing, 1983. 40 s. ISBN 0-85045-512-X. (anglicky)
- HAYTHORNTHWAITE, Philip. Napoleon's Guard Infantry (2). London: Osprey Publishing, 1984. 48 s. ISBN 0850455359. (anglicky)
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- SAMEK, Jakub. Dekret z 19. září 1805 [online]. Austerlitz.org, 2006-10-22 [cit. 2016-03-12]. Dostupné online.
