Villa Barbarigo (Galzignano Terme)
| Villa Barbarigo | |
|---|---|
 Villa Barbarigo, hlavní průčelí | |
| Základní informace | |
| Sloh | Barokní architektura |
| Architekt | Luigi Bernini |
| Výstavba | 17. století |
| Poloha | |
| Adresa | Valsanzibio di Galzignano Terme,  Itálie |
| Souřadnice | 45°17′37,3″ s. š., 11°43′38,26″ v. d. |
 | |
| Další informace | |
| Web | Oficiální web |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Villa Barbarigo (známá také jako Villa Barbarigo Pizzoni Ardemani dle předchozích vlastníků) je benátská vila ze 17. století. Nachází se ve Valsanzibiu, jediné části (frazione) v Galzignano Terme (jižně od Padovy), a byla vybudována na objednávku benátského šlechtice Francesca Zuane Barbariga. Rozkládá se na ploše 15 hektarů a je vzácným příkladem symbolické zahrady ze 17. století, která se vyznačuje složitým systémem fontán, jež jsou všechny funkční. Kdysi se k vile s jednoduchou strukturou dalo dostat i po kanálech z Benátek přes údolí Valle di Sant'Eusebio, od něhož je odvozen název lokality.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Nejstarší zmínky o místě, na němž vila stojí, pocházejí z poloviny 15. století, o obchodu mezi Giacomo Scrovegni z Padovy a Benátčanem Ludovico Contarinimu "di San Paternian".[1] Následně na mapě z roku 1570 je zobrazen opevněný dvůr, který vlastnil Pietro Contarini. Již několik desetiletí k němu patřila zahrada, o níž se v roce 1539 zmiňuje astronom Alessandro Piccolomini jako o locus amoenus ("příjemné místo"), a ve stejném období se objevují i zprávy o rybníku.[1] V roce 1588 Contariniové prodali komplex Pieru Michielovi a Nicolò Ferrovi, kteří se zasloužili o rozvoj vily. Po jeho smrti v roce 1619 zdědily komplex rodiny Barbarigo a Michiel Barbarigo.[1]
Po předčasné smrti Francesca Zuane Barbariga pokračovaly práce sedm let až do roku 1669[2] díky jeho synovi Antoniu Barbarigovi, benátskému prokurátorovi, a jeho nejstaršímu synovi Gregoriovi (který se stál nejprve kardinálem a poté světcem) podle návrhu papežského architekta a kašnáře Luigiho Berniniho.[3] Výstavba východo-západní osy současné zahrady se datuje do let 1619-1623, zatímco severo-jižní osa byla vybudována v letech 1664-1665. Rod vymřel po šesti generacích smrtí Contariny Barbarigo (1804), která ustanovila svým dědicem svého bratrance Marca Antonia Michiela, po němž v roce 1835 následoval hrabě Martinengo da Barco, poté hrabě Donà delle Rose a nakonec v roce 1929 šlechtic Pizzoni Ardemani, který vlastnil celé panství po tři generace. V roce 2013 zemřel Fabio Pizzoni Ardemani ve věku 91 let.[4]
Zahrada Valsanzibio[editovat | editovat zdroj]
V zahradě Valsanzibio se nachází více než sedmdesát soch s didaktickými motty vyrytými na podstavci, z nichž osmnáct vytvořil Enrico Merengo a jeho dílna; patří mezi ně zosobnění času, Endymion, Argos, Tyfus a Polyfémos. Park je protkán cestami vedoucími k fontánám (celkem šestnáct, včetně fontán Řeky, Aioloa, Větrů), k labyrintu ze zimostrázu, malým jezírkům, rybníčkům, potokům a vodotryskům, habrové galerii a malým stavbám.[5] Jednou z nich je Poustevníkova jeskyně. Roste zde přibližně 120 000 rostlin, včetně několika poměrně vzácných druhů stromů: konkrétně 24 druhů jehličnanů, 16 vytrvalých listnatých stromů, 24 listnatých stromů a dalších druhů keřů.
Trasa, která symbolizuje cestu člověka ke spáse jako novoplatónská iniciační cesta,[6] začíná u monumentálního vchodu, elegantní stavby, na níž vynikají cenné basreliéfy a sochy, jako je Diana-Měsíc, bohyně přírody a divokých zvířat, věnovaná proměnám a zázrakům. Cesta dále vede do zahrady až k Silenovu oblouku; odtud se kolem rybníčku známého jako "Dianina lázeň", Fontány bohyně Iris a Rybníčku větrů dostaneme ke geometrickému labyrintu, který odkazuje na epizodu spojenou se životem svatého Řehoře Barbariga. Tento labyrint ze zimostrázového dřeva o délce 1 500 metrů představuje jeden z nejrozsáhlejších labyrintů své doby, který existuje dodnes.
Poté cesta pokračuje po pravé straně po Gran Viale, kterou lemuje Králičí ostrov, jeden ze vzácných dosud existujících králičích ostrovů, který představuje imanenci a zároveň charakteristický stav živých bytostí uzavřených v prostorových a časových hranicích. Vedle ostrova a za Gran Viale stojí majestátní socha představující Čas, který přerušil svůj let vesmírem: symbolizuje transcendentní stav lidského ducha. Mezi sochami a fontánami, které rovněž symbolicky ohraničují Ostrov a Čas, dojdeme ke schodišti Lonze, připomínajícímu verše Dantova Pekla, označené sonetem ilustrujícím významy zahrady na různých úrovních. Ta vede k cíli symbolické cesty, k Fontáně zjevení, korunované osmi alegoriemi výsad samotné zahrady a jejího pána. Nakonec se zahrada jako ideální "přírodní kontinuum" napojuje na Monte Gallo prostřednictvím sugestivního stromořadí cypřišů.
Galerie[editovat | editovat zdroj]
-
Dianina brána (portál) -
Fontána bohyně Iris -
Poustevníkova jeskyně
.JPG)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Villa Barbarigo (Galzignano Terme) na italské Wikipedii.
- ↑ a b c Villa Barbarigo. irvv.regione.veneto.it [online]. [cit. 2023-02-07]. Dostupné online.
- ↑ Venezia e il Veneto, RCS, 2005
- ↑ Il Giardino Monumentale di Valsanzibio. www.valsanzibiogiardino.com [online]. [cit. 2023-02-07]. Dostupné online.
- ↑ Villa Barbarigo, il magico giardino all’italiana dove perdersi tra labirinti e fontane. www.dailybest.it [online]. [cit. 2023-02-07]. Dostupné online.
- ↑ Padovando. www.padovando.com [online]. [cit. 2023-02-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-01-30.
- ↑ ZUCCHELLO, N. Ville Venete: la Provincia di Padova. Venezia: Libri illustrati / ISTITUTO REGIONALE PER LE VILLE VENETE, 2001. ISBN 978-88-317-7761-2. S. 232–234.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Lionello Puppi, “Quivi è l'inferno e quivi il paradiso”. Il giardino di villa Barbarigo a Valsanzibio nel Padovano, in L'architettura dei giardini d'Occidente dal Rinascimento al Novecento, a cura di M. Mosser e G. Teyssot, Milano 1990, p. 181-183.
- A. Pietrogrande, Il giardino di villa Barbarigo a Valsanzibio, in “Padova e il suo territorio”, 16 (2001), n. 91, p. 18-21.
- L. Cerantola / Renato D'Agostin, Valsanzibio, Venezia 2017.
- Tiziano Fratus, Un cammino di purificazione. Il giardino monumentale di Valsanzibio, in L'Italia è un giardino, Editori Laterza, 2016.
- N. Zucchello (a cura di), Ville Venete: la Provincia di Padova, Venezia, 2001, pp. 232-234.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu vila Barbarigo na Wikimedia Commons
