Vidinské povstání
Vidinské povstání[1] (někdy též povstání v severozápadním Bulharsku)[p 1] v roce 1850 bylo nejmasovějším a nejorganizovanějším povstáním proti osmanské nadvládě v severozápadním Bulharsku. Povstalci požadovali uskutečnění reformy tanzimat, která byla záměrně zdržována, správní autonomii a samosprávu Bulharů.
Okolnosti[editovat | editovat zdroj]
Po potlačení maďarské revoluce přišlo do Vidinu 21. srpnajul.[p 2] 1849 více než tisíc polských, maďarských, italských a německých revolucionářů. Mezi těmi, kteří hledali ochranu v Osmanské říši, byli i Lajos Kossuth a Józef Bem. Kontakty místních bulharských revolucionářů s nimi povzbudily Bulhary k přípravě nového povstání v této oblasti.
Přípravy a počáteční fáze povstání probíhaly s podporou Srbska a zapojili se něj mnozí místní předáci. Kraje podél Dunaje byly zájmovou oblastí rakouské říše a Srbsko od něj dostalo rámcový souhlas, že bude moci ke svému území připojit povstalecké oblasti. Po zahájení povstání rakouská podpora pominula kvůli obavám, že ho zúčastní i poražení revolucionáři. V důsledku rakouského tlaku Srbové svoji podporu stáhli a byli následně obviněni, že aktivně spolupracovali s osmanskými úřady v boji proti povstalým Bulharů.[2]
Příprava[editovat | editovat zdroj]
Přípravy na vzpouru začaly koncem roku 1849 a zahrnovaly okolí Vidinu, Lomu a Belogradčiku. Konečné datum zahájení bojových akcí a plán se stanovil na schůzce kňazů (starostů) v Rakovickém klášteře.
Průběh[editovat | editovat zdroj]
První srážky se udály 27. května,jul.[p 3] ale masové povstání vypuklo, jak bylo určeno, 1. června.jul.[p 4] Více než 1 000 lidí zaútočilo na Lom pod velením kapitána Krăsťa. Povstalci byli poraženi poblíž města a padl i jejich velitel. Velení se ujal Ivan Kulin, povstalci zamířili do Belogradčiku a cestou se k nim hromadně přidávali rolníci z okolních vesnic.
Druhý oddíl, který čítal přes 3 000 mužů, vedený Petkem Marinovem, zamířil k Vidinu a zablokoval pevnost, ale brzy byli špatně vyzbrojení povstalci poraženi a rozehnáni do menších oddílů tureckou armádou, která dorazila.
Nejtěžší boje se odehrály pod hradbami Belogradčiku, které po deset dní obléhalo několik tisíc povstalců, z nichž pouze 200 bylo vyzbrojeno střelnými zbraněmi. Osmanská armáda, která přitáhla od Vidinu, je porazila a to byl konec aktivních povstaleckých akcí.
Potlačení[editovat | editovat zdroj]
Osmané začali krvavé represe proti místnímu obyvatelstvu. Žádosti o pomoc ruské armádě umístěné na Valašsku a Srbskému knížectví zůstaly nevyslyšeny.
Důsledky[editovat | editovat zdroj]
Vojenské vystoupení povstalců umožnilo významným Bulharům seznámit evropskou veřejnost a evropské vlády s bulharskou otázkou. Přestože bylo Vidinské povstání pouze lokální, bylo první nezávislou masovou ozbrojenou akcí Bulharů v 19. století, jejímž bezprostředním cílem bylo získat politickou autonomii.
V důsledku dále zpožďovaného zavádění pozemkové reformy místní správou nespokojenost bulharského obyvatelstva v regionu přetrvávala, což iniciovalo poslední významné přesídlení Bulharů na Ukrajinu v roce 1861. Poté, co ruský konzulát ve Vidinu zahájil aktivní kampaň a slíbil osadníkům dobré životní podmínky ve vesnicích opuštěných Tatary, se ze severozápadního Bulharska vystěhovalo asi 11 000 lidí a dotklo se desítek dědin. Lidé se přepravovali loděmi po Dunaji. Osadníci se měli usídlit v tatarských vesnicích v Tauridě a na Krymu, ale ruská správa byla zcela nepřipravená a v zimě 1861-1862 zemřelo od hladu a nemocí asi 2 000 lidí.[3] Informace o tom, stejně jako aktivní kampaň osobností veřejného života, jako byl Georgi Rakovski, vedly k rychlému zpomalení uprchlické vlny. V Lomu byli ruští agenti vyhnáni z bulharských vesnic a ve Vidinu davy rolníků oblehly ruský konzulát a požadovaly zpět svoje pasy. Na začátku roku 1862 zaslali osadníci osmanským úřadům hromadné žádosti o pomoc při návratu do Bulharska a do konce roku se téměř všichni Bulhaři z této vlny migrantů vrátili do svých domovů a na Ukrajině nezůstalo více než 1 600 lidí.[4]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ V severozápadním Bulharsku proběhla v letech 1833–1841 série povstání, která by mohla být s tímto zaměňována.
- ↑ 3. září podle v současnosti užívaného gregoriánského kalendáře.
- ↑ 8. června podle v současnosti užívaného gregoriánského kalendáře.
- ↑ 13. června podle v současnosti užívaného gregoriánského kalendáře.
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Въстание в Северозападна България (1850) na bulharské Wikipedii.
- ↑ FOL, Alexandăr; DIMITROV, Ilčo I.; LALKOV, Milčo; STANEVA, Roza; JONKOV, Christo M. Кратка история на България. [s.l.]: Наука и изкуство, 1981. 495 s. Dostupné online. (bulharsky)
- ↑ GEŠOV, Ivan E. Спомени из години на борби и победи. [s.l.]: Синева, 2008. 390 s. ISBN 978-954-9983-74-6. (bulharsky)
- ↑ Dojnov, s. 137-150.
- ↑ Dojnov, s. 148-158.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- DOJNOV, Stefan. Българите в Украйна и Молдова през Възраждането (1751-1878). [s.l.]: Академично издателство "Марин Дринов", 2005. 361 s. ISBN 978-954-3220-19-9. (bulharsky)