Vanth

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Freska z hrobu Aninů v Tarquinii

Vanth je postava etruského mytického podsvětí, zobrazovanou v různých formách pohřebního umění jako například na hrobových obrazech a na sarkofázích. Někdy se uvádí, že jde o bohyni smrti.[1]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Vanth často doprovází další démoni jako Charun. Bývají spolu vyobrazeni pouze v ikonografii z počátku 4. století př. n. l., ačkoli její jméno zmiňují i některé dřívější nápisy.[2] Je velmi často zobrazována okřídlená, a přestože nemá žádný přímý protějšek v řecké mytologii, bývá srovnávána s řeckými Erínyemi.[3] Přirovnání není odpovídající, protože v etruské ikonografie je téměř vždy zobrazována jako přívětivý průvodce, a nikoliv jako duch pomsty, což Fúrie jsou. Jejími dalšími atributy jsou klíč, svitek nebo pochodeň, kterou drží. Bývá oblečena do vykasaného krátkého chitónu, někdy bez rukávů, mívá odhalenou hruď s popruhy přes prsa a na nohou kožešinové boty Uvádí se, že jde o lovecké oblečení.[4]

Nálezy[editovat | editovat zdroj]

Vanth se v etruském umění objevuje v různých scénách;[5] nejběžnější jsou porážky a vraždy. Na urně popelem z Chiusi je vidět, jak se zvedá ze země,[6] na stěnách jiných uren je znázorněna jako osamělá postava. V roli psychopompa bývá přítomna při setkání a doprovodu mrtvých, kteří jdou pěšky nebo jsou přepravováni vozem, či na koni.[7] Vesměs je Vanth spojena se smrtí a cestou zemřelého do podsvětí, a to rozličným způsobem; je přítomna v okamžiku smrti i tehdy, kdy již zesnulý putuje do podsvětí. Je líčena jako postava laskavého psychopompa na rozdíl od hrozivého Charuna, jejího občasného společníka.

Atributy[editovat | editovat zdroj]

Atributy, které Vanth nosí, zahrnují pochodeň, klíč, svitek nebo meč, také souvisí s její roli průvodce v podsvětí. Pochodeň může sloužit k osvětlení cesty poutníka do podsvětí, i když ji někteří vědci interpretují jako symbol společenského postavení nebo jako znak úřadu,[8] a klíč otevírá dveře k němu. Navíc svitek může odhalit o podstatě tohoto démona více, protože v jednom případě je na něm napsáno její jméno jako Vanθ.[9] Vanth byla vykládána jako bohyně osudu a díky této asociaci mohl svitek obsahovat osud zemřelého. Nicméně celkově je Vanth líčena jako mladá a živá ženská postava z podsvětí, někdy se vyskytuje ve společnosti stejných bytostí a někdy s Charunem; je postavou, která pomáhá s cestou zemřelého do podsvětí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vanth na anglické Wikipedii.

  1. Bestiář, část šestá. Podsvětí Etrusků [online]. Pieter, 2000, rev. 2015 [cit. 2015-12-12]. Dostupné online. 
  2. WEBER-LEHMANN, Cornelia. Die sogenannte Vanth von Tuscania: Seirene Anasyromene. Jahrbuch des Deutschen Archäologischen Instituts. 1997, N° 112, s. 173. ISSN 0070-4415. (německy) 
  3. VON FREYTAG, Bettina. Das Giebelrelief von Telamon und seine Stellung innerhalb der Ikonographie der "Sieben gegen Theben". [s.l.]: Phillip von Zabern in Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1987. 311 s. ISBN 3805308973. (německy) 
  4. Scheffer, S. 56
  5. Scheffer, S. 57–58
  6. PASCHINGER, Elfriede. Die etruskische Todesgöttin Vanth. [s.l.]: Österreichisches Archäologisches Institut, 1992. 321 s. S. 303. (německy) 
  7. Scheffer, S. 57
  8. KRAUSKOPF, Ingrid. Todesdämonen und Totengötter im vorhellenistischen Etrurien : Kontinuität und Wandel. [s.l.]: Olschki, 1987. 150 s. ISBN 8822235452. S. 78–80. (německy) 
  9. DE GRUMMOND; THOMSON, Nancy. Etruscan Mythology, Sacred History and Legend: An Introduction. [s.l.]: University of Pennsylvania Museum of Archaeology, 2006. 270 s. Dostupné online. ISBN 1931707863. S. 213–214. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SCHEFFER, Charlotte. Harbingers of death? The female demon in late etruscan funerary art. In: TOUATI, A. L.; RYSTEDT, E.; WIKANDER, Ö. Munuscula Romana. [s.l.]: Paul Ǻströms förlag, 1991. (anglicky)
  • FARKAČOVÁ, Zuzana. Bakalářská práce: Smrt a zásvětí v náboženských představách a praxi obyvatel starověké Etrurie. [s.l.]: Universita Karlova v Praze, Filosofická fakulta, Ústav filosofie a religionistiky, 2010. 68 s. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]