Pražská škola ukrajinských emigrantských básníků

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pražská básnická škola je souhrnný název pro početnou skupinu ukrajinských básníků, žijících a tvořících v meziválečném Československu. Za nejvýraznější osobnosti PBŠ jsou považováni Oleh Olžyč, Olena Teliha a Jevhen Malanjuk.

Úvod[editovat | editovat zdroj]

Po zániku Ukrajinské lidové republiky (1917–1919) a anexi většiny území Ukrajiny k SSSR ve 20. létech 20. století došlo k emigraci mnoha intelektuálů, jejichž ideologická a morálně-estetická kritéria byla neslučitelná s bolševickou totalitou, do zemí střední a západní Evropy. Vedle Polska, Německa a Francie to bylo především meziválečné Československo, v jehož demokratickém a snášenlivém klimatu našla azyl řada ukrajinských básníků. Při československém ministerstvu zahraničí byl zřízen fond pomoci, ze kterého byla financována činnost exilových institucí. O jeho zřízení se osobně zasloužil první československý prezident T.G. Masaryk. Tato Masarykova finanční pomoc sehrála důležitou úlohu v rozvoji ukrajinské kultury.

Ukrajinské vzdělávací instituce v meziválečném Československu[editovat | editovat zdroj]

Už v roce 1921 byla z Vídně do Prahy přestěhována Ukrajinská svobodná univerzita (od konce 2. světové války sídlí v Mnichově). Následovaly další naučné a vzdělávací instituce. V roce 1922 byla v Poděbradech založená Ukrajinská hospodářská akademie, o rok později Ukrajinské studio výtvarných umění a Ukrajinský pedagogický institut Mychajla Drahomanova (1923) a v roce 1926 Ukrajinské gymnázium v Řevnici. Dalším místem vzdělávaní a působení mladých ukrajinských básníků byla Filosofická fakulta UK. Studovali zde Andrij Harasevyč (slavistika), Ivan Kolos (bohemistika – ukrajinistika), Oksana Ljaturynska, Oleksa Stefanovyč a Oleh Olžyč (archeologie).

Boj za národní a individuální svobodu[editovat | editovat zdroj]

Literární badatelé, zkoumající ukrajinskou básnickou školu v Praze, poukazují na její izolovanost, na nedostatek kontaktů s českými umělci (jako výjimka, potvrzující pravidlo se zpravidla uvádí literární styky Jevhena Malanjuka s J.S. Macharem). Jednou z příčin této izolovanosti mohla být zcela opačná politická orientace českých a ukrajinských básníků. Českoslovenští meziváleční literáti tíhli vesměs k levici a nacionální idea, opěvovaná Ukrajinci, nemohla být pro ně přitažlivou. Celá řada ukrajinských básníků působila v Organizaci ukrajinských nacionalistů (Irljavskyj, Teliha, Malanjuk,…). Oleh Olžyč byl dokonce ideologickým vůdcem OUN. Za svého duchovního otce si tato mladá generace básníků zvolila Dmytra Doncova.

Poetika pražské básnické školy[editovat | editovat zdroj]

Romantická nálada boje za národní osvobození se odráží v poezii pražské básnické školy. Základními rysy tvorby byly motivy boje, monumentální hrdinství, dovolávaní se slavné minulosti, odkazy na folklór, archaickou společnost a slovanské (ale také řecké a germánské) pohanství. Forma básní zůstávala konzervativní: vázané verše, pravidelný rytmus, příznačná pro neoklasiky a neoromantiky absence formálního experimentu. Poměrně časté je využití sonetů. Verše jsou místy zvukomalebné.

Závěr[editovat | editovat zdroj]

Z různých důvodů se díla jednotlivých básníků omezila pouze na několik málo sbírek. V mnoha případech to byla předčasná smrt. Leonid Mosendz (1897–1948), Maksym Hryva (1893–1931) a Jurij Darahan (1894–1926) zemřeli na tuberkulózu. Andrij Harasevyč (1917–1947) doplatil na svůj koníček – horolezectví, Ivan Irljavskyj (1919–1942), Olena Teliha (1907–1942) a Oleh Olžyč (1907–1944) zase na svou politickou angažovanost – byli brutálně popravení německými nacisty. Někteří zemřeli v osamocení, odtržení od své vlasti, někdy i rodiny (Halja Mazurenko (1901–1998), Oksana Ljaturynska (1902–1970), Jevhen Malanjuk (1897–1968), v nuzných poměrech v útulcích pro přestárlé (Oleksa Stefanovyč (1899–1970).

Význam pražské školy ukrajinských emigrantských básníků pro vývoj ukrajinské kultury je nesporný.

Autoři[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Děti stepní Hellady : pražská škola ukrajinských emigrantských básníků. Příprava vydání Alena Morávková. Praha: Česká koordinační rada Společnosti přátel národů východu, 2001. 94 s. ISBN 80-238-8013-6. 
  • MAZURENKO, Halja. Akvarely : výbor z díla. Příprava vydání Alena Morávková; překlad Václav Daněk, Tomáš Vašut a Petr Borkovec. Praha: Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny v Čechách, 2005. 101 s. ISBN 978-80-254-7570-6. 
  • MALANJUK, Jevhen. Pod cizím nebem / Pid čužym nebom. Příprava vydání Alena Morávková; překlad Václav Daněk a Tomáš Vašut. Praha: Ukrajinska iniciativa v ČR, 2004. 127 s. ISBN 80-239-2650-0. 
  • HLAVÁČEK, Petr - FESENKO, Mychajlo: Nešťastná Ukrajina. Osobnosti Ukrajinské svobodné univerzity v Praze 1921-1945. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2015. ISBN 978-80-7308-581-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pražská_škola_ukrajinských_emigrantských_básníků&oldid=21557567“