Právo nevypovídat v Česku
Právo nevypovídat nebo též právo odepřít výpověď umožňuje, podle článku 37 Listiny záklaních práv a svobod[1] a § 100 trestního řádu,[2] každému odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Právo odepřít výpověď se vztahuje na výpověď jako celek.
Právo obviněného nevypovídat[editovat | editovat zdroj]
Trestní řád výslovně zdůrazňuje, že obviněný má právo vyjádřit se ke všemu, co je mu kladeno za vinu a ke všem důkazům, nemá ale povinnost vypovídat, na základě principu „nemo tenetur prodere seipsum“, tedy „nikdo není povinen zrazovat sám sebe“. Obviněný nesmí být žádným způsobem donucen k výpovědi a je nutno šetřit jeho osobnosti.[3]
Právo svědka nevypovídat[editovat | editovat zdroj]
O právu odepřít výpověď musí být člověk řádně poučen.[4] Součástí řádného poučení je označení skutku, jehož se má výpověď týkat, a po sdělení obvinění označení osoby obviněného, v jehož věci má svědek vypovídat. Jeli stíháno více obviněných, je třeba označit všechny obviněné, aby mohl svědek posoudit, zda má právo odepřít výpověď (srov. č. 3/1981, č. 9/1985 Sb. rozh. tr.).[5] Právo odepřít výpověď neopravňuje svědka se k soudu nedostavit. Zda má svědek právo odepřít výpověď, je ponecháno na posouzení orgánu činném v trestním řízení, který má svědka vyslechnout. Právo svědka odepřít vypovídat je však nutno hodnotit podle objektivních kritérií, mezi která patří i subjektivní vnímání svědka, který je oprávněn si zásadně zvolit rozsah, v němž odepře vypovídat. [6] Svědek musí tomuto orgánu sdělit důvod, proč chce výpověď odepřít.[7]
Osoby oprávněné odepřít výpověď[editovat | editovat zdroj]
Osoby oprávněné odepřít výpověď jsou vyňaty z povinnosti vypovídat. Jedná se:
- o příbuzné obviněného v pokolení přímém, sourozence, osvojitele, osvojence, manžela/manželku, partnera/partnerku, druha/družku. Důvodem pro odepření výpovědi je v tomto případě příbuzenský či rodinný poměr.[5] Svědek má právo odepřít výpověď pouze v případě, že výpověď týkající se ostatních obviněných nelze odloučit od výpovědi týkající se obviněného v tomto poměru.[7]
- o osoby, které by způsobily nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému či osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Takovým trestním stíháním může být i trestní stíhání svědka již probíhající, ke kterému by si svědek mohl výpovědí přitížit. Svědek ale nemá právo odmítnout vypovídat, pokud by toto stíhané jednání mohlo být posouzeno jen jako přestupek, a nikoli jako trestný čin a tuto skutečnost lze zjistit, aniž by byl porušen smysl uvedeného ustanovení.[5]
Právo odepřít výpověď nemá ten, kdo má stran trestného činu, jehož se svědecká výpověď týká, oznamovací povinnost podle trestního zákoníku.[7]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Ústavní zákon č. č. 2/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, Listina základních práv a svobod (ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.), § Hlava pátá. [cit. 2022-05-07]. Dostupné online.
- ↑ Zákon č. 141/1961 Sb. ze dne 1. 1. 2022, o trestním řízení soudním (trestní řád), § 100. [cit. 7. 5. 2022]. Dostupné online.
- ↑ ŠÁMAL, Pavel; MUSIL, Jan; KUCHTA, Josef. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2013. 1053 s. ISBN 978-80-7400-496-4. Kapitola 2. Způsobilost být obviněným a právo vypovídat, s. 381.
- ↑ KOPAL, Jiří. Občan, zákon a policie. Brno: Ekologický právní servis, 2001. ISBN 80-86544-02-8. Kapitola 7., s. 28.
- ↑ a b c JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. Praha: Leges, s. r. o., 2016. 848 s. ISBN 978-80-7502-160-1. Kapitola Kapitola XVI., s. 405, 406.
- ↑ SAITZOVÁ, Hana. ÚS k právu svědka odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 trestního řádu - Judikatura. Advokátní deník. 2021-04-27. Dostupné online [cit. 2024-03-13].
- ↑ a b c FENYK, Jaroslav; CÍSAŘOVÁ, Dagmar; GŘIVNA, Tomáš. Trestní právo procesní. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019. 952 s. ISBN 978-80-7598-306-0. Kapitola Hlava XIV, s. 387, 389, 390.