Portál:Novověk/Připravované/12
Termínem Dělení Polska je nazýváno postupné rozdělení území Polsko-litevské unie mezi jeho tři mocné sousedy - Prusko, Habsburskou říši a Ruské impérium. Na konci 18. století se polský stát nacházel již ve zančném úpadku. Zdejší králové se jen velmi těžko prosazovali vůči vlivu šlechty, jejíž členové měli při projednávání státních záležitostí na polském sněmu právo veta. Polsko pociťovalo značnou vnitrpolitickou nestabilitu ohrožovanou i mimo jiné rolnickými vzpourami (například v polské části Ukrajiny) proti polské vrchnosti či angažováním se sousedních mocných států ve vnitzropolitických záležitostech . Za této situace nastoupil roku 1764 po smrti Augusta III. za asistence ruských vojsk na trůn nový král Stanislav August Ponniatowski. Ten se pokoušel zastaralý státní aparát reformovat, avšak záhy se setkal se značným odporem aristokracie, která se ho dokonce roku 1770 pokusila sesadit. Již toho roku obsadily část polských držav dvě velmoci, Prusko a Rakousko. Následujícího roku (1771) vtrhly do země i ruské oddíly a po diplomatickém jednání uzavřely mocnosti dohodu o prvním dělení Polska. Následovala další vnitropolitcká krize, avšak na jejím konci polské stavy uznaly svrchovanost Stanislava Augusta a složily mu přísahu. Polská vláda se znovu pokusila reformovat poměry v zemi roku 1791 vydáním nové ústavy, která reflektovala tehdejší společenské změny v Evropě způsobené Velkou francouzskou revolucí.