Poklona svatého Vendelína (Slavkov u Brna)

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Boží muka svatého Vendelína
Základní informace
Slohbarokní architektura
VýstavbaDesetiletí od 1740
Poloha
AdresaSlavkov u Brna, ČeskoČesko Česko
UliceJiráskova
Souřadnice49°9′23,19″ s. š., 16°52′43,68″ v. d.
Map
Další informace
Rejstříkové číslo památky33305/7-3872 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Poklona svatého Vendelína, též uváděná jako boží muka svatého Vendelína, je drobná stavební památka, vrcholně či pozdně barokní zdobený pilíř ve Slavkově u Brna. Stojí v Jiráskově ulici mezi domy čp. 565 a 529. Jedná se o ikonograficky a historicky cenný doklad drobné sakrální architektury.[1] Od roku 1970 je chráněna jako kulturní památka.[1]

Okolnosti vzniku[editovat | editovat zdroj]

Jaromír Seifert uvádí, že dosud (k roku 2016) nebyl nalezen archivní doklad o vzniku stavby,[2] není ani znám její autor. Národní památkový ústav ji datuje kolem roku 1740.[3]

Miloslav Housovský v roce 1988 uváděl, že poklona původně v 18. století připomínala hranici města Slavkova.[4] Podle Seiferta umístění poklony nejspíše vychází z barokní osy astronomického symbolismu, v níž navazuje na další sakrální stavby ve městě, jako je špitální kostelík svatého Jana Křtitele a věž farního chrámu, a dále je v ose zaměřena také boží muka pod Zlatou horou.[2][5] V těchto místech byl nezastavěný prostor nedaleko velkého dobytčího trhu a křižovatka vozové cesty směřující severně do vinohrad a na Rousínov. Dále k této cestě přiléhal i velký panský hospodářský dvůr s konírnami. Italský architekt Domenico Martinelli (1650–1718), který pro někdejšího slavkovského pána Dominika Ondřeje Kounice (1654–1705) navrhoval přestavbu sídla, zamýšlel jižně odtud, v prostoru dnešního školního areálu na Komenského náměstí a Svojsíkova parku, zřízení podzámecké zahrady. Na tento projekt by tedy poklona také navazovala.[2]

Maxmilián Oldřich Kounic na portrétu z roku 1698

Pravděpodobně někdy po odražení tureckého obléhání Vídně v druhé půli 17. století mohly být finance vázané dříve na válku uvolněny do civilního sektoru a nastal rozmach barokní architektury na Moravě. Také Dominik Ondřej pozval do Slavkova řadu uměleckých mistrů včetně Martinelliho, aby pracovali na vyšperkování kounicovského rezidenčního sídla. Navíc byl v roce 1698 jmenován do vysoké funkce říšského vicekancléře.[2]

Jeho prvorozený syn František Karel ovšem nastoupil církevní dráhu a rodové nástupnictví padlo na mladšího bratra Maxmiliána Oldřicha (1679–1746). Ten se 6. srpna 1699 oženil s Marií Arnoštkou z Rietbergu (1687–1758), jedinou dědičkou panství Rietberg na severovýchodě Severního Porýní-Vestfálska a několika dalších držav ve Východním Frísku.[2]

Po smrti Dominika Ondřeje v roce 1705 práce na budování zámku a areálu na čtvrt století ustaly, protože byla nevyjasněná finanční situace dědice, a umělečtí mistři ze Slavkova odešli.[2] Dostavba zámku navázala až po roce 1732 s nástupem stavitele Václava Petruzziho,[6] ačkoli už v letech 1706–1708 zde byl zbudován alespoň první zámecký vodovod na Moravě.[7]

Územní generel V. Petruzziho vyznačuje v levé (severní) části panský statek i s dnešní Jiráskovou ulicí (cca 1730).

Souběh těchto dvou okolností, tedy přítomnosti špičkových tvůrců ve městě a sňatku Maxmiliána Oldřicha s Marií Arnoštkou, označuje Seifert za možný zdroj inspirace k myšlence vytvoření poklony. Svatý Vendelín se stal patronem pastýřů, ochráncem dobytka i polí. Podle legendy pocházel ze skotské královské rodiny, stal se poustevníkem a živil se pastevectvím, benediktini si jej pak vyvolili za opata. Jeho kult se pak šířil po německých zemích a dále po Evropě. To klade Seifert do souvislosti se severoněmeckým původem Marie Arnoštky a vidí i vazbu patrocinia na blízkost panského hospodářského dvora.[2] U pilíře se ostatně konaly letní žňové pobožnosti.[8]

Seifert také nabízí tři pravděpodobné verze ohledně doby a původce vzniku. Prvním termínem mohl být už rok 1700 u příležitosti prvního jubilea svatby, pro vytížení sochařského týmu Giovanniho Giulianiho na tvorbě velkého množství soch pro zámeckou zahradu pak připadají v úvahu jako zhotovitelé pilíře zedničtí mistři Gabriele Gabrieli a Giulio Tini (do roku 1704) či jejich tovaryši, k provedení omítky pak Santino Bussi (do roku 1701) nebo jeho tovaryši. Druhou verzí je zhotovení zednickým mistrem Pietrem Giuliettim (zemřel v roce 1728), o jehož působení však nejsou zprávy. A třetí Seifertem nabízenou možností je tvorba Francesca Fortiniho (zemřel v roce 1733) a jeho nástupců.[2]

Novodobá historie[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli středisko památkové péče v roce 1970 označilo poklonu za ikonograficky a historicky neobyčejně cenný doklad typu boží muky[3] a Housovský o ní v roce 1988 psal jako o zvláštní památce I. kategorie, která nemá v okrese Vyškov obdoby,[4] Taťána Kubátová již v roce 1955 udávala, že na plechu malované obrazy z poklony byly již v té době „v opravě“ (tedy z pilíře odstraněné), a středisko památkové péče ohledně stavu zachovalosti památky v roce 1970 uvádělo, že omítka byla značně oprýskaná a drobící se, kámen otlučený a krytina prorezivělá.[3]

V létě 1970 byla poklona zapsána do státního seznamu kulturních památek.[9] V letech V r. 1992 a 2001 byla stavba opravena z rozpočtu města,[2] resp. s pomocí státní dotace z prostředků Programu regenerací městských památkových zón,[10] v březnu 2003 město využilo další finance z Programu regenerace MPZ na odvlhčení soklu.[11] Po 20 letech však už byla památka opět v havarijním stavu, takže na jaře 2023 město rozhodlo o její opravě,[12] v první fázi spočívající v odstranění nevhodných vrstev a doplňků, opravě trhlin a jejich zpevnění a odsolení, a to s podporou krajského dotačního programu na podporu památkové péče.[13]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Pohled na Slavkov od severu zachycuje vlevo uprostřed osaměle stojící poklonu sv. Vendelína u cesty (cca 1921).

Poklona stojí v Jiráskově ulici poblíž křižovatky s ulicí Malinovského, sevřená v zástavbě rodinných domů. Svého času dotvářela barokní krajinnou kompozici doplněnou alejemi před městskými hradbami, do níž měla být zahrnuta ve vzájemném prostorovém, pohledovém i osovém propojení se sakrálními objekty ve městě.[2]

Na čtvercové základně, konkávně a konvexně tvarované a několikrát odstupňované, je bohatě tvarovaný podstavec s římsou. Na ní stojí opět konkávně a konvexně tvarovaný pilíř – boží muka či poklona. Stavbu ukončuje bohatě tvarovaná římsa, která nese střechu ve tvaru jehlanu završenou makovicí s hrotem.[4][3] Zjednodušený tvar makovice již není původní, stejně jako kování kříže na vrcholu.[2]

Na nárožích pilíře jsou boční křídla nahoře i dole stočená do volut a jsou na nich patrné štukové závěsy květů.[4][3] Stěny pilíře jsou prolomené oválnými vpadlinami s profilovanou římsou, tzv. zrcadly,[4][3] v nichž bývaly původně vsazeny na plechu malované obrazy svatého Vendelína, svaté Otýlie a dalších dvou světců.[8] Ve druhé polovině 20. století byly tyto obrazy nahrazeny tvorbou naivní malířky Ludmily Procházkové, později opět odstraněnou a uloženou ve sbírkovém fondu místního muzea.[2][14]

Zvlášť hodnotný je okolní štukový dekor: nad zrcadly jsou v něm vyvedené alianční znaky rodu Kouniců a Rietbergů (též Rittberků), pod zrcadly pak reliéfní kartuše a vavřínové ratolesti.[4][3] V levém (heraldicky pravém) erbu je rod Kouniců symbolizovaný zkříženými stříbrnými leknínovými listy na červeném poli a Sezimové z Ústí modrými růžemi na zlatém poli. Vpravo je ve čtvrceném erbu Rietbergů mladá zlatá orlice v červeném poli, stříbrná hlava panny s červeným tělem orla v černém poli v doprovodu čtyř zlatých hvězd, dále ve čtvrceném poli dva černí esenští skákající medvědi se zlatým náhrdelníkem na zlatém podkladě a dva zkřížené zlaté biče v modrém poli.[2]

Takto čtyřikrát se opakující sdružený erb Maxmiliána Oldřicha z Kounic a jeho manželky Marie Arnoštky z Rietbergu je podobný s tím, jaký je umístěn i na nádvořním průčelí slavkovského zámku a také nad hlavním oltářním obrazem ve zdejší špitální kapli.[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2024-02-29]. Identifikátor záznamu 144942 : boží muka sv. Vendelína. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m SEIFERT, Jaromír. Poklona svatého Vendelína – památník založení rodu Kaunitz-Rietberg. Slavkov-Austerlitz [online]. Bedřich Maleček, 2016-08-24 [cit. 2024-02-29]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g LEFNEROVÁ, L. Detail dokumentu: G0507768. Evidenční list kulturní památky - původní [online]. Národní památkový ústav, 1970-08-29 [cit. 2024-02-29]. Dostupné online. PDF ke stažení [2]. 
  4. ↑ a b c d e f HOUSOVSKÝ, Miloslav. Památkový fond města Slavkova. Slavkovský zpravodaj. Slavkov u Brna: Městské kulturní středisko, 1988, čís. 3–4, s. 20–22. Dostupné online. 
  5. ↑ SEIFERT, J. Boží muka pod Zlatou horou. Slavkovský zpravodaj. 1999, čís. 11, s. 10. Dostupné online. 
  6. ↑ SEIFERT, J. Výročí významného architekta a stavitele. Slavkovský zpravodaj. 2000-07-29, čís. 7, s. 8. Dostupné online. 
  7. ↑ ZICHOVÁ, Vladimíra. Jak se žilo na šlechtických sídlech… (3.). Slavkovský zpravodaj. 2016-06-25, roč. XVIII, čís. 6, s. 12. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c KUBÁTOVÁ, Taťána. Slavkov. Státní zámek, město a okolí. 1. vyd. Praha: Státní tělovýchovné nakladatelství, 1955. 32 s. Dostupné online. S. 15. 
  9. ↑ Památkový katalog: boží muka sv. Vendelína - kulturní památka [online]. Národní památkový ústav [cit. 2024-03-01]. Dostupné online. 
  10. ↑ X. řádné zasedání zastupitelstva města – 19. 2. 2001. Slavkovský zpravodaj. 2001-03-30, čís. 3, s. 2. Dostupné online. 
  11. ↑ II. zasedání zastupitelstva města – 24. 3. 2003. Slavkovský zpravodaj. 2003-03-28, čís. 3, s. 4. Dostupné online. 
  12. ↑ VS. Krátce z města: Svatý Vendelín se dočká opravy. Slavkovský zpravodaj. 2023-05-27, roč. XXV, čís. 5, s. 6. Dostupné online. 
  13. ↑ VS. Další opravy ve městě: „Utajená památka“ boží muka sv. Vendelína se dočká oprav. Slavkovský zpravodaj. 2023-09-30, roč. XXV, čís. 9, s. 2. Dostupné online. 
  14. ↑ ZICHOVÁ, Vladimíra. Ludmila Procházková – 25. výročí úmrtí. Slavkovský zpravodaj. 2009-11-21, čís. 11, s. 8. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SEIFERT, Jaromír. Poklona svatého Vendelína ve Slavkově. Památník založení rodu Kaunitz-Rietberg. Slavkovský zpravodaj. 2016-06-25, roč. XVIII, čís. 6, s. 28–29. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Boží muka svatého Vendelína na Wikimedia Commons

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Poklona_svatého_Vendelína_(Slavkov_u_Brna)&oldid=23729059“