Muhamed Mehmedbasić

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Muhamed Mehmedbasić
Mehmedbašić v roce 1917
Mehmedbašić v roce 1917
Narození1887
Stolac
Rakousko-uherská okupace Bosny a Hercegoviny
Úmrtí29. května 1943 (ve věku 55-56 let)
Sarajevo
ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko
Příčina úmrtízabit Ustašovci
Národnostbosenská
Povolánítesař
Znám jakoatentátník
Nábož. vyznáníIslám
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Muhamed Mehmedbašić (srbskou cyrilicí: Мухамед Мехмедбашић; 1887, Stolac – 25. května 1943, Sarajevo) byl bosenský revolucionář a jeden ze strůjců atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Stolac v roce 1905, tedy v době Mehmedbašićova pobytu

Mehmedbasić se narodil roku 1887 do bosenské rodiny v hercegovinském městě Stolac. Pocházel z rodu zchudlé osmansko-bosenské šlechty.[1] Pracoval jako tesař.[2] Během cesty muslimské mládežnické organizace do Bělehradu se Mehmedbašić spřátelil s Mustafou Golubićem (dalším muslimem, rovněž ze Stolacu), který ovlivnil jeho revoluční cítění.[3]

Během své tesařské práce se Mehmedbasić seznámil s Danilo Ilićem, členem organizace Černá ruka a hlavním organizátorem odboje proti rakousko-uherské nadvládě v Bosně a Hercegovině.[3] Připojil se do revolučního hnutí Mladá Bosna a seznámil se s dalšími revolucionáři, včetně Vladimira Gaćinoviće.[2] Protože měl Mehmedbašić silné srbské nacionalistické cítění a Ilić a Gaćinović v něm viděli silný charakter, dostával často tajné a choulostivé úkoly.[4] V letech 1912 až 1913 Srbsko bojovalo v balkánských válkách. Zakládající člen Černé ruky Vojislav Tankosić vedl Četnický oddíl, do kterého se přihlásilo mnoho revolucionářů (včetně Golubiće).

Mladá Bosna[editovat | editovat zdroj]

Atentát na Oskara Potioreka[editovat | editovat zdroj]

Na konci roku 1913 doporučil Danilo Ilić konec budování revoluční organizace a přesun k přímé akci proti Rakousku-Uhersku. Ilić se poté setkal s náčelníkem srbské vojenské rozvědky plukovníkem Dragutinem Dimitrijevićem, vůdcem Černé ruky, aby o této záležitosti diskutovali.[5]

Dimitrijevićova pravá ruka, srbský major Vojislav Tankosić, svolal plánovací schůzku v Toulouse. Na Nový rok povolal Golubić Mehmedbašiće (stále se zdržujícího ve Stolaci), aby se neprodleně dostavil do Toulouse.[2] Během schůzky v lednu 1914 bylo vybíráno mezi cíli pro antentát. Objevilo se i jméno následníka rakousko-uherského trůnu, ovšem nakonec byl vybrán místodržitel Bosny Oskar Potiorek. Plán atentátu byl zorganizován Gaćinovićem a Golubićem a Mehmedbašić byl vybrán jako atentátník. Opustil Stolac s 300 Korunami půjčenými na financování plánu.[3] Mehmedbašić (podle sebe) „toužil provést teroristický čin, aby oživil revolučního ducha Bosny.“ Dostal švédský nůž obsahující jed.[6][7]

Do Dubrovniku dorazil parníkem a následně cestoval vlakem. Na vlakové stanici v Humu prohledávaly stráže vlak a vyděšený Mehmedbašić vyhodil nůž z okna. Zavraždění Potioreka bylo plánováno na konec března 1914 při intronizaci nového muftího Čauševiće v Sarajevu.[8] Po informaci, že do Sarajeva přijede na Vidovdan i arcivévoda František Ferdinand, však Černá ruka změnila plány. Arcivédovodova návštěva na Vidovan, srbský národní svátek, byla brána jako urážka.[9] Ilić stáhnul Mehmedbašiće a 26. března jej informoval o změně plánu. Během domlouvání plánu Mehmedbašič prohlásil, že „polovina Bosny a Hercegoviny se připojí a druhá polovina bude schvalovat vše, co uděláme“.[7]

Atentát na Františka Ferdinanda[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Atentát na Františka Ferdinanda d'Este.

Dimitrijević, Ciganović a Tankosić najali tři mladíky: Gavrila Principa, Nedeljka Čabrinoviće a Trifka Grabeže na dohled nad atentátem. Princip zůstal v Sarejevu s Danilo Ilićem, který najmul tři další lidi do záložního týmu: Vasa Čubriloviće, Cvjetka Popoviće a Mehmedbašiće.[10] 28. června kolona aut vezla královskou delegaci na radnici na oficiální recepci. Bezpečnost byla mírná; arcivévoda odmítla přílišný počet vojáků mezi nám a lidmi. Skupina šesti atentátníků se umístilo podél cesty. První příležitost se naskytla právě Mehmedbašićovi, který stál u rakousko-uherské banky. Hodit připravenou bombu však nedokázal (a později tvrdil, že poblíž stál policista a stihnul by ho zastavit). Kolona tak projela kolem něj.[11]

Stejně tak druhý, Čubrilović, nedokázal splnit svůj úkol. Další z atentátníků, Čabrinović, hodil na auto bombu, řidič však letící granát viděl a zrychlil. Bomba tak explodovala pod koly dalšího auta. Dva lidé uvnitř, Eric von Merizzi a hrabě Boos-Waldeck, byli vážně zraněni, zhruba desítka přihlížejících byla taktéž zasažena střepinami. Po Čabrinovićově neúspěchu ztratilo zbylých pět atentátníků šanci zaútočit pro velký zástup lidí a zvýšenou rychlost arcivévodova vozidla. Aby se vyhnul zadržení, spolkl Čabrinović kyanidovou pilulku a skočil do blízké řeky. Byl však vytažen a zajat policií. Zdálo se, že se atentát nezdaří.[12]

František Ferdinand se rozhodl, že navštíví oběti atentátu v nemocnici. Aby se vyhnul centru města, rozhodl se generál Potiorek, že auto pojede přímo po nábřeží řeky Miljacky do sarajevské nemocnice. Potiorek však o tom zapomněl informovat řidiče Leopolda Lojku. Po cestě tak Lojka zahnul doprava na třídu Františka Josefa. Kolona se tedy vydala špatnou cestou a ocitla se tak hned u kavárny, kde stál Princip; ten vypálil smrtelné rány na královský pár. Poté spolknul kyanidovou kapsli a pokusil se zastřelit, ovšem byl zastaven a zadržen.[9]

Mehmedbašić v meziválečném období

Čabrinović s Principem během mučení dali vyšetřovatelům jména zbylých spiklenců. Mehmedbašić se pokusil utéct (oblečen v civilním oblečení a s fezem[2]) do Černé Hory, kam dorazil 4. července.[13] Poté, co se rakousko-uherské úřady dozvěděly, že Mehmedbašić se skrývá Nikšići, naléhaly na černohorské úřady, aby jej nechaly zatknout a předali ho jim. Jovan Plamenac, černohorský politik, prohlásil, že černohorská vláda vydala rozkaz k dopadení Mehmedbašiće. Zároveň však informoval rakousko-uherskou diplomacii, že černohorská vláda nemá v úmyslu ho vydat, pokud ho zajmou, a že místo toho by ho měl soudit černohorský soud.[13] 12. července byl Mehmedbašić zatčen. Dva dny před plánovaným vydáním však z věznice uprchl do Srbska. Rakousko-uherské úřady z jeho útěku podezřívaly černohorské tajné dohody a zatkly četníky, kteří Mehmedbašiće hlídali.[3]

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

V Srbsku se Mehmedbašić setkal s Mustafou Golubićem, se kterým se připojili do "Četnického oddílu" organizovaného Vojislavem Tankosićem. V něm trénoval bosenské dobrovolníky. Také se při několikrát sešel i s Dimitrijevićem.[14]

Mehmedbašić byl obviněn z podílu na údajném spiknutí na vraždě srbského regenta Alexandra v roce 1916.[3] Regent Alexander a jemu loajální důstojníci nějakou dobu plánovali zbavit se vojenské kliky v čele s Dimitrijevićem, která představovala politickou hrozbu pro Alexandrovu moc.[15] Požadavek rakousko-uherského míru dal tomuto plánu další impuls. 15. března 1917 byli Dimitrijević a jemu loajální důstojníci obviněni z různých falešných obvinění srbským vojenským soudem na frontě v Soluni kontrolované Francouzi (známé jako Soluňský proces). 23. května byl Dimitrijević a osm dalších důstojníků posláno na smrt, dva další (z nichž jeden byl Mehmedbašić) byli odsouzeni k 15 letům odnětí svobody. Tresty byly však nakonec sníženy a zůstaly pouze tři rozsudky smrti. Všichni tři popravení, Dimitrijević, Vulović a Malobabić, přiznali svůj podíl na atentátu v Sarajevu. Později bylo zjištěno, že Mehmedbašić byl obviněn na základě falešných důkazů. Proces byl obnoven v roce 1953 a všichni odsouzení byli rehabilitováni.[15]

Mehmedbašićova ulice v Banja Luka, druhém největším bosenskosrbském městě

Mehmedbašić přežil válku a příchod srbské armády do Bosny a Hercegoviny označil jako nejkrásnější den ve svém životě.[3] Z vězení byl propuštěn v roce 1919.[15]

Meziválečné období a smrt[editovat | editovat zdroj]

Po první světové válce se Mehmedbašić vrátil do Sarajeva, kde byl roku 1919 omilostněn.

Roku 1941 byl zatčen NDH, neboť byl pro úřady podezřelým jedincem. Byl mučen a zabit Ustašovci 29. května 1943 v Sarajevu.[16] Před svou smrtí vyjádřil přání být pohřben ve Vidovdanské kapli s lidmi z Mladé Bosny, ale srbská pravoslavná církev to neschválila, protože nebyl křesťan, ale muslim. Je tak pohřben v Butmirské oblasti v Sarajevu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Muhamed Mehmedbašić na anglické Wikipedii.

  1. ↑ DEDIJER, Vladimir. The road to Sarajevo.. New York: Simon and Schuster Dostupné online. OCLC 400010 (English) OCLC: 400010. 
  2. ↑ a b c d SLIJEPČEVIĆ, Pero. Napor Bosne i Hercegovine za oslobođenje i ujedinjenje. [s.l.]: Izd. Obl. odbora nar. odbrane 440 s. Dostupné online. (srbsky) Google-Books-ID: N08jAAAAMAAJ. 
  3. ↑ a b c d e f Spomenica "Bratstva", 1954-1974. [s.l.]: Basilian Press 710 s. Dostupné online. (srbsky) Google-Books-ID: X1QBAAAAMAAJ. 
  4. ↑ GLENNY, Misha. The Balkans: Nationalism, War, and the Great Powers, 1804-2012: New and Updated. [s.l.]: House of Anansi 488 s. Dostupné online. ISBN 978-1-77089-274-3. (anglicky) Google-Books-ID: LJqYbknmxjYC. 
  5. ↑ ALBERTINI, Luigi; MASSEY, Isabella Mellis. The origins of the War of 1914. London; New York: Oxford University Press Dostupné online. OCLC 168712 (English) OCLC: 168712. 
  6. ↑ БЕАТОВИЋ, Ђорђе; МИЛАНОВИЋ, Драгољуб. Велеиздајнички процеси Србима у Аустро-Угарској. [s.l.]: Књижевне новине 272 s. Dostupné online. ISBN 978-86-391-0158-9. (srbsky) Google-Books-ID: i_wMAAAAIAAJ. 
  7. ↑ a b LJUBIBRATIĆ, Dragoslav. Gavrilo Princip. [s.l.]: Nolit 320 s. Dostupné online. (srbsky) Google-Books-ID: Y6MZAAAAIAAJ. 
  8. ↑ КРУШЕВАЦ, Тодор; KRUŠEVAC, Todor. Sarajevo pod austro-ugarskom upravom, 1878-1918. [s.l.]: Izd. Muzeja grada Sarajeva 490 s. Dostupné online. (srbsky) Google-Books-ID: wiLjAAAAMAAJ. 
  9. ↑ a b DONNELLEY, Paul. Assassination!. [s.l.]: Lulu.com 187 s. Dostupné online. ISBN 978-1-908963-03-1. (anglicky) Google-Books-ID: HLCXAwAAQBAJ. 
  10. ↑ KANTOWICZ, Edward R. The rage of nations. [s.l.]: Grand Rapids, Mich. : Eerdmans 534 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-4455-2. 
  11. ↑ Atentát v Sarajevu. Když úřaduje náhoda. Dvojka [online]. 2021-06-28 [cit. 2021-10-28]. Dostupné online. 
  12. ↑ Jak nám zabili Ferdinanda. Podrobná rekonstrukce atentátu v Sarajevu. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2014-06-27 [cit. 2021-10-28]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b RAKOČEVIĆ, Novica. Crna Gora u Prvom svjetskom ratu: 1914-1918. [s.l.]: Unireks 492 s. Dostupné online. ISBN 978-86-427-0583-5. (srbsky) Google-Books-ID: jAOdAAAAIAAJ. 
  14. ↑ Tajna prevratna organizacija. [s.l.]: Velika Srbija 646 s. Dostupné online. (srbsky) Google-Books-ID: fkM6AQAAIAAJ. 
  15. ↑ a b c MACKENZIE, David. The "Black Hand" on Trial: Salonika, 1917. [s.l.]: East European Monographs 472 s. Dostupné online. ISBN 978-0-88033-320-7. (anglicky) Google-Books-ID: bX1pAAAAMAAJ. 
  16. ↑ Historijski Pregled. [s.l.]: [s.n.] 972 s. Dostupné online. (chorvatsky) Google-Books-ID: _XA6AQAAIAAJ. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Muhamed_Mehmedbasić&oldid=22835686“