Lydie Horálková

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
plk. Lydie Horálková
Rodné jménoLydie Studničková
Jiná jménakrycí jména Marie Stančíková, Liduša Zacharová
Narození16. února 1927
Kyjev
Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Úmrtí7. června 2004
Nové Křečany
ČeskoČesko Česko
Národnostčeská
Povoláníarmádní radiotelegrafistka
ChoťAntonín Horálek
DětiPavel Horálek
RodičeJaroslav Studnička, Stefanida Jakubuková
Příbuzníbratři Jindřich Studnička a Sergej Studnička
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Lydie Horálková (rodným jménem Studničková, 16. února 1927 Kyjev – 7. června 2004 Nové Křečany[1]) byla radiotelegrafistkou 2. československé samostatné paradesantní brigády v období druhé světové války.

Život[editovat | editovat zdroj]

Před druhou světovou válkou[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v rodině legionáře z první světové války Jaroslava Studničky a Stefanidy rozené Jakubukové. V Kyjevě vychodila českou základní školu a nastoupila na školu střední. Tu z důvodu napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v roce 1941 nedokončila.[2]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Po napadení Sovětského svazu v červnu 1941 byla celá Lydiina rodina díky příslušnosti k Protektorátu Čechy a Morava internována NKVD v táboře v Orankách a následně v Bykově v Povolží. Zde Lydie Studničková pracovala jako pomocná síla na poště.[2]

Lydiin otec Jaroslav Studnička se v létě roku 1942 přihlásil do vznikající československé jednotky v Buzuluku, kam jej v roce 1943 následoval i zbytek rodiny. Lydie Studničková zatajila svou neplnoletost a 4. ledna 1944 byla prezentována do jednotky a následně převelena ke vznikající 2. československé samostatné paradesantní brigádě. Stala se její nejmladší příslušnicí.[2]

Absolvovala zde výcvik zbraňový, zdravotnický, telegrafický a paradesantní. Jako radistka se zúčastnila Karpatsko-dukelské operace. Dne 4. října 1944 byla společně s jednotkou vysazena na letišti Tri Duby na pomoc Slovenskému národnímu povstání a okamžitě nasazena do ústupových bojů na jihozápadních přístupech k Banské Bystrici. Po porážce povstání byla brigáda soustředěna v prostoru Donoval a přešla na partyzánský způsob boje. Lydie Studničková se stala příslušnicí skupiny Tarzan pod velením majora Františka Fišery. Používala krycí jména Marie Stančíková a Liduša Zacharová. Po přechodu fronty v únoru 1945 byla odeslána na zdokonalovací radiotelgrafický a poddůstojnický kurz do Kežmarku, kde ji zastihl konec války.[2]

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po skončení druhé světové války pracovala jako armádní spojovatelka na letišti Praha-Kbely. Zde ji dohnaly válečné útrapy a několik měsíců se musela léčit z chronického kataru průdušek. Od ledna 1946 sloužila v Praze v armádních spojích. Od února do září 1949 pracovala na vyřizování písemností ve styku s příslušníky armády a zastupitelských úřadů Sovětského svazu, od listopadu 1949 do jara 1950 pak na leteckém operačním středisku ve Kbelích.[2]

Na rozkaz Alexeje Čepičky byla na jaře 1950 zbavena hodnosti a propuštěna z armády a každý den se musela hlásit na vojenské správě. Zůstala v domácnosti a roku 1960 jí byl přiznán plný invalidní důchod.[1] V roce 1968 byla částečně a roku 1992 zcela rehabilitována.

Zemřela 7. června 2004 v Nových Křečanech ve Šluknovském výběžku.[1]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Lydie Studničková se po nuceném odchodu z armády vdala za Antonína Horálka, v roce 1951 se manželům narodil syn Pavel.

Kromě Lydiiných rodičů se příslušníky 1. československého armádního sboru stali i její bratři Jindřich Studnička (stal se osobním řidičem Ludvíka Svobody)[3] a Sergej Studnička (padl 20. září 1944 v Karpatech)[4].

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c Komandos v sukni - výsadkářská lvice Lydia Studničková operovala v německém týlu. Security Magazín [online]. 2019-11-27 [cit. 2024-04-18]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e Lydie Horálková (1927–2004). Paměť národa [online]. [cit. 2024-04-18]. Dostupné online. 
  3. ↑ Jindřich Studnička na stránkách Volyňských Čechů
  4. ↑ Sergej Studnička na stránkách Volyňských Čechů

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Praha: Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2005. 350 s. Dostupné online. ISBN 80-7278-233-9. S. 102–103. 
  • BAŤKOVÁ, Šárka; HAINCOVÁ, Jitka; LUKEŠOVÁ, Hana; SLÁMOVÁ, Lenka. Ženy & Frauen: Inspirativní ženy Ústeckého kraje. Ústí nad Labem: Knihovna Ústeckého kraje, 2024. ISBN 978-80-7055-293-3. S. 39–41.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lydie_Horálková&oldid=23834885“