Krev Kristova

Kristova krev, známá také jako Nejsvětější krev Páně (Nejsvětější krev našeho Pána Ježíše Krista), označuje v křesťanské teologii jednak krev, kterou Ježíš Kristus prolil během pašijí a ukřižování, a dále rituální víno (mešní víno) během obřadu eucharistie, připomínky poslední večeři Krista. Charakter přítomnosti Kristovy krve ve víně je předmětem teologických výkladů a liší se v jednotlivých církvích.

Římskokatolická a východní katolické církve, východní pravoslavná církev, východní pravoslavné církve, asyrské a starověké východní církve, luteráni spolu s anglikány z High Church ji chápou jako skutečnou přítomnost Krista v eucharistii. Katolická církev používá termín „transsubstanciace“, kterým označuje proměnu chleba a vína v tělo a krev Kristovu. Východní pravoslavné církve používají k popisu této proměny stejný termín, jak je uvedeno v dekretech jeruzalémské synody z roku 1672^[1] a v Katechismu svatého Filareta (Drozdova) z Moskvy.^[2]

Luteránské církve následují učení Martina Luthera a definují přítomnost Krista v eucharistických prvcích jako svátostné spojení (často nesprávně vykládané jako konsubstanciace), což znamená, že základní „substance“ Kristova těla a krve jsou doslova přítomny vedle substance chleba a vína, které zůstávají přítomny. Také luteráni věří v reálnou přítomnost a učí o ní. Ostatní protestantské církve myšlenku skutečné přítomnosti odmítají; eucharistické obřady zachovávají jako pouhé památky.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V prvotní církvi přijímali věřící eucharistii v podobě konsekrovaného chleba a vína. Svatý Maximus vysvětluje, že ve Starém zákoně se maso obětní oběti sdílelo s lidem, ale krev oběti se pouze vylévala na oltář. Podle Nového zákona však byla Ježíšova krev nápojem, o který se dělili všichni Kristovi věrní. Svatý Justin Mučedník, raný církevní otec z 2. století, hovoří o eucharistii jako o stejném Kristově těle a krvi, které byly přítomny při jeho vtělení.

V církvi na Východě pokračovala tradice míšení způsob chleba a vína, zatímco na Západě měla církev ve zvyku přijímat eucharistii pod způsobou chleba a vína zvlášť, přičemž do kalicha se vkládal jen malý zlomek chleba. Na Západě bylo přijímání z kalicha stále méně účinné, protože nebezpečí šíření nemocí a nebezpečí rozlití (které by potenciálně bylo svatokrádeží) bylo považováno za dostatečný důvod k tomu, aby byl kalich ze společného přijímání zcela odstraněn nebo aby se podával jen při zvláštních příležitostech. Kněz jej však vždy konsekroval a pil bez ohledu na to, zda se ho účastnili laici. To byl jeden z hlavních problémů protestantské reformace, v důsledku čehož chtěla katolická církev nejprve odstranit dvojznačnost a znovu potvrdit, že Kristus je přítomen jako tělo i jako krev stejně pod oběma způsobami chleba a vína. Postupem času byl kalich více zpřístupněn laikům. Po Druhém vatikánském koncilu katolická církev plně povolila všem přijímat z kalicha při každé mši svaté, které se účastní shromáždění, a to podle uvážení kněze.

Teologie[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Teologie eucharistie

Římskokatolická církev[editovat | editovat zdroj]

Katolická církev církev učí, že chléb a víno se díky transsubstanciaci stávají tělem, krví, duší a božstvím Krista – jinými slovy celým Kristem –, když jsou konsekrovány.

Úcta k Nejsvětější krvi byla zvláštním fenoménem vlámské zbožnosti v 15. a 16. století, který dal vzniknout ikonickému obrazu Milosti jako „pramene života“, naplněného krví, která vytéká z raněného „Božího Beránka“ nebo „svatých ran“ Krista. Tento obraz, který se stal námětem četných vlámských obrazů, byl zčásti podnícen proslulou relikvií Nejsvětější krve, která byla v Bruggách zaznamenána přinejmenším od dvanáctého století^[3] a která dala od konce třináctého století vzniknout obřadům, specifickým pro Bruggy, procesí „svatého zpěvu“ z jejich kaple.^[4]

Svátek Nejsvětější Krve Páně byl až do svého vyřazení ze všeobecného římského kalendáře v roce 1969 přiřazen k 1. červenci.

Součástí římskokatolické úcty k Nejsvětější krvi jsou různé modlitby. Mezi ty, které zmiňují Krev, patří Anima Christi, korunka milosrdenství svatých ran Ježíšových a korunka k Božímu milosrdenství.

Pravoslaví[editovat | editovat zdroj]

Pravoslavní učí, že to, co se přijímá při svatém přijímání, je skutečné vzkříšené Tělo a Krev Ježíše Krista. Na Západě se za okamžik, kdy se chléb a víno stávají Tělem a Krví Kristovou, považují slova ustanovení. Pro pravoslavné však neexistuje jeden definovaný okamžik; pravoslavná teologie uvádí pouze to, že na konci epikleze je proměna dokončena. Pravoslavní také nepoužívají latinský teologický termín transsubstanciace k definování proměny chleba a vína v Tělo a Krev Kristovu, používají slovo metousiosis bez přesného teologického rozpracování, které doprovází termín transsubstanciace.

Podle svatého Jana Damašského se svaté tajiny (pod způsobou chleba a vína) stávají neporušitelnými teprve tehdy, když je věřící křesťan ve stavu milosti skutečně přijme ve víře.

Zbožná úcta[editovat | editovat zdroj]

V pravoslavných církvích a v těch východních katolických církvích, které se řídí byzantským ritem, neexistuje individuální úcta ke Kristově krvi odděleně od Kristova těla nebo oddělená od přijímání eucharistie.

Při přijímání eucharistie přijímají duchovní (jáhni, kněží a biskupové) Tělo Kristovo odděleně od Krve Kristovy. Poté se zbylé části konsekrovaného Beránka (Hostie) rozdělí a vloží do kalicha a Tělo i Krev Kristova se věřícím podávají pomocí liturgické lžičky (lat. per intinctionem).

Umělecká vyobrazení[editovat | editovat zdroj]

Prolitá Kristova krev byla v raně moderním italském umění častým tématem. Obrazy Krista zobrazeného na kříži a jako muže bolesti patřily trvale k nejkrvavějším obrazům křesťanského umění. Kristova krev byla přesvědčivým uměleckým symbolem jeho vtělení a oběti. Jako námět ke kontemplaci poskytovala věřícím prostředek k vyjádření jejich zbožnosti.^[5]

Relikvie Krve Kristovy po celém světě[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Relikvie související s Ježíšem

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Blood of Christ na anglické Wikipedii.

↑ „Věříme, že při slavení (eucharistie) je Pán Ježíš Kristus přítomen, a to nikoliv symbolicky, ani obrazně, ani skrze přehojnou milost, jako je tomu u jiných tajemství, ani skrze pouhou přítomnost, jak někteří Otcové říkali o křtu, ... ale skutečně a reálně, takže po konsekraci chleba a vína se chléb proměňuje, transsubstanciuje, proměňuje a transformuje v pravé Tělo Páně, které se narodilo v Betlémě z věčně Panny, bylo pokřtěno v Jordánu, trpělo, bylo pohřbeno, vstalo z mrtvých, bylo přijato, sedí po pravici Boha a Otce a má opět přijít na nebeských oblacích; a víno se proměnilo a transsubstantifikovalo v pravou Krev Páně, která se, když visel na kříži, vylila za život světa.“ The Confession of Dositheus, Chapter VI. of Acts and Decrees of the Synod of Jerusalem (A.D. 1672) (anglicky)
↑ „Chléb a víno jsou proměněny neboli transsubstanciovány v samotné Tělo Kristovo a v samotnou Krev Kristovu“ (The Longer Catechism of The Orthodox, Catholic, Eastern Church, question 339). (anglicky)
↑ UNDERHILL, Evelyn. The Fountain of Life: An Iconographical Study. The Burlington Magazine 17.86. Květen 1910, s. 100. (angličtina)
↑ Prvním historikem „svatého zpěvu“ byl abbé Carton: „Essai sur l'histoire du Saint Sang, Bruggy, 1857“ (pozn. Underhill 1910, s. 100.)
↑ HILLER, Diana. Saintly blood: absence, presence, and the alter Christus. Parergon (Časopisecký článek). 2015, čís. 32, s. 183–. Dostupné online. ISSN 0313-6221. (angličtina)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

FABER, Frederick William. The Precious Blood: or, The Price of Our Salvation. Londýn: Burns & Oates (5. vyd. Baltimore: John Murphy. Reprint: Rockford, Ill.: TAN Books, 1979), 1860. ISBN 0-895-55075-X. (angličtina)
SOLLIER, J.F. Precious Blood. In: HERBERMANN, Charles. Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Dostupné online. (angličtina)
VINCENT, Nicholas. The Holy Blood: King Henry III and the Westminster Blood relic. Cambridge: Cambridge University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-521-57128-6. (angličtina)
HEINLEN, Michael. An Early Image of a Mass of St. Gregory and Devotion to the Holy Blood at Weingarten Abbey. Gesta. 1998, roč. 37, čís. 1, s. 55–62. Dostupné online. (angličtina)
BYNUM, Caroline Walker. The Blood of Christ in the Later Middle Ages. Church History. 2002, roč. 71, čís. 4, s. 685–671. Dostupné online. (angličtina)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Krev Kristova na Wikimedia Commons
Precious Blood devotions (anglicky)
Missionaries of the Precious Blood (anglicky)

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[1] „Věříme, že při slavení (eucharistie) je Pán Ježíš Kristus přítomen, a to nikoliv symbolicky, ani obrazně, ani skrze přehojnou milost, jako je tomu u jiných tajemství, ani skrze pouhou přítomnost, jak někteří Otcové říkali o křtu, ... ale skutečně a reálně, takže po konsekraci chleba a vína se chléb proměňuje, transsubstanciuje, proměňuje a transformuje v pravé Tělo Páně, které se narodilo v Betlémě z věčně Panny, bylo pokřtěno v Jordánu, trpělo, bylo pohřbeno, vstalo z mrtvých, bylo přijato, sedí po pravici Boha a Otce a má opět přijít na nebeských oblacích; a víno se proměnilo a transsubstantifikovalo v pravou Krev Páně, která se, když visel na kříži, vylila za život světa.“ The Confession of Dositheus, Chapter VI. of Acts and Decrees of the Synod of Jerusalem (A.D. 1672) (anglicky)

[2] „Chléb a víno jsou proměněny neboli transsubstanciovány v samotné Tělo Kristovo a v samotnou Krev Kristovu“ (The Longer Catechism of The Orthodox, Catholic, Eastern Church, question 339). (anglicky)

[3] UNDERHILL, Evelyn. The Fountain of Life: An Iconographical Study. The Burlington Magazine 17.86. Květen 1910, s. 100. (angličtina)

[4] Prvním historikem „svatého zpěvu“ byl abbé Carton: „Essai sur l'histoire du Saint Sang, Bruggy, 1857“ (pozn. Underhill 1910, s. 100.)

[5] HILLER, Diana. Saintly blood: absence, presence, and the alter Christus. Parergon (Časopisecký článek). 2015, čís. 32, s. 183–. Dostupné online. ISSN 0313-6221. (angličtina)

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]