Kaple svatého Vavřince (Litoměřice)
| Kaple svatého Vavřince v Litoměřicích | |
|---|---|
 Litoměřická biskupská rezidence. Kaple je uvnitř budovy z tohoto pohledu vpravo. Na fasádě jsou viditelná zazděná bílá okna za nimiž se nachází oltářní stěna kaple. | |
| Místo | |
| Stát |  Česko |
| Kraj | Ústecký |
| Obec | Litoměřice |
| Lokalita | Dómský pahorek |
| Souřadnice | 50°31′54,65″ s. š., 14°7′43,85″ v. d. |
 | |
| Základní informace | |
| Církev | římskokatolická |
| Provincie | česká |
| Diecéze | litoměřická |
| Vikariát | litoměřický |
| Farnost | Dómská farnost u svatého Štěpána Litoměřice |
| Status | lat. sacellum privatum[p 1] |
| Užívání | bližší informace o bohoslužbách |
| Současný majitel | Biskupství litoměřické |
| Zasvěcení | svatý Vavřinec |
| Architektonický popis | |
| Architekt | Giulio Broggio |
| Stavební sloh | baroko |
| Výstavba | 1683–1701 |
| Další informace | |
| Kód památky | 41208/5-1751 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD) (součást památky Biskupská rezidence v Litoměřicích) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kaple svatého Vavřince v Litoměřicích[1] je privátním oratoriem[p 1] v biskupské rezidenci – reprezentačním sídle litoměřických biskupů východně od chóru katedrály sv. Štěpána na Dómském pahorku v Litoměřicích. Kaple je s katedrálou spojena krytým mostem, takže je možné přejít z kruchty kaple do oratoře katedrály. Kaple není běžně přístupná veřejnosti. Je chráněna spolu s celou biskupskou rezidencí jako kulturní památka České republiky.[2]
Historie[editovat | editovat zdroj]
Kapli, která je součástí litoměřické biskupské rezidence, nechal postavit biskup Jaroslav Ignác hrabě ze Šternberku podle plánů stavitele Giulia Broggia v letech 1683–1701. Nachází se v jejím západním křídle. Je vysoká a zasahuje dvě patra budovy.
Na konci 60. let 20. století byla iluzivní architektura na stěnách kaple poničena zásahem tehdejších „malířů“ (stěny byly přetřeny šedou barvou).
V letech 1968–1974 v této kapli uděloval litoměřický biskup kardinál Štěpán Trochta několikrát kněžská svěcení. Mezi svěcenci byl i pozdější pražský arcibiskup a kardinál Dominik Duka.
Od roku 2009 procházela kaple restaurátorskými pracemi, které provedly akademické malířky Eva Votočková a Anna Svobodová. Byla také odstraněna přemalba z 60. let 20. století. Restaurování štuků provedl akademický sochař Jiří Živný s dalšími spolupracovníky. Dne 29. dubna 2013 zrenovovanou kapli představil litoměřický biskup Jan Baxant veřejnosti.[3]
Architektura[editovat | editovat zdroj]
Nynější podoba kaple sv. Vavřince vznikla pravděpodobně v závěru 18. století. Tehdy došlo k dozdění oken a dveří a interiér byl nově vymalován, na východní stěně vznikl iluzivní oltář a stěny kaple byly pokryty iluzivní architektonickou výmalbou ve světlých tónech se sloupy a sochami apoštolů patrně od F. Kutschery z roku 1784. Stěny kaple jsou opatřeny pilastry a štukovými doplňky, které také zdobí strop s nástropní malbou s vyobrazení jáhna sv. Vavřince datovaný letopočtem 1692. Původní oltářní obraz titulárního světce sv. Vavřince, který byl připisován malíři Kryštofu Vilému Tietzovi, byl údajně již ve 20. letech 20. století v havarijním stavu a nyní je nezvěstný. Místo něj je dnes oltář osazen obrazem sv. Vavřince neznámé provenience
V kapli ve výklenku se nachází obraz Madony od J. Peschkeho z Lovosic († 1839). Obraz sv. Vojtěcha při oltáři protilehlé straně je bývá připisován K. Škrétovi.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ MACEK, Jaroslav. Katalog litoměřické diecéze AD 1997. Litoměřice: Biskupství litoměřické, 1997. 430 s. Kapitola Přehled jednotlivých farností diecéze, s. 119.
- ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-07-15]. Identifikátor záznamu 153314 : Biskupství. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1].
- ↑ Fotografie interiéru kaple sv. Vavřince v biskupské rezidenci v Litoměřicích
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- POCHE, Emanuel. Umělecké památky Čech K/O, sv. II.. Praha: Academia, 1978. 580 s. S. 289.
