Junkers Ju 89

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ju 89
Druhý prototyp Ju 89
Druhý prototyp Ju 89
Určenístrategický bombardér
VýrobceJunkers
Šéfkonstruktéring. Ernst Zindel
První letprosinec 1936
Uživatel Luftwaffe
Vyrobeno kusů2 prototypy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Junkers Ju 89 byl celokovový těžký čtyřmotorový bombardér s dvojitou SOP navržený německým leteckým výrobcem Junkers pro Luftwaffe v období před druhou světovou válkou. Celkem byly postaveny dva prototypy, do sériové výroby se typ nedostal. Některé prvky jeho designu byly následně využity do letounů Junkers.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Od samého počátku Luftwaffe v roce 1933 si generál Walther Wever, náčelník generálního štábu Luftwaffe, uvědomoval roli strategického bombardování v budoucím konfliktu. K tomuto účelu byl zapotřebí tzv. Langstrecken-Grossbomber (dálkový těžký bombardér).

V rámci programu Ural bomber začal tajné rozhovory s dvěma předními leteckými výrobci v Německu - Dornier a Junkers. Tyto dvě společnosti zareagovaly návrhy Dornier Do 19 a Junkers Ju 89. Říšské ministerstvo letectví v roce 1935 objednalo prototypy obou letadel. Oba stroje se jevily slibně, ale doplatily na změnu vedení uvnitř Luftwaffe. Wever zemřel při letecké havárii 3. června 1936 a jeho nástupci, Ernst UdetHans Jeschonnek, preferovali menší a méně nákladná letadla (a také jiného zaměření, např. pro přímou podporu na bojišti). Nedostatek německých strategických bombardérů se projevil v bitvě o Británii. Zkoušky obou prototypů pokračovaly i po 29. dubnu 1937, kdy byl program Ural Bomber oficiálně ukončen. Později tyto stroje sloužily jako zkušební v civilním letectví.

První prototyp Junkers Ju 89 V1 (Werk-Nr.4911, imatrikulace D-AFIT) byl poháněn čtveřicí motorů Junkers Jumo 211 A o maximálním výkonu po 790 kW s vrtulemi Junkers-Hamilton. Letoun byl zničen při nehodě 6. února 1938.

Druhý prototyp Ju 89 V2 (Werk-Nr.4912, D-ALAT), zalétaný na počátku roku 1937, měl instalované kapalinou chlazené dvanáctiválcové vidlicové pohonné jednotky Daimler-Benz DB 600 A o maximálním výkonu po 684 kW s vrtulemi VDM.

Třetí prototyp Ju 89 V3 (Werk-Nr.4913) společnost Junkers přestavěla na transportní letoun Junkers Ju 90.

První a druhý prototyp sloužily během invaze do Norska jako transportní u jednotky KGr.z.b.V. 105.

Specifikace (Ju 89 V2)[editovat | editovat zdroj]

Údaje podle[1]

Junkers Ju 89 v letu (1937)

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 9
  • Délka: 26,50 m (86 stop 11 palců)
  • Rozpětí: 35,27 m (115 stop 8 palců)
  • Výška: 7,61 m (24 stop 11 palců)
  • Nosná plocha: 184 m² (1979 stop²)
  • Prázdná hmotnost: 16 866 kg (37 480 liber)
  • Vzletová hmotnost: 22 620 kg (50 266 liber)
  • Max. vzletová hmotnost: 27 580 kg (61 160 liber)

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost ve výšce 5000 m: 390 km/h (241 mph)
  • Maximální rychlost u země: 350 km/h
  • Cestovní rychlost: 315 km/h
  • Dolet: 2 000 km (1862 mil)
  • Dostup: 7 000 m (22 960 stop)
  • Plošné zatížení: 112 kg/m² (25,4 liber/stop²)
  • Výkon / hmotnost: 0,06 hp/lb

Výzbroj (plánovaná pro verzi Ju 89 A)[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Junkers Ju 89 na anglické Wikipedii.

  1. Marek Murawski, Letadla Luftwaffe Část 2, Junkers Ju 390, 1997, str. 152 a 153

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Olaf Groehler: Geschichte des Luftkriegs 1910 bis 1980, Militärverlag der Deutschen Demokratischen Republik, Berlin 1981, str. 146
  • Heinz J. Nowarra: Die deutsche Luftrüstung 1933–1945. Bd. 3: Henschel - Messerschmitt, Bernard & Graefe, Koblenz 1993. S. 106–110. ISBN 3-7637-5467-9
  • Wolfgang Wagner: Hugo Junkers Pionier der Luftfahrt - seine Flugzeuge; Aus der Reihe: Die deutsche Luftfahrt, Band 24, Bernard & Graefe Verlag, Bonn 1996, ISBN 3-7637-6112-8
  • Marek J. Murawski: Samoloty Luftwaffe 1933-1945. T. II. Warszawa: Wydawnictwo "Lampart", 1997. ISBN 83-86776-03-X (polsky)
  • MURAWSKI, Marek. Letadla Luftwaffe Část 2. Hostomice: Intermodel, 1997. 262 s. ISBN 80-901976-3-9. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]