Jana Mattuschová
| Jana Mattuschová | |
|---|---|
| Narození | 7. září 1906 Kolín |
| Úmrtí | 28. května 2000 (ve věku 93 let) |
| Povolání | novinářka, spisovatelka a publicistka |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Jana Mattuschová, rozená Klánová (7. září 1906 Kolín – 28. května 2000) byla česká úřednice, žurnalistka a spisovatelka, prvorepubliková aktivistka za práva homosexuálních osob.[1] Působila v redakci Hlasu, publikovala pod autorskými šiframi a pseudonymy, zejména Eduard Weingart.[2]
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodila se v Kolíně, rodina se však již v roce 1913 přestěhovala do Prahy. V letech 1917–1925 studovala na dívčím reálném gymnáziu Krásnohorská[3] a poté čtyři semestry na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.
V roce 1927 se Jana Klánová provdala, ale po 6 letech bylo manželství rozloučeno.[2]
Dvouleté studium na Svobodné škole politických nauk v Praze ukončila jako první žena v roce 1930.[4] V roce 1928 nastoupila na úřednické místo v Ústřední sociální pojišťovně.[2]
Podruhé se provdala v roce 1937 a přijala příjmení Tuhá. I toto manželství však bylo nejpozději do 9 let rozvedeno. V březnu 1944 byla zatčena a uvězněna v Terezíně, poté v Lipsku a Drážďanech, kde zůstala až do 7. května 1945.[5]
Zemřela 28. května 2000.[6]
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Časopisecké práce[editovat | editovat zdroj]
Od jara 1931 se podílela na vydávání časopisu Hlas sexuální menšiny a později i na jeho následujícím periodiku Nový hlas. Tam psala beletristické a poetické texty pod pseudonymem Eduard Weingart a jiné, zejména mobilizační a aktivizační příspěvky pod šifrou -sigma.[7] Povídky psala také pod pseudonymem L. Řehořová. Výrazně přispěla k tomu, že časopis nezanikl a pokračoval pod titulem Nový hlas.[5][8]
Jana Mattuschová byla nejdéle žijící autorkou z autorského okruhu Hlasu a jedinou osobou z českého meziválečného hnutí sexuálních menšin, která měla možnost sledovat po delší čas vývoj novodobého emancipačního hnutí po sametové revoluci.
Knižní vydání[editovat | editovat zdroj]
Pod pseudonymem Eduard Weingart publikovala svůj první román Město mužů, jenž v roce 1931 vydal pražský nakladatel Karel Šťastný v nákladu 800 výtisků.[9][10][11] Nejspíš ještě téhož roku napsala román Přátelství, který vycházel jako románová příloha Hlasu, knižně však vydán nebyl.[12]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ LAVIČKOVÁ, Tereza. Lesbická těla z aktérské perspektivy. Plzeň, 2016 [cit. 2017-05-31]. 50 s. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta filozofická. . s. 17. Dostupné online.
- ↑ a b c LISHAUGEN, Roar; SEIDL, Jan. Generace hlasu. Česká meziválečná homoerotická literatura a její tvůrci. In: PUTNA, Martin C. Homosexualita v dějinách české kultury. Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-2000-0. S. 222. Dále jen Lishaugen (2011).
- ↑ Dostupné online v NK ČR: seznam studentek. Výroční zpráva městského reálného gymnasia dívčího Krásnohorská. 1/1925, s. 11. Dostupné online.
- ↑ Zprávy ze školy a o škole. Časopis Svobodné školy politických nauk v Praze. 1/1931, s. 129. Dostupné online.
- ↑ a b Lishaugen (2011), str. 224.
- ↑ Lishaugen (2011), str. 225.
- ↑ Lishaugen (2011), str. 223.
- ↑ LISHAUGEN, Roar. „Skoro unikum v celé světové literatuře“ – představy hranického nakladatele Josefa Hladkého o homoerotické edici. Kdysi a nedávno. Roč. 2011, čís. 02, s. 71–76. Dostupné online. Dostupné také na: [1].
- ↑ Lishaugen (2011), str. 226.
- ↑ Město mužů - Eduard Weingárt [online]. Databázeknih.cz [cit. 2017-05-31]. Dostupné online.
- ↑ LISHAUGEN, Roar. Nejistá sezóna jiné literatury. Osudy časopisu Hlas sexuální menšiny. Dějiny a současnost. Roč. 2007, čís. 12. Dostupné online [cit. 2017-05-31].
- ↑ Lishaugen (2011), str. 228.
