Jan Nepomuk Karel Krakovský z Kolovrat
| Jan Nepomuk Karel Krakowský z Kolowrat | |
|---|---|
 | |
| Tajný rada[1] | |
| C. k. komoří[1] | |
| Narození | 12. září 1794 Praha  Habsburská monarchie |
| Úmrtí | 26. června 1872 (ve věku 77 let) Praha  Rakousko-Uhersko |
| Místo pohřbení | kostel Nejsvětější Trojice v Rychnově nad Kněžnou |
| Rodiče | Josef Krakowský z Kolowrat (1746–1824) a Marie Valburga z Morzinu (1766–1798) |
| Příbuzní | Marie Antonie Josefa Krakowská z Kolowrat (sourozenec) |
| Commons | Jan Nepomuk Karel Krakovský z Kolovrat |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jan Nepomuk Karel hrabě Krakowský z Kolowrat, zvaný Hanuš (12. září 1794 Praha – 26. června 1872 Praha[2]), byl český šlechtic, úředník gubernia, filantrop, vlastenec a podporovatel národních kulturních institucí.
Život a kariéra[editovat | editovat zdroj]
_hrab%C4%9B_Krakowsk%C3%BD-Nowohradsk%C3%BD_z_Kolowrat.jpg)
Narodil se jako jediný syn vlastenecky smýšlejícího Josefa hraběte z Kolowrat (1746–1824) a jeho druhé manželky, hraběnky Valburgy z Morzina (1766–1798), dcera hraběte Petra Víta z Morzina. Do roku 1816 studoval v Praze na Karlo-Ferdinandově univerzitě a vstoupil do služeb Českého zřízení zemského, kde byl povýšen na guberniálního radu. V roce 1815 zdědil po dědovi z matčiny strany panství Merklín, Ptenín a Ježovy, v roce 1824 panství Hradiště a Březnici a po vymření Kolovrat-Libštejnských v roce 1861 získal panství Rychnov nad Kněžnou a Černíkovice ve východních Čechách, Velké Dvorce na Tachovsku a Košátky na Mladoboleslavsku. Hanuš Kolovrat stejně jako jeho otec vstoupil do Suverénního řádu maltézských rytířů. Neoženil se, cestoval po Itálii a Palestině. Při výstupu na Vesuv utrpěl úraz žhavým uhlíkem ze sopky a přišel o pravé oko.
Roku 1841 z funkcí odstoupil, aby se mohl věnovat svému úřadu, budování a správě svých panství. V letech 1845–1846 přebudoval původně renesanční tvrz v Hradišti (na okraji Blovic u Plzně) na klasicistní zámek. Roku 1833 dal postavit kapli v Blovicích a roku 1853 zámeckou kapli sv. Ondřeje v Hradišti.
V roce 1848 se Hanuš ve Vídni zúčastnil Slovanského bálu a v Praze podepsal Palackého provolání k neslovanským národům Rakouska, což vedlo v období Bachova absolutismu k jeho policejnímu dozoru.
Roku 1861 zdědil po svém příbuzném Františku Antonínovi Kolowratovi-Libštejnském zámek v Rychnově nad Kněžnou s nově adaptovaným kostelem Nejsvětější Trojice, do tamní rodinné hrobky byl – stejně jako jeho strýc – pohřben poté, co 26. června 1872 zemřel v Praze.
Svá panství Hradiště, Merklín a Březnici odkázal roku 1872 narozenému Janu Pálffymu z Erdödu; jeho otec Eduard Pálffy z Erdödu přestavěl zámek v Hradišti a daroval muzeu zbytek březnické knihovny.
Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]
Za svou dobročinnost byl vyznamenán nejvyšším papežským vyznamenáním, křížem rytíře Nejvyššího řádu Kristova, dále za své zásluhy získal Leopoldův řád.
Mecenášství[editovat | editovat zdroj]
_hrab%C4%9B_Krakowsk%C3%BD-Nowohradsk%C3%BD_z_Kolowrat.jpg)
Spolu se svým otcem se ve čtyřiadvaceti letech se zapojil do kruhu vlastenecky smýšlejících aristokratů kolem Kašpara Šternberka, kteří v roce 1818 založili Vlastenecké (později Národní) muzeum. Otec Josef Kolowrat-Krakovský již 25. května 1818 daroval do muzea vzácnou březnickou zámeckou knihovnu, která obsahovala mj. cenné rukopisy a staré tisky z knihovny zrušeného kláštera augustiniánů-kanovníků v Roudnici nad Labem. Hanuš Kolowrat byl roku 1822 zvolen členem správního výboru muzea a střídal se s ostatními také ve funkci jednatele. Patřil k prvním sponzorům muzea, přispíval pravidelně roční částkou 100 až 300 zlatých. Po smrti Rudolfa Kinského v roce 1836 byl jmenován také kurátorem Matice české, od roku 1833 finančně podpořil Pavla Josefa Šafaříka a vydání jeho spisu Slovanské starožitnosti. Dále prosadil, aby významné knihy z Valdštejnské knihovny byly deponovány v muzeu ke studiu. Byl autoritou českého národního obrození, dobrodincem mnoha spolků. Podporoval například dostavbu chrámu sv. Víta v Praze a stavbu Národního divadla. Dochovala se jeho korespondence s V. Hankou, F. L. Čelakovským, F. Palackým, J. Jungmannem, F. L. Riegrem, K. H. Borovským, J. K. Tylem, a F. J. Vackem – Kamenickým, nebo Boženou Němcovou, která jej vylíčila jako filantropa Hanuše Březenského ve své povídce Pohorská vesnice.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b MAREK, Miroslav. Rodokmen Kolowratů 6 [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2009-06-20 [cit. 2023-11-29]. Dostupné online.
- ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Havla, sign. HV Z10, s. 11
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Josef HANUŠ, Národní museum a naše obrození, I-II.. Praha 1921.
- Petr MAŠEK, České šlechtické rody od Bílé Hory do současnosti, I., Praha 2008, s. 480.
- Pavel JUŘÍK, Kolowratové. Věrně a stále. Praha : Euromedia – Knižní klub, 2016, s. 71-74.
- Karel SKLENÁŘ, Obraz vlasti, Praha-Litomyšl: Paseka 2005, s. 95, 134, 135.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Nepomuk Karel Krakowský z Kolowrat na Wikimedia Commons - www.kolowrat.cz
