Hodnocení žáků

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Hodnocení žáků je přirozenou součástí učební činnosti žáků a řízení této učební činnosti učitelem.[1] Hodnocení je proces výsledku a zpětné vazby. Hodnocení je zjištění kompetencí - vědomostí, dovedností a postojů. „Sdělení učitelů, které je určené žákům a vypovídá o míře jejich úspěšnosti ve vzdělávacím procesu. Vzdělávací výsledky žáků jsou hodnoceny oficiálně prostřednictvím klasifikace (známky) nebo prostřednictvím písemných zpráv (slovní hodnocení).“[2]

Typy hodnocení[editovat | editovat zdroj]

V praxi existuje mnoho typů hodnocení. V některých případech jsou učitelé vázáni zákony, normami a nařízeními, kde je striktně určeno, jaké formy a typy hodnocení lze použít.

Formativní hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Formativní hodnocení[3] odhaluje chyby a nedostatky žáků. Dává žákům poučení a rady na zlepšení výsledku v budoucnosti.[1] Je založeno zejména na komunikaci mezi žáky a učitelem a na časté používání zpětné vazby. Dělí se na ústní a písemné. Do formativního hodnocení se neřadí známky, body nebo procenta.  

  • Ústní - zpětná vazba přímo ve výuce nebo na předem dohodnutých rodičovských konzultacích. Např.: „Vaše dcera je šikovná ve vyjmenovaných slovech.”  
  • Písemné - učitel je žákům zapisuje do sešitů nebo do písemných prací. Např.: „Lépe zformuluj věty, souvětí nedává smysl.”  

Sumativní hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Sumativní hodnocení[3] bývá označováno i jako výsledné, např. závěrečné vysvědčení. Díky sumativnímu hodnocení získáme konečný přehled o výkonech žáka[4]. Používá se často i mimo školu.

Normativní hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Normativní hodnocení[3] je hodnocení dle norem, převážně je hodnocen výkon jednoho žáka ve vztahu k výkonu ostatních žáků.[1]

Patří do něj například porovnávání s ostatními žáky - žáci jedničkáři, žáci trojkaři, apod.

Kriteriální hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Hodnocení kriteriální, nebo také absolutní, zjišťuje splnění, či nesplnění konkrétního výkonu, za který jsou žáci ohodnoceni odpovídající známkou, bez ohledu na výsledky ostatních.[5] Hodnotí se, zda byl splněn konkrétní popis výkonu. Hodnotí se splnění předem daných kritérií, bez ohledu na ostatní žáky. Zjednodušeně, žáci předem přesně ví, co se od nich očekává a požaduje.  

Například: Úkol je přinést do školy kaštany do výtvarné výchovy, pokud je žák přinese, dostane jedničku, pokud je nepřinese, dostane pětku.  

Diagnostické hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Slouží zejména ke zjištění učebních problémů a zvláštních vzdělávacích potřeb u žáků.[1] Často se provádí na začátku školního roku.    

Například: V pedagogicko-psychologické poradně, vyhodnocením je, zda žák netrpí dyslexií, dysgrafií, apod.  

Neformální hodnocení[editovat | editovat zdroj]

U neformálního hodnocení nejsou stanovena žádná kritéria a probíhá bez časového určení. Velice jednoduché slovní hodnocení nebo kratší slovní vyjádření s vyjádřením emocí.[1] Kratší slovní vyjádření s emocionálním nábojem. Například: „Dnes jsi mě potěšil." nebo „Čekal jsem, že to zvládneš."

Formální hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Formální hodnocení[1] by mělo být standardizované. Je systematické a racionální. Žáci bývají předem informováni, že za svoji práci budou hodnoceni tímto způsobem. Žáci mají možnost se připravit.

Žáci kupř. mohou být upozorněni na ústní zkoušení a hodnotí se, jak byli připraveni na výuku.  

Průběžné hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Po delší časové období pozorujeme žáka a na základě toho učitel získává zhodnocení žákovy úrovně. Používá se v průběhu celého školního roku, je podkladem pro sumativní hodnocení. Probíhá při každé vyučovací hodině, po kratších časových úsecích (týden, měsíc, čtvrtletí). Může mít formu slovní, písemnou, nebo se vyjádří známkou.[6]

Funkce hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Motivační funkce hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Funkce, která by měla pomáhat žákům k dosažení co nejlepších výsledků a zejména zvyšovat zájem o studium, je možné, že jej motivuje i k samostudiu. Žáci jsou díky hodnocení motivováni k další práci, chtějí se dále učit.[7]

Informativní funkce hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Informuje žáka o jeho výsledcích.[3] Nejde ale jen o informovanost žáků, ale dodává informace rodičům, dalším učitelům a orgánům. S informační funkcí hodnocení velmi blízce souvisí i funkce kontrolní, která nás informuje o úspěšnosti nebo neúspěšnosti splnění daných cílů.

Výchovná funkce hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Pozitivní hodnocení může u žáka ovlivnit jeho snahu a zvýšit sebevědomí žáka. Negativní může fungovat opačně, může to v něm vyvolat nezájem a negativní postoj učení. Je proto důležité při negativním hodnocení myslet na správné používání slov. Výchovná funkce hodnocení by měla vést k formování pozitivních vlastností a postojů žáka – odpovědnost k okolí, vytrvalost, stejně jako sebevědomí a postoje k sobě samému.[1]

Diagnostická funkce[editovat | editovat zdroj]

Úkolem diagnostické funkce je poskytovat informace o tom, jak je žák úspěšný a o jeho učebním stylu, ale i o příčinách a neúspěchu. Veškeré informace, které nám hodnocení poskytuje, můžeme shrnout do pojmu zpětná vazba.[8]

Formy hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Učitelé mohou vyjadřovat hodnocení mnoha způsoby od slovního sdělení, přes udělení známky, procent, bodů až po slovní hodnocení a složité obsahové analýzy. Slovní hodnocení řadíme do hodnocení kvalitativního a známky do hodnocení kvantitativního.

V České republice je rámec hodnocení žáků tvořen zejména zákonem č. 561/2004 Sb. Školský zákon.[9] Informace k hodnocení žáků najdeme zejména v paragrafu 51 školského zákona, který obsahuje především informace o klasifikačním stupni a slovním hodnocení. Zákon tedy nabízí tři formy hodnocení: klasifikaci, slovní hodnocení a kombinaci slovního hodnocení s klasifikací. Existují i další úpravy ve vyhláškách pro jednotlivé stupně škol a pro různé typy škol.

Slovní hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Jde o konkrétní slovní vyjádření, které obsahuje výsledky o dosažených výsledcích u žáků, ale i jejich snahu nebo naopak jejich neúspěchy, lze vyjádřit i případné mezery. Setkáváme se s ním téměř v každé vyučovací hodině, nejen během zkoušení, ale i během průběhu vyučování. Slovní hodnocení má často funkci motivační.

Slovní hodnocení by mělo být citlivé vůči žákům. Musí být srozumitelné pro žáky, učitele i rodiče, proto je důležité volit vhodná slova.

Dle Dvořákové se slovní hodnocení průběžně uplatňuje:  

  • Ústně – ve vyučování hodnotí učitel i žáci.
  • Písemně – např. komentáře k písemným pracím.  
  • Představením konkrétní práce dětí.  
  • Slovní hodnocení závěrečné je prováděno písemně ve formě vysvědčení.[10]

Sebehodnocení[editovat | editovat zdroj]

Sebehodnocení je každé hodnocení, kdy žák hodnotí sám sebe. Používá se i jako výchovná metoda. Podstatou sebehodnocení je tedy zodpovědnost žáků za své učení, za své výsledky a za své činy. Sebehodnocení podporuje žáka k samostatnosti a nezávislosti. Sebehodnocení podporuje sebeřízení, autonomní učení, rozvíjí potřebu přemýšlet o své práci, o používaných strategiích myšlení a učení, podporuje kladení osobních cílů, plánování, odpovědnost za sebe a za to, co žák dělá, co svým jednáním způsobuje apod.[11]

Vrstevnické hodnocení  [editovat | editovat zdroj]

Žáci (spolužáci) hodnotí navzájem své výsledky. Většinou nejdříve učitelé hodnotí sami a poté zapojují do hodnocení své žáky. Umět hodnotit své vrstevníky je v dnešní době velkým pozitivem. Zároveň tím žáci posilují i vztahy ve třídě. Při vzájemném hodnocení dokážou žáci přijímat hodnocení od členů své věkové skupiny lépe než od dospělých.[12]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g KOLÁŘ; ŠIKULOVÁ. Hodnocení žáků. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-0885-X. 
  2. PRŮCHA, Jan; WALTEROVÁ, Eliška; MAREŠ, Jiří. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2003. 322 s. ISBN 80-7178-772-8. 
  3. a b c d VALIŠOVÁ, Alena; KASÍKOVÁ, Hana; MAREŠ, Jiří. Pedagogika pro učitele. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 402 s. ISBN 978-802-4717-340. 
  4. SLAVÍK, Jan. Hodnocení v současné škole- východiska a nové moetody pro praxi. Praha: Portál, 1999. 192 s. ISBN 80-717-8262-9. S. 37. 
  5. DOULÍK, Pavel; ŠKODA, Jiří. Cvičebnice obecné didaktiky. Ústí nad Labem: Pedagogická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, 2015. ISBN 978-80-7414-915-3. 
  6. FIŠEROVÁ, Hana. Hodnocení žáků. Metodický portál RVP [online]. Metodický portál RVP [cit. 2022-01-12]. Dostupné online. 
  7. KOŠŤÁLOVÁ, Hana; MIKOVÁ, Šárka; STANG, Jiřina. Školní hodnocení žáků a studentů se zaměřením na slovní hodnocení. Praha: Portál, 2008. 152 s. ISBN 978-80-7367-314-7. 
  8. MAREŠ, Jiří; KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Komunikace ve škole. 1. vyd. Brno: Masarykova Univerzita, 1995. 210 s. ISBN 80-210-1070-3. S. 96. 
  9. Zákon č. 561/2004 Sb., Školský zákon. In: Sbírka zákonů. 2004. Dostupné online. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.
  10. DVOŘÁKOVÁ, Markéta. Charakteristika slovního hodnocení. Kroměříž: Iuventa, 1994. S. 11. 
  11. SPILKOVÁ, Vladimíra. Proměny primárního vzdělávání v ČR. Praha: Portál, 2005. 311 s. ISBN 80-7178-942-9. S. 71. 
  12. RAKOUŠKOVÁ, Alena. Vzájemné hodnocení žáků málotřídní školy. Metodický portál RVP [online]. Metodický portál RVP, 2008-02-05 [cit. 2022-01-12]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]