Gotická duše

Gotická duše
Autor	Jiří Karásek ze Lvovic
Původní název	Gothická duše
Země	Rakousko-Uhersko
Jazyk	čeština
Edice	Knihovna Moderní revue
Žánr	román
Vydavatel	Moderní revue
Datum vydání	1900
Počet stran	170
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gotická duše je román českého spisovatele Jiřího Karáska ze Lvovic. Poprvé vyšel roku 1900 pod názvem Gothická duše. Druhé, revidované vydání vyšlo v roce 1905. Autor v dekadentním díle zobrazuje aristokratického mládence, jenž trpí depresí a úzkostí. Pohrdá lidmi a izoluje se od společnosti. Každý mužský člen jeho rodiny zešílí a spáchá sebevraždu. On sám si přeje zemřít, aby též nezešílel. Vyhledává samotu, vžívá se do středověkých nálad, citů a snů. Nakonec zešílí v kostele, odkud ho vyvedou a dovezou do ústavu choromyslných, kde také umírá.

Gotická duše, spolu s dalšími díly, jako jsou Zazděná okna (1894), Sodoma (1895) a Kniha aristokratická (1896), odráží Karáskovu touhu zobrazit úděl dekadentního tvůrce, jehož nitro je „ra­něno životem“. Gotická duše je vrcholem jeho tvorby a zobrazuje příběh mladého muže, který se vyhýbá každodenní měšťácké skutečnosti a hledá smysl života ve vlastním umění. Zabývá se motivem samoty a úzkosti. Román reflektuje duševní problémy protagonisty a jeho vztah k víře a českému národu a navazuje na díla hrůzy a dobrodružství.

Okolnosti vzniku románu

V období moderny začali básníci pociťovat svoji nepraktičnost, zvláště od devadesátých let, kdy se nově objevila kolize umění a techniky. Tato doba vyžadovala umělce, kteří by umění viděli jako útočiště, schopné člověku a lidstvu poskytnout únik od problémů současného světa. Mezi významné postavy tohoto období patřil i Jiří Karásek ze Lvovic, který se jako básník a úředník zasazoval o vyjádření vlastních myšlenek a představ. Členové této generace se na rozdíl od předchozích vzdalovali uměleckému realismu a filozofickému pozitivismu, namísto toho byli oslněni Nietzscheovou důvěrou v sílu osobnosti a subjektivní tvorbu. Obraz konfliktu umění a života, spolu s aspirací na dosažení dokonalosti v uměleckém tvoření, tvořil jádro tématu moderní literatury. Generace devadesátých let přinesla slohové proměny v podobě realismu, impresionismu a symbolismu, které ovlivnily českou literaturu široce. Realismus se zaměřoval na konkrétní a každodenní situace, zatímco impresionismus zdůrazňoval subjektivní vnímání a dojmy. Symbolismus přinesl hlubší, metaforický význam a často vyžadoval opakované pochopení. Tato slohová různorodost ovlivnila i Jiřího Karáska ze Lvovic, který tvořil v dialogu s těmito směry.

Obsah

Autorova předmluva

Sám autor v předmluvě z roku 1905 popsal Gotickou duši jako „dojmový, náladový deník vlnivého toku her duševního světa, popis příběhů duše, všeho, čím se vzrušuje nitro pod přílivy odstínů, vůní, záchvěvů, jimiž na ně útočí skutečný svět“. Je to příběh snílka, kolem kterého život proudil, aniž by se ho skutečně dotkl. Autor přímo přiznal omezenou dějovost díla, která ustupuje malbě duše bezejmenného hrdiny odstřiženého od reálného světa. Román kombinuje příhody z Prahy s epizodami myšlenek a duševních stavů, a skládá je v plynulý psychický proud. Kniha je melancholickým dílem – spatřujeme zde prožitky marného dětství i jinošství, marnost nad nenaplněným životem, nemožnost nalézt porozumění nebo přítele, neschopnost víry, rasovou skepsi. Román čtenáři poskytuje obraz bolesti duše hlavního hrdiny, který nese jisté autobiografické prvky. Vyjadřuje strach před sebou samým a nemožnost vystoupit ze svého nitra ven. Karásek zde uvádí i proces vzniku Gotické duše, jako výsledek dvacet let vlastního psaného deníku. Vyjadřuje nesouhlas s předchozím realismem, který jakožto proud snažící se vyjadřovat skutečnost tak, jak je sama o sobě, byl vlastně neefektivní a neopodstatněný: „Pravda uměleckého díla je souhlas jeho s naším vnitřním snem, a ne s vnějšími, reálnými fakty“. Zdůrazňuje věčnost umělecky ztvárněných prožitků v kontrastu s pomíjivostí skutečnosti.

Děj

Bezejmenný mládenec je poslední člen aristokratické rodiny, ze které živořilo několik žen, stižených hysterií. Muži zešíleli a spáchali sebevraždu. Rodiče mu v brzkém věku zemřeli a vychovávaly ho podivínské tetičky, u kterých žil v prostředí škapulířů, dotýkaných obrázků a růženců. Mládí strávil v kostele a v modlitbách. Přál si žít v době středověku. Chtěl se stát mnichem, ale po čase ztratil víru v Boha. Vyhledává samotu, vžívá se do středověkých nálad, citů a snů. Vyčítá lidem, že ho naučili klekat, odříkávat modlitby, křižovat se a sklánět hlavu, ale nenaučili ho věřit v Boha, též vyčítá, že všude se objevuje jen Ježíš, Marie, svatí a světice, a Jeho (Boha) není nikde. Poté co onemocní, zjeví se mu Ježíš a vedou spolu rozhovor. Hrdina Ježíšovi vyčítá svou duševní nemoc a to, že přišel jenom proto, aby se mu vysmíval. Kristus ustupuje do pozadí, zvedá ruce, hrdina mu obejme nohy a najednou klečí před krucifixem. Po této návštěvě začíná znovu toužit po životě, cítí vděčnost a štěstí. K tomu v sobě ale nenalézá dost síly. Jednou se probudí z polosnu v kostele barnabitek. V lavici seděí černě zahalené jeptišky a u oltáře slouží mši Kristus. Třikrát zazní zvonek od oltáře a jeptišky tiše zpívají, najednou celou duší hrdina vykřikne zoufale: „Eli, eli lama sabachthani…“. Pak propukne v pláč a bije hlavou o zem. Vyvedou ho z kostela do ústavu choromyslných, kde po několika letech umírá.

Přijetí

Jaroslav Med píše, že Gotická duše není pouhou literárněhistorickou ankvizitou; Karásek podle něj dokázal umělecky přesvědčivě „evokovat pražskou atmosféru“ i ukázat neschopnost vypjatého individualismu řešit nejzávažnější společenské i existenciální otázky. V románu je dle Meda nejvýraznější nacionální prožitek s vyhraněným individualismem a estetismem, jak je pěstovala literární dekadence, která vnímala všechny faktory lidské hodnoty pod zorným úhlem jejich estetické funkčnosti a originality. Karásek podle Meda pojal „boj národa o své bytí jako drama“, ve kterém stojí jedinec proti osudu a marnost jeho zápasu má svůj tragický protějšek v marnosti úsilí národního. Karásek vidí hlavní tragédii v češství a v jeho dekadentním odvrácení od všeho skutečného do světa fikcí a snů, v němž se jedinec vždy může ztotožnit s krásou, která přežívá všecky katastrofy dějin i jedinců.

V revue Naše doba se po druhém vydání románu v roce 1905 objevil názor, že Gotická duše nečiní život zázračnějším našim očím a není odkazem na jiný krásnější imaginární svět. Podle autora článku (pod šifrou Z.) Karásek přijal dekadenci literárně, knižně, prožil ji ve svém nitru, a Gotická duše je odrazem jeho vlastního vnitřního prožití.