Dziewięcierz

Dziewięcierz ;
	Bývalý řeckokatolický hřbitov
Poloha
Souřadnice	50°12′44″ s. š., 23°25′37″ v. d.
Časové pásmo	SEČ/SELČ
Stát	Polsko
Vojvodství	Podkarpatské
Okres	Lubaczów
Gmina	Horyniec-Zdrój
	Dziewięcierz
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha	2,39 km²
Počet obyvatel	311 (1.1.2021)
Hustota zalidnění	130,1 obyv./km²
Správa
PSČ	37-620
Označení vozidel	RLU
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dziewięcierz [Džěvienčěř] (ukrajinsky Девятир [Deviatyr]) je obec v jihovýchodním Polsku, ležící v Podkarpatském vojvodství, v Lubačovském okrese, v gmině Horyniec-Zdrój.

Obec leží přímo u hranice polsko-ukrajinské, vzhledem k tomu, že původní obec byla v roce 1945 rozdělena, na základě dohod uzavřených na Jaltské konferenci (tzv. Curzonova linie), dle kterých východní část Polska anektoval Sovětský svaz. Mezi lety 1975–1998 obec administrativně patřila do Přemyšlského vojvodství. Na polské straně zůstala centrální část obce, včetně kostela, na ukrajinské straně se ocitla bývalá německá kolonie Einsingen.

Na území obce se nachází přírodní rezervace Sołokija.^{[Pozn. 1]}

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Vesnice se původně jmenovala Dziewięćory [Džěvienčory] (ukrajinsky Девятири [Deviatyry]). Byla založena (tzv. „na zeleném drnu“) v letech 1565–1566 kastelánem a starostou Lublina Andrzejem Myszkowskim jako královská obec. V roce 1630 měla 56 domů. Královskou obcí zůstala až do roku 1778, poté patřila různým majitelům. V roce 1818 byla prodána Franciszkovi Schrottovi, poté se stala majetkem Michaila Svjatkeviče, následně jeho dědiců. Ve 2. pol. 19. století patřila Fredericku Hausnerovi a Paulině Baumanové. Na přelomu 19. a 20. století ji vlastnil Viktor a Františka Jordánští. Následně byl majetek rozparcelován.

K jejímu umístění přispěla důležitá silnice vedoucí středem obce z Lubačova přes Horyniec na východ do Poteliczu, Ravy-Ruské a Belzu. Na sever pokračovala do Verchraty, kde se napojovala na místní silnici vedoucí severozápadně z Poteliczu do Starého Brusna.^[1]

V 17. a 18. století byla obec střediskem hrnčířského a kamenického řemesla. Byla jednou z poboček velkého řemeslného centra v sousedním městě Potelicz, jehož okolí bylo bohaté na kvalitní keramické jíly. Na západní straně sousedil Dziewięcierz s kamenickým centrem ve Starém Brusně. Vhodný kámen se nacházel i východně od obce, kde v 80. letech 19. století vznikla v rámci kolonizace Haliče Josefem II. německá osada Einzingen, jejíž obyvatelé otevřeli lom. V 17. století byla v Dziewięcierzu huť na výrobu železa, mlýn, několik krčem a 16 hrnčířských dílen.^[1]

Před rokem 1945 Dziewięcierz zahrnoval vesnice: Dolina Dunajecka, Popowa Dolina, Czornije, Dąbrówki, Hruszki, Kernycia, Kowale, Łuh, Moczary, Śniegury, Sołotwyna, Srocze Łozy, Trostianka.

Historické památky[editovat | editovat zdroj]

Bývalý kostel Povýšení svatého Kříže[editovat | editovat zdroj]

Zřejmě bohatství místních řemeslníků a výhodná poloha umožnily realizovat obrovskou investici, kterou byla v letech 1749–1750^{[Pozn. 2]} výstavba monumentálního kostela Povýšení svatého Kříže.

Žádný jiný kostel v celé východo-rusínské kulturní oblasti neměl tak skvostné architektonické provedení. V centru majestátního areálu se nacházel dřevěný pravoslavný kostel, obehnaný mohutnou obrannou zdí, jejíž součástí byly čtyři kaple a tři brány. Inspirací pro stavbu byl pravděpodobně dvakrát větší komplex kláštera Řádu svatého Basila, který se nacházel v Monasterzu (katastrální území vesnice Werchrata). 19. dubna 1834 kostel pohltil požár. Na jeho místě byl v letech 1836–1837 postaven nový dřevěný kostel. Ten byl po roce 1947, včetně obvodových zdí a některých kaplí zbořen a většina materiálu z demolice byla použita při stavbě mostu v obci Horyniec-Zdrój.^[1]

V blízkosti bývalého areálu se nachází pramen s kaplí.

Řeckokatolický hřbitov[editovat | editovat zdroj]

Na areál kostela navazoval řeckokatolický hřbitov, nyní komunitní.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Pozůstatky areálu při kostele Povýšení svatého Kříže
Východní brána v obranné zdi
Kaple se zbytky polychromní výzdoby
Pozůstatky severovýchodního rohu

Bývalý řeckokatolický hřbitov
Pohled od vstupní brány
Hrob kněze Josefa Czechowicze (1810–1875)

Významní rodáci[editovat | editovat zdroj]

Konstantin Czechowicz (1847–1915) - řeckokatolický biskup přemyšlský, samborský a sanocký
Michal Jerzy Wandalin Mniszech (1742–1806) - polský šlechtic, státník, politik a vojenská osobnost

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

↑ Přírodní rezervace Solokija má rozlohu 7,28 ha a byla vyhlášena v roce 1989. Kromě různých druhů rostlin, ptáků, savců a hmyzu je rezervace především význačná hojným výskytem jalovce obecného. Největší jedinec má výšku 8 m a obvod jeho kmene dosahuje 56 cm.
↑ Datum vzniku stavby zjistili 18. srpna 2014 Sviatoslav Gala a Szymon Modrzejewski, dle nápisů na křížích, nacházejících se na východní a západní bráně obranné zdi vystavěné kolem kostela. Jméno tehdejšího faráře, který stavbu investoval, není známo.