Baroni Hohenstein
| Baroni Hohenstein (Freiherren von und zu Hohenstein) | |
|---|---|
 | |
| Země | Těšínské Slezsko |
| Mateřská dynastie | Piastovci |
| Rok založení | 1640 |
| Konec vlády | Vymřeli na počátku 18. století 1706 |
| Poslední vládce | Ferdinand II. Hohenstein |
| Větve rodu | Těšínští Piastovci |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Baroni Hohenstein (německy von und zu Hohenstein) – boční linie Těšínských Piastovců, který vychází od přímých potomků těchto knížat.
Historie[editovat | editovat zdroj]
V roce 1625 v Kolíně nad Rýnem zemřel ve věku 24 let těšínský kníže Fridrich Vilém Těšínský, byl to poslední mužský potomek tohoto rodu. Habsburkové, jako čeští králové a lenní držitelé Těšínského knížectví mohli nyní převzít vládu. Přesto! – Na základě předchozích dohod, které ještě za jeho života zajistil jeho poručník Karel z Lichtenštejna, vládu převzala Alžběta Lukrécie Těšínská, jeho švagrová a tedy manželka jeho bratra Gundakara z Lichtenštejna.
Tou dobou bylo často císařskému dvoru připomínáno, že otec Fridricha Viléma, kníže Adam Václav, měl ještě nemanželského syna – Václava Gottfrieda. Jeho matkou byla správkyně knížecího dvoru a městská šlechtična Markéta Kostlachowna z Kremže.
Alžběta Lukrécie se rozhodla, že zajistí tzv. sukcesi, tedy právní nástupnictví na knížecí trůn pro svého bratra Václava Gottfrieda. Jedinou překážkou byla, že šlo o nemanželského syna.
Dne 12. dubna 1640 došlo k legitimizaci jeho původu, tzn. že byl potvrzen jako syn svého otce Adama Václava a byl povýšen do šlechtického stavu. O několik týdnů později, 8. května, mu byl udělen titul barona (německy Freiherr) von und zu Hohenstein. Přes veškerou snahu své nevlastní sestry Alžběty Lukrécie nezískal dědická práva ke knížectví. Udělený šlechtický titul barona byl omezený, tedy bez práva nabývat statky.[1] Byla mu však přiznána roční renta 400 gulednů pro něj a jeho dědice, stejně jako dědičný nárok jeho potomků na šlechtický stav a titul barona.
V tomtéž roce (12. dubna a 8. května) byla také legitimizována nemanželská dcera Fridricha Viléma – Magdalena.
Nositelé přídomku Hohenstein[editovat | editovat zdroj]
Linie A) od Fridrich Vilém Těšínský[editovat | editovat zdroj]
Magdalena z Hohensteinu († 1661), otec: Fridrich Vilém Těšínský, matka: neznámá měšťanka z Těšína
Eva Dorota z Hohensteinu († neznámo), otec: Bernard Rudzký z Rudz, matka: Magdalena z Hohensteinu
Linie B) od Adam Václav Těšínský[editovat | editovat zdroj]
Václav Gottfried z Hohensteinu († 1672), otec: Adam Václav Těšínský, matka: Markéta Kostlachowna z Kremže
Ferdinand I. Hohenstein († před 1631), otec: Václav Gottfried z Hohensteinu, matka: neznámá měšťanka z Těšína
Ferdinand II. Hohenstein († 1706), otec: Ferdinand I. Hohenstein, matka: baronka Anna Johana Closen von Haidenburg
Erb[editovat | editovat zdroj]
Modrý štít se zlatým korunovaným orlem, hlava je otočena na pravou stranu, orel je bez pravého křídla, s otevřeným zobákem a červeným jazykem, jeho hruď je probodnuta bílým šípem zleva doprava směrem nahoru, z rány stříká krev. Nad štítem je červená knížecí korunka. V klenotu je koruna, nad ní je orel, který je reverzně otočen oproti orlovi se štítu. Přikryvadla zlato-modrá.
Jde o erb, který je podobný knížecímu erbu vévodů z Horního Slezska, který lze popsat takto: korunovaný zlatý orel na modrém štítě, se samotným pravým křídlem. Tím je zde naznačen s úmysl vyjádřit nelegitimní sestup.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Těšínsko, 23.6.2005 Číslo 1. camea2.svkos.cz [online]. [cit. 2019-01-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-01-25.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Doerr A v., Die legitimierten Nachkommen der letzten Herzoge von Teschen aus Piastischem-Geblüt, w: "Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch-Schlesiens", 1915, t. 10, s.1-7 (w: Śląska Biblioteka Cyfrowa).
- Jasiński K., Rodowód Piastów Śląskich, t.III, Piastowie opolscy, cieszyńscy i oświęcimscy, Wrocław 1977, s. 206.
- Piastowie. Leksykon biograficzny, Kraków 1999, s.845-849.
- Kaganiec M., Heraldyka Piastów śląskich 1146-1707, Katowice 1992, s.169-170.