Antonio Bertali

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Antonio Bertali
Narozeníbřezen 1605
Verona
Úmrtí17. dubna 1669 (ve věku 64 let)
Vídeň
Povoláníhudební skladatel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Antonio Bertali (patrně březen 1605, Verona17. dubna 1669, Vídeň) byl italský hudební skladatel a houslista.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve Veroně a základní hudební vzdělání získal u Stefana Bernardiho. Kolem roku 1624 vstoupil do služeb vídeňského dvora jako instrumentalista („valoroso nel violino“) a brzy mu byla svěřena produkce hudby k výjimečným příležitostem. Roku 1649 se stal dvorním kapelníkem a v této funkci vytvořil velké množství duchovní hudby i brilantní instrumentální sonáty; a zasloužil se o rozvoj védeňsko operní scény. Pracoval rovněž pro biskupský dvůr v Kroměříži. V tamějším hudebním archivu je dochováno velké množství jeho zejména instrumentálních skladeb. Antonio Bertali byl znám napříč Evropou zejména jako skladatel baletů a oper. Teoretik a skladatel Christoph Bernhard jej zmiňuje jako příklad divadelního stylu (stylus luxurians).

Dílo (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Bertaliho skladby jsou komponovány ve stylu ostatních severoitalských skladatelů té doby. Byl velmi plodný skladatel. Komponoval opery, oratoria, velké množství liturgických skladeb a komorních děl. Zejména jeho opery jsou z důležité z hlediska konsolidace italské opery seria ve Vídni. Přibližně polovina z jeho děl je ztracena. Většina jeho dochovaných skladeb pochází z opisů jeho současníků, zejména z pozůstalosti Pavla Josefa Vejvanovského. Některé skladby jsou uloženy ve vídeňské Hofbibliothek, v knihovně benediktínského kláštera Kremsmünster v Rakousku a v Kroměříži. Nejdůležitějším zdrojem informací o Bertaliho díle je, vídeňský katalog Distinta Specificatione, který uvádí tituly a notové záznamy více než 2000 skladeb.

Vokální skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Donna real (1631, komponováno pro svatební hostinu budoucího císaře Ferdinanda III. Habsburského se španělskou infantkou Marií Annou)
  • Le strage de gl'innocenti (Vražda neviňátek)
  • Missa Ratisbonensis (1636)
  • Missa Resurrectionis pro sbor, 2 trubky, 2 lesní rohy, 5 trombonů, smyčce a basso continuo
  • Missa semiminima pro sbor, 4 trombony, smyčce a basso continuo
  • Lamento della regina d'Inghilterra
  • Requiem pro Ferdinanda II. (1637)
  • 32 mší
  • 8 requiem
  • 75 motet
  • 78 žalmů
  • Více než 50 Introitus
  • Řada dalších světských i duchovních kantát

Opery[editovat | editovat zdroj]

  • L'inganno d'amore; 1653 Řezno
  • Theti favola dramatica; 13. červen1656 Vídeň
  • Il re Gilidoro favola; 19. únor 1659 Vídeň
  • La magia delusa; 4. červen 1660
  • Gli amori d'Apollo con Clizia; 1. březen 1661 Vídeň
  • Il Ciro crescente 3 Intermezzi zu Il pastor fido; 14. červen 1661 zámecký park Laxenburg
  • La Zenobia di Radamisto; 18. listopad 1662
  • L'Alcindo; 20. duben 1665 Vídeň
  • La contesa dell'aria e dell'acqua festa a cavallo; 24. leden 1667 Vídeň

Instrumentální skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Sonata Leopoldus I.
  • Tausend Gülden Sonate
  • Ciaconna in C-Dur pro housle a basso continuo
  • Mnoho dalších sonát, sonatin a suit

Spisy o hudbě[editovat | editovat zdroj]

  • Instructio musicalis (archiv kláštera v Kremsmunsteru)
  • Sequutur regulae compositionis (Vídeň, Nationalbibliothek)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • N. M. Jensen: The Instrumental Music for Small Ensemble of Antonio Bertali. In DAM (20) 1992, str. 25–43
  • L. Kačic: Ein Raubdruck aus den Jahren 1671–1672: S. Capricornus oder A. Bertali?. in Musik des 17. Jahrhunderts und Pavel Vejvanovský, Kroměříž 1993, str. 237–240
  • H. Knaus: Die Musiker im Archivbestand des kaiserlichen Obersthofmeisteramtes (1637–1705). Vienna 1967–1969
  • C. La Roche: Antonio Bertali als Opern- und Oratorienkomponist, Wien, Universität
  • S. S. Olsen: Antonio Bertali’s La strage degl’innocenti: an Edition with Commentary, University of Columbia, Missouri, 1972
  • A. Orel: Die Kontrapunktlehrer von Poglietti und Bertali. In Kongress Bericht, Bamberg 1953
  • R. Schaal: Die Tonkünstler-Porträts der Wiener Musiksammlung von Aloys Fuchs. Wilhelmshaven 1970
  • G.D. Zink: The Large-Ensemble Sonatas of Antonio Bertali and their Relationship to the Ensemble Sonata Traditions of the Seventeenth Century. Washington University 1989

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]