Alois Matulík
| Alois Matulík | |
|---|---|
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Alois Matulík (25. července 1905, Velké Bílovice[1] – 8. dubna 1985, Klokoty[2]) byl kněz, člen Kongregace bratří těšitelů z Gethseman a duchovní správce farnosti Tábor-Klokoty.
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodil se v rodině drobného hospodáře Tomáše Matulíka a jeho ženy Julie Osičkové.[1] V matrice narození je zapsán pod křestním jménem Jakob.[1] Po vysvěcení na kněze roku 1933 působil v Nitře.[2] Později vstoupil do kongregace bratří těšitelů z Gethseman a sloužil pacientům v nemocnici ve Vídni.[3] V roce 1934 přichází se spolubratry do Klokot na pozici prvního superiora. Zdejší poutní areál byl tehdy ve špatné kondici a během svého působení se jej snažil pozvednout.[2] Po pěti letech se přesouvá do Nepomuku,[2] kde vedl duchovní správu arciděkanství.[3] V nelehké době okupace zachraňuje po zřícení střechy kostel sv. Jakuba a o rok později kostel sv. Jana Nepomuckého, světce a tamějšího rodáka.[3] Zajistil obnovu krytiny budovy arciděkanství i jeho barokní fasády.[3] V roce 1947 zde přivítal relikvii sv. Vojtěcha, která putovala po celém Československu při příležitosti 950 let jeho mučednické smrti.[2] Po velké pouti svatojánské v Nepomuku 6. května 1949, za účasti Jeho Excelence Dr. Josefa Hloucha, 46 kněží a 50 bohoslovců, následovaly časté výslechy StB.[3]
V noci ze 14. na 15. dubna 1950 byl v rámci Akce K zatčen a internován v Želivském klášteře.[2] Odsud byl dopravován na určená pracoviště, pod neustálým dozorem, a pak zase přivážen zpět pod ochranu SNB psovodů a hlídek na strážních věžích.[3] Později byl přemístěn do internačního tábora v klášteře Hora Matky Boží u Králík, kde se jeho pracovištěm stal státní statek Dolní Hedeč.[3]
Po propuštění z vězení byl dosazen od 1. ledna 1954 na faru v Bílém Újezdě.[3][4] Jeho umístění bylo aktivitou Jana Dolka, rodáka z Bílého Újezda, učitele, bývalého krajského církevního tajemníka v Hradci Králové, tč. osobního referenta církevního oddělení na ministerstvu školství.[3] Zde zahájil opravu chátrajícího kostela a zvonice, které hradil z velké části z dědictví po svých rodičích.[4] Po opravě střechy zajistil výmalbu kostela, opravu a přezlacení oltářů včetně doplnění kostelního inventáře.[4] Po založení místního JZD byla bez náhrady zabrána část farních nemovitostí pro chov slepic. V blízkosti kostela se zvažovalo o zřízení kravína. Spory s vedením JZD vyústily k odnětí státního souhlasu k vykonávání duchovní služby od 30. dubna 1961.[3]
V roce 1969 se vrací do Klokot.[2] Již v důchodovém věku se snaží navázat, kde před dvaceti lety skončil. Zasloužil se o položení nové mramorové dlažby v místním kostele, opravu schodů u oltáře, pokrytí střechy kostela a věží kaplí měděným plechem nebo opravu fresek v kostele.[2] Dalším úspěchem bylo získání 8 nových zvonů s názvy českých patronů.[2] Aktivně působil až do července roku 1981, kdy ho postihla mozková příhoda.[2] Na Klokotech zůstává až do své smrti roku 1985.[2]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c Matriční záznam o narození a křtu, farnost Velké Bílovice
- ↑ a b c d e f g h i j k KRÁL, Pavel. Dějiny poutního místa Klokoty s důrazem na období od příchodu Kongregace těšitelů z Getseman [online]. Pedagogická fakulta University Karlovy, 2022 [cit. 2023-05-11]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i j Kronika fary ř. k. církve Bílý Újezd, SOA Rychnov nad Kněžnou, fond Farní úřad Bílý Újezd, sign. C-6
- ↑ a b c JIRÁSEK, František. Bílý Újezd – Dějiny obce s připojenou osadou Roudné [online]. Bílý Újezd: vlastním nákladem, 1958–1966 [cit. 2023-05-11]. Dostupné online.