Adele von Stark
| Adele von Stark | |
|---|---|
| Narození | 14. srpna 1859 Teplice  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 10. září 1923 (ve věku 64 let) Vídeň  Rakousko |
| Alma mater | Kunstgewerbeschule Vídeň |
| Povolání | malířka, designérka, pedagožka |
| Rodiče | Johann von Stark |
| Hnutí | Wiener Werkstätte |
| Významná díla | vlys Stocletova paláce |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Adele von Stark (14. srpen 1859 Teplice – 10. září 1923 Vídeň) byla česko-rakouská malířka a designérka, specializovaná na práce s technikami emailu, výtvarná pedagožka a průkopnice specializovaného uměleckého vzdělávání žen.
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodila se v Teplicích v dobře situované rodině vrchního finančního rady a celního ředitele Johanna von Stark (* 26. června 1813 Lermoos), který pocházel z Tyrolska.[1] Adele pro své výtvarné zájmy rodinu brzy opustila a odjela do Vídně. Na Všeobecné škole kreslení ve Vídni byla žákyní Franze Pönningera a od roku 1878 tamtéž navštěvovala Uměleckoprůmyslovou školu (Kunstgewerbeschule), nejdříve u karla Hrachowiny. V letech 1879–1887 tam pokračovala v odborné škole pro malbu, kreslení a ornament u Fridricha Sturma a v letech 1898–1890 v ateliéru pro keramiku, dekoraci a malbu emailem u u Hanse Machta. Potom již soukromě vyučovala kresbu a malbu a zároveň byla činná jako samostatná umělkyně. Podnikla četné studijní cesty do Německa, Švédska, Anglie, Francie a Itálie a pravidelně se účastnila mezinárodních výstav.
Po té, co roku 1896 neúspěšně žádala o povolení k založení školy kreslení pro ženy a dívky, veřejně kritizovala rakouské ministerstvo kultu a vyučování za nedostatečné umělecké vzdělávání žen. V roce 1897 navštěvovala zvláštní školu na vídeňské Uměleckoprůmyslové škole u Feliciana svobodného pána Myrbacha von Rheinfeld, který v roce 1902 požádal na ministerstvu o povolení zřídit samostatný ateliér pro práce s emailem (smaltem). V roce 1903 byla Adele von Stark jako jedna z prvních žen v tomto ateliéru jmenována provizorní učitelkou, s odpovědností za technické řízení. V roce 1914 byla jmenována profesorkou a tuto pozici zastávala až do své smrti v roce 1923. Mezi její žáky patřili Rudolf Kalvach, Felice Rix-Ueno, Mileva Roller, Anny Schröder-Ehrenfest, Franziska Zach a Mathilde Flögl.
Od roku 1908 do roku 1910 byl Stark členkou německého Werkbundu a zakládající členkoum rakouského Werkbundu. Měla také úzké vztahy k dílnám Wiener Werkstätte.
Dílo[editovat | editovat zdroj]
V rané tvorbě se zaměřila na umění emailu (smaltu). Pracovala hlavně s mědí a zlatem, od destiček a medailonů až po smaltovaný drát. Její zásluhou bylo oživení starých zlatnických technik, jako je jamkový email a přihrádkový email. Dále prováděla malovaný email a okenní vitráže. Ve svých barevných, inovativních secesních a art deco produktech kombinovala moderní motivy s tradičními technikami. Zatímco v její rané tvorbě převládaly šperky, později se zaměřila i na nádobí, lampy, obrazy a monumentální reliéfy. Její styl se vyvíjel od secese přes art déco až k nové věcnosti. Náměty byli jak samotní lidé či zvířata, tak žánrové výjevy, krajiny a ornamenty.
- V letech 1905–1911 realizovala podle návrhu Gustava Klimta a za spolupráce Leopoldine Königové smaltovaný vlys monumentálních rozměrů 200 x 730 centimetrů na stěnách jídelny Stocletova paláce v Bruselu. Poprvé použila v takto rozměrné mozaice techniku emailu na kovu. Vlys je složen z bronzových desek o tloušťce 2 centimetry, zdobených stříbrem, zlatem, platinou a pestrými barvami.
- Početný soubor jejího nádobí, šperků i grafických návrhů má Uměleckoprůmyslové muzeum ve Vídni.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Adele von Stark na německé Wikipedii.
- ↑ ÖBL 13, s. 150
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Sabine Plakolm-Forsthuber: Künstlerinnen in Österreich 1897–1938. Malerei. Plastik. Architektur. Picus-Verlag, Wien 1994, ISBN 978-3-85452122-8, s. 44, 275.
- Adele von Stark. In: BiografiA. Lexikon österreichischer Frauen. Band 3. Böhlau, Wien-Köln-Weimar 2016, ISBN 978-3-205-79590-2.
