Přeskočit na obsah

Zločinnost v Pobřeží slonoviny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Zločin je v Pobřeží slonoviny podobně jako v dalších západoafrických zemích všudypřítomný. Mezi nejběžnější formy trestné činnosti patří dětská práce, obchod se zbraněmi, terorismus a porušování základních lidských práv. Mezi další méně běžné, ale stále v hojné míře se vyskytující druhy kriminality patří obchod s marihuanou a syntetickými drogami, sexuální vykořisťování a obchod s lidmi a zločiny proti životnímu prostředí.[1]

Program Evropské unie na podporu Africké odpovědi na nadnárodní organizovaný zločin (ENACT) financovaný Evropskou unií vytvořil desetibodové indexové skóre založené na národní zločinnosti a odolnosti proti trestné činnosti. Pobřeží slonoviny má podle tohoto indexu čtvrté nejvyšší skóre kriminality v Africe a druhé nejvyšší skóre v západní Africe. Řadí se tak na úroveň Egypta, Tanzanie, Súdánu a Konžské demokratické republiky.[1] Politická korupce brání pokroku ve snižování míry kriminality.[1] Mezinárodní organizace jako OSN a UNICEF přijaly mnoho iniciativ ve snaze snížit kriminalitu, zejména v oblasti obchodu se zbraněmi a dětské práce.[2][3]

Dětská práce[editovat | editovat zdroj]

Pobřeží slonoviny je významným centrem pro obchod s dětskými dělníky a jejich export.[3] Děti mladší šestnácti let často pracují v zemědělství, hornictví, jako pracovnice v domácnostech a sexuální pracovníci.[4] Dívky nejčastěji pracují v domácnostech, zatímco chlapci vykonávají nucené práce na kakaových a kávových farmách, kde jsou vykořisťováni a zneužíváni.[3]

Podle zákona musí děti ve věku od šesti do šestnácti let navštěvovat školu.[4] Přesto jsou děti často unášeny, prodávány vlastními rodinami do otroctví nebo prodávány z chudších sousedních zemí jako je Burkina Faso a Mali do bohatších oblastí Pobřeží slonoviny.[5] Hlavní příčinou dětské práce v Pobřeží slonoviny je nedostatečné vzdělání, kdy rodiče prodávají své děti kvůli práci místo aby jim dovolili navštěvovat školu a omezují je tak v přístupu ke vzdělání.[3]

Dříve byl obchod s dětmi ve válkou zničeném Pobřeží slonoviny snadný, protože zde existoval pouze malý dohled. Snížení násilí mezi sousedními národy umožnilo zemím spolupracovat na lepší prevenci přeshraničního obchodu s lidmi.[3] V 21. století byly započaty projekty například World Cocoa Foundation nebo Ministerstva práce Spojených států amerických zaměřené na odstranění dětské práce v Pobřeží slonoviny a dalších afrických zemích.[4] UNICEF a jeho partneři se zaměřili na pomoc obětem, navázali partnerství s vládou Pobřeží slonoviny a pomohli posílit vymáhání práva.[3]

V roce 2018 zlepšila země svou snahu v úsilí odstranit dětskou práci. Vláda vypracovala národní strategii inspekce práce a také tříletý národní akční plán boje proti dětské práci. Ministr vnitra a bezpečnosti schválili zákon, který zakazoval nezákonný obchod s migranty. Navíc první dáma Pobřeží slonoviny za pomoci mnoha nevládních organizací otevřela střediska ochrany dětí, jenž se stali oběťmi dětské práce. Dětem je v těchto centrech poskytováno ubytování, vzdělání, poradenství, lékařská péče a odborná příprava.[4][6]

V roce 2019 orgány činné v trestním řízení zintenzivnily svou snahu. Vyškolily 33 inspektorů práce, jejichž náplní je vyšetřování, stíhání a usvědčování obchodníků s dětskou prací.[4] I tento malý nárůst vyškolených inspektorů pomohl zachránit stovky dětí před nucenými pracemi.[3][6]

Produkce kakaa[editovat | editovat zdroj]

Nejběžnější formou dětské práce v zemi je práce na kakaových farmách.[4] Pobřeží slonoviny produkuje dvě pětiny světové produkce kakaa a tato komodita tvoří 60 % příjmů této země. V západní Africe včetně Pobřeží slonoviny pracuje v nebezpečných podmínkách při sklizni kakaa více než dva miliony dětí.[5] Děti, většinou chlapci, pracují při vypalování a čištění polí, kácení stromů, stříkání rostlin pesticidy a používání ostrých nástrojů k lámání otevřených kakaových lusků. Všechny tyto činnosti jsou vnitrostátními zákony či předpisy označeny za rizikovou práci.[4] Děti jsou zde často bity, pokud pracují příliš pomalu nebo se snaží utéct.

Obchod se zbraněmi[editovat | editovat zdroj]

Pobřeží slonoviny je centrem přeshraničního pašování ručních palných zbraní. Hlavními trasami pro nelegální obchod se zbraněmi jsou dvě trojmezí, a to mezi Burkinou Faso, Pobřežím slonoviny a Mali a druhé mezi Ghanou, Burkinou Faso a Pobřežím slonoviny.[7] Zbraně zabavené v různých zemích včetně Burkiny Faso, severní Nigérie a středního Mali lze vysledovat zpět do Pobřeží slonoviny. Další trasy obchodu se zbraněmi spojují Pobřeží slonoviny s Libérií.[8]

Mezi hlavní aktéry obchodu se zbraněmi patří přepravci, členové místních středisek obchodu s lidmi a vládní síly. Přepravci nejnižší úrovně většinou nepatří do větších skupin obchodníků s lidmi. Často cestují neozbrojeni na motocyklech přes nekontrolované hraniční přechody a pašují malé množství zbraní. Vládní síly mají možnosti odklonit vojenské zbraně, jako útočné pušky vzoru AK, a následně je nelegálně prodat. Mezi další aktéry zapojené do ilegálního obchodu se zbraněmi patří zkorumpovaní úředníci, kmenové sítě a další zločinci.[7][8]

Obchod se zbraněmi dává příležitost demobilizovaným válečníkům, aby se vyhnuli problémům nezaměstnanosti. Tito pracovníci jsou závislí na přeshraničních konexích a komunikaci s přáteli či rodinou, která je informuje o pohybu bezpečnostních sil a také na etnických vazbách.[8] Vysoce postavení jednotlivci a skupiny, jako jsou teroristické skupiny a další zločinci, mají možnosti přesouvat nelegální zbraně přes státní hranice pro svou vlastní potřebu. Teroristická organizace al-Murabitoun obchodovala s útočnými puškami mířícími do Pobřeží slonoviny přes Burkinu Faso a Mali. Tyto pušky měly být použity při střelbě v Grand-Bassamu v roce 2016.[8]

V roce 2007 vlastnilo civilní obyvatelstvo odhadem 400 000 legálně a nelegálně držených zbraní. Do roku 2017 se tento počet odhadem zvýšil na 1 049 000 zbraní.[9]

V roce 2001 podepsalo Pobřeží slonoviny Akční program OSN pro zbraně (UNPoA) s cílem zabránit nelegálnímu obchodu se zbraněmi.[9] Přes tuto snahu však v celé zemi i nadále bují ozbrojené násilí. Kvůli tomuto násilí uvalila OSN na zemi v roce 2004 zbrojní embargo, které zakazovalo obchod s jakýmikoliv zbraněmi.[2] I po uvalení embarga pokračovalo násilí páchané nelegálními zbraněmi více než desetiletí.[10] Také došlo k několika porušením tohoto embarga, kdy obchodníci z Francie či Běloruska poskytli bývalým úředníkům velké množství střelných zbraní. Po prezidentských volbách v roce 2010 eskalovalo ozbrojené násilí a nepřátelské akce, což urychlilo porušování lidských práv v zemi.[2][10]

V letech 2011 až 2012 mělo Pobřeží slonoviny nejvyšší míru násilných úmrtí v celé západní Africe. Mnoho z těchto úmrtí bylo způsobeno výrazným politickým pnutím. Stovky civilistů byly zabity na základě jejich etnické či politické příslušnosti nelegálními zbraněmi.[2] Občané v Pobřeží slonoviny mají možnost vytvořit síť informátorů pro hlášení podezřelého chování s podezřením na nelegální obchod se zbraněmi vládě a bezpečnostním složkám.[8]

Sex trafficking[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Prostituce v Pobřeží slonoviny.

V Pobřeží slonoviny prosperuje sexuální průmysl navzdory zákazu sex traffickingu, který je trestán dle zákona No. 2016-111.[6][11] Ženám a dívkám z Nigérie je často slibován lepší život a práce v restauracích, kadeřnictvích, krejčovských a masážních salonech v Pobřeží slonoviny. Do Pobřeží slonoviny jsou posílány přes Togo, Benin, Ghanu a Burkinu Faso.[6] Tyto dívky jsou však následně nuceny k prostituci, aby splatily své dluhy za zprostředkování cesty, které mohou dosáhnout 1,5 až 2 milionů franků CFA. Sexuální pracovnice dostávají přibližně tisíc franků CFA (přibližně dva americké dolary) za soulož či pět tisíc franků CFA (přibližně deset amerických dolarů) za noc.[12]

Hlavním problémem spojeným s prostitucí je v Pobřeží slonoviny výskyt HIV/AIDS. Nemoc se šíří pohlavním stykem bez použití kondomů a přes poučení prostitutek o tomto riziku, je pro ně často obtížné přesvědčit své klienty, aby použili při aktu ochranu.[11]

Pobřeží slonoviny ve spolupráci se sousedními zeměmi zvýšilo svou snahu při vyšetřování, potírání a stíhání obchodníkům a jejich sítí věnujících se sex traffickingu.[12] V roce 2019 bylo vyšetřeno 146 případů, bylo stíháno 56 podezřelých a 47 lidí bylo odsouzeno.[6]

Porušování lidských práv[editovat | editovat zdroj]

Před prezidentskými volbami v roce 2010 byla země do značné míry rozdělena etnickými, náboženskými a ekonomickými otázkami, které následovaly po velkém přílivu imigrantů z chudších sousedních zemí, jako je Burkina Faso, do relativně prosperujícího Pobřeží slonoviny. Prezidentu Laurentu Gbagbu se nelíbila míra imigrace. Mezi lidmi ze severu a jihozápadu propukla velká nevraživost, která vedla k diskriminaci lidí ze severu.[13]

Po volbách konaných v listopadu 2010 byl za vítěze voleb prohlášen Alassane Ouattara, který vyhrál volby se ziskem 54,1 % hlasů. Navzdory příkazům Africké unie, Evropské unie a OSN Gbagbo odmítl odstoupit z funkce prezidenta a pokusil se prohlásit volební výsledky za neplatné, z důvodu že nebyly zveřejněny před 1. prosincem.[13]

Napětí vzrostlo a mezi příznivci Gbagba a Ouattary propuklo násilí. Zejména zde bylo silné nepřátelství mezi jihozápadní etnickou skupinou Bété, která podporovala bývalého prezidenta a severními muslimy podporujícími Ouattaru. Gbagbovy síly a jeho podpůrci útočili na muslimy, lidi ze severu, západoafrické imigranty a zaměstnance OSN s použitím těžkých zbraní jako byly minomety a kulomety. Síly Ouattary vypalovaly vesnice na západu země, během konfliktů útočily, znásilňovaly a zabíjely civilisty a příznivce Gbagba.

Dlouhé boje v Abidžanu a okolních městech přiměly OSN a francouzské jednotky zahájit dne 4. dubna 2011 letecké údery a další vojenské operace proti Gbagbovi a jeho silám, aby se předešlo použití těžkých zbraní v konfliktu a ochránilo se civilní obyvatelstvo.[13] Odhaduje se že počet mrtvých dosáhl 3 000, 150 žen bylo znásilněno a přes milion civilistů bylo vysídleno nebo uprchlo ze svého domova.[13][14]

Dne 10. dubna 2011 operace OSN v Pobřeží slonoviny, francouzské jednotky a síly oddané Alassanemu Ouattarovi zatkly Laurenta Gbagbu.[13][15] Mezinárodní trestní soud prohlásil, že Gbagbo i Ouattara budou vyšetřováni kvůli několika případům porušování lidských práv v důsledku nechránění civilního obyvatelstva Pobřeží slonoviny.[14]

V srpnu 2018 propustil prezident Ouattara 800 vězňů zapojených do povolební krize v letech 2010 až 2011, včetně vojenských důstojníků, bývalých členů vládního kabinetu a Simone a Laurenta Gbagba.

Od těchto událostí se země i nadále potýká s hospodářskými a diskriminačními problémy.[15]

Terorismus[editovat | editovat zdroj]

Pobřeží slonoviny patří k několika západoafrickým zemím, kterým hrozí islámský terorismus.[16] V roce 2016 došlo v západní Africe během pěti měsíců ke třem událostem souvisejícím s terorismem.[17] Kvůli občanské válce a zvýšenému napětí mezi převážně muslimskými severními regiony a převážně křesťanskými regiony se hrozby terorismu staly výraznějším problémem.[16] Hlavní teroristickou hrozbou je Al-Káida v islámském Maghrebu a její přidružené skupiny, které svou aktivitu zaměřují především v oblasti Sahelu v západní Africe. Jakožto sousední země sahelské oblasti je terorismem ohrožena především příhraniční oblast na severu Pobřeží slonoviny.[18]

Střelba v Grand-Bassamu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Střelba v Grand-Bassamu.

Dne 13. března 2016 zaútočili tři islamističtí ozbrojenci na pláž v Grand-Bassamu.[19] K masové střelbě došlo v plážovém rezortu nedaleko L'Etoile du Sud ležícím asi 40 km od hlavního ekonomického centra země Abidžanu.[16] Během útoku bylo zabito šestnáct lidí, včetně několika osob ze západního světa (z Francie a Německa) a dvou vojáků.[16][19] Francouzská vláda spolupracovala s vládou Pobřeží slonoviny na identifikaci obětí a pomoci jejich rodinám.[20]

K útoku se přihlásila Al-Kaída v islámském Maghrebu, která spolupracuje s teroristickou skupinou al-Murabitoun..[16][19] Údajnou motivací k útoku bylo posílení mediálního profilu teroristické skupiny a ukázka jejich vylepšených operačních schopností.[16][18] Po útoku byl tehdy vzkvétající turistický ruch negativně ovlivněn. Vláda Pobřeží slonoviny rozdělila milion amerických dolarů hotelům, dopravcům a obecně turistickému průmyslu v Grand-Bassamu, aby tak pomohla kompenzovat jejich ekonomické ztráty způsobené útokem.[17] Rada národní bezpečnosti také přijala mimořádná opatření k posílení bezpečnosti v zemi.[16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Crime in Ivory Coast na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c "Enhancing Africa's Response to Transnational Organised Crime / Organised Crime Index Africa 2019 [ebook]" (PDF). globalinitiative.net. European Union. 2019. Dostupné online
  2. ↑ a b c d Arms proliferation and abuse shatter communities in Côte d'Ivoire. Amnesty International [online]. 2013-03-20 [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e f g Child Protection. www.unicef.org [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e f g Findings on the Worst Forms of Child Labor - Côte d'Ivoire | U.S. Department of Labor. www.dol.gov [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b The "Chocolate Slaves" of the Ivory Coast - End Slavery Now. endslaverynow.org [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d e 2019 Trafficking in Persons Report. (2019). [ebook] U.S. Embassy Dostupné online
  7. ↑ a b Small Arms Survey - New case studies reveal intricacies of arms trafficking routes and actors in West Africa and the Sahel. www.smallarmssurvey.org [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-02-03. 
  8. ↑ a b c d e Mangan, F. and Nowak, M. (2019). The West Africa–Sahel Connection Mapping Cross-border Arms Trafficking. Dostupné online Archivováno 25. 6. 2021 na Wayback Machine.
  9. ↑ a b Guns in Côte d'Ivoire — Firearms, gun law and gun control. www.gunpolicy.org [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-08-26. 
  10. ↑ a b Côte d’Ivoire: Communities shattered by arms proliferation and abuse in Côte d’Ivoire. Amnesty International [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ a b Huband, M. (1991). "The price of sex". Africa Report. 36 (6): 69–70. ISSN 0001-9836 PMID 12348299
  12. ↑ a b Côte d’Ivoire/Nigeria: Combat Trafficking for Prostitution. Human Rights Watch [online]. 2010-08-26 [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ a b c d e Q&A: Ivory Coast crisis. BBC News. 2011-04-13. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. (anglicky) 
  14. ↑ a b World Report 2019: Rights Trends in Côte d'Ivoire. Human Rights Watch [online]. 2019-01-04 [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ a b The Crisis in Côte d'Ivoire | Center for Strategic and International Studies. www.csis.org [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ a b c d e f g Ivory Coast: 16 dead in Grand Bassam beach resort attack. BBC News. 2016-03-14. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. (anglicky) 
  17. ↑ a b Ivory Coast Struggles To Keep Economy Afloat After Terror Attack. NPR.org [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ a b Terrorism - Côte d'Ivoire travel advice. GOV.UK [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ a b c Security Council Press Statement on Terrorist Attack in Grand Bassam, Côte d'Ivoire | Meetings Coverage and Press Releases. www.un.org [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. 
  20. ↑ Côte d’Ivoire - Terrorist attack in Grand-Bassam - Statement by Jean-Marc Ayrault. La France au Ghana [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-15. (anglicky) 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zločinnost_v_Pobřeží_slonoviny&oldid=23761712“