Wikipedista:OJJ/Neživočichové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxCistovníkovití
alternativní popis obrázku chybí
Cistovník rákosníkový (Cisticola juncidis)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Řádpěvci (Passeriformes)
NadčeleďSylvioidea
Čeleďcistovníkovití (Cisticolidae)
Sundevall, 1872

Cistovníkovití[1][2] (Cisticolidae) představují čeleď pěvců.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Za popisnou autoritu čeledi Cisticolidae je pokládán švédský ornitolog Carl Jakob Sundevall (1872).[2] Její zástupci byli dlouhodobě sdružováni v rámci čeledi pěnicovití (Sylviidae), jež představovala takzvaný sběrný taxon pro různé zástupce „pěnicím podobných pěvců“ a neodrážela tak věrně jejich příbuzenské vztahy. Již průkopnický Sibleyho a Ahlquistův systém ptáků, založený na hybridizaci DNA, odhalil, že převážně africké formy sdružované do rodů Cisticola, Apalis, Prinia a dalších tvoří distinktní evoluční linii a zasluhují uznání na úrovni samostatné čeledi oddělené od pěnicovitých.[3]

Co se týče vnější systematiky, cistovníkovití tvoří součást početného kladu sylvioidních zpěvných ptáků. Tento klad zahrnuje mj. jak většinu zástupců původních pěnicovitých, tak další problematické sběrné skupiny timáliovitých (Timaliidae); jak pěnicovití, tak timáliovití zde vystupují na úrovni samostatných čeledí, ovšem podstatně „okleštěných“ od svého původního pojetí. Přesná poloha cistovníkovitých v rámci kladu Sylvioidea je sporná a jednotlivé fylogenetické analýzy poskytly různé protichůdné výsledky, na což poukazují například Winkler & kol., 2015.[4] Studie Oliveros & kol., 2019 cistovníkovitým přiřkla relativně bazální postavení v rámci kladu Sylvioidea, resp. v jejich pojetí kladu Sylviida.[5]

Přesnější vymezení čeledi cistovníkovitých umožnily až molekulárně-fylogenetické studie založené na sekvencích DNA. V rámci současného systému tak do této čeledi spadají rody Eremomela, Micromacronus, Neomixis (s výjimkou timálie klínoocasé, odb. N. flavoviridis, nyní řazené do rodu Hartertula v čeledi Bernieridae), Phyllolais, Poliolais či Orthotomus (s výjimkou dvou druhů přeřazených do rodu Phyllergates v čeledi Cettiidae). Naproti tomu prinie z rodu Rhopophilus našly své místo mezi současnými sýkoříkovitými (Paradoxornithidae), prinie dlouhoocasá (pův. Prinia burnesii) a světlebřichá (pův. P. cinerascens) pak coby rod Laticilla v čeledi Pellorneidae.[6] Z dalších významných zjištění lze zmínit např. odhalení rodu Apalis jako polyfyletického, v rámci nově vymezeného rodu Oreolais tak vystupují jeho původní zástupci, a sice prinie černolímcová (O. pulcher) a zairská (O. ruwenzorii).[7] Tradičně uvažované rody Urorhipis a Heliolais se naopak evolučně odvozují v rodu Prinia, v rámci něhož tak došlo k jejich synonymizování.[8]

Následující abecední seznam rodů vychází z IOC World Bird List (verze 14.1).[9] Kladogram včetně podčeledí se zakládá na studii Olsson & kol., 2013, jež poskytla jak předpokládanou fylogenezi cistovníkovitých, tak shrnula předchozí pohledy na jejich taxonomii.[8]

Cisticolidae
Neomixinae

Neomixis

 
 
 
Priniinae
 

Orthotomus

 
 

Prinia (vč. Urorhipis a Heliolais)

 
 
Cisticolinae
 

Cisticola

 
 
 
 

Euryptila

 
 

Scepomycter

 
 
 
 

Incana

 
 
 

Malcorus

 
 
 

Bathmocercus

 
 
 

Hypergerus

 
 

Eminia

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Micromacronus

 
Eremomelinae
 

Eremomela

 
 
 
 
 

Schistolais

 
 

Drymocichla

 
 
 
 
 

Phragmacia

 
 

Oreophilais

 
 
 
 

Urolais

 
 
 

Artisornis

 
 

Oreolais

 
 
 
 
 
 
 
 

Poliolais

 
 
 

Calamonastes

 
 

Camaroptera

 
 
 
 
 
 

Spiloptila

 
 

Phyllolais

 
 
 

Apalis

 
 
 
 
 
 
 
 

Popis[editovat | editovat zdroj]

Prinie kaštanovokřídlá (Drymocichla incana) je jedním z cistovníkovitých s nápadnou skvrnou na křídlech

Cistovníkovití se velikostně pohybují od asi 9 cm a 5 g až po asi 20 cm a 25 g. Početně převažují jejich menší zástupci a nadpoloviční většina druhů svou hmotností nepřesahuje 10 g. Samci v průměru dosahují větších rozměrů oproti samicím, nicméně rozdíly mezi pohlavími často stírá vnitrodruhová variabilita. Pohlavní dvojtvárnost je v rámci celkové tělesné velikosti výrazná zvláště u konkrétních zástupců rodu Cisticola; u některých cistovníkovitých však samci mívají výrazně zvětšený spíše ocas, přičemž křiklavý případ tohoto fenoménu poskytuje prinie zelenohřbetá (Urolais epichlorus), u jejíž populace z ostrova Bioko mají samci v průměru o 90 % delší ocas než jejich samičí protějšky. Délka ocasu je v rámci celé této čeledi značně rozmanitá a variability může tento znak dosahovat i napříč zástupci některých početných rodů, sezónně dokonce i u konkrétních druhů. Tělo většiny cistovníkovitých je spíše gracilní stavby, někteří zástupci, jako je cistovník světlebřichý (Cisticola robustus), však bývají relativně robustní.[10] Křídla jsou zaoblená, končetiny středně dlouhé až dlouhé. Menší až středně velkou hlavu nese zavalitý krk, zobák je rovný, tenký a na konci špičatý. Zbarvení se typicky pohybuje v hnědých odstínech, přičemž hřbet mohou často zdobit proužky, zatímco spodní partie bývají světle zbarvené a zdobené skvrnkami. U některých druhů však může být hřbet žlutý či zelenavý. Samci mohou mít o něco pestřejší zbarvení oproti samicím.[4]

Chování a ekologie[editovat | editovat zdroj]

Cistovník krmící své potomstvo

Cistovníkovití zahrnují přes 160 druhů, přičemž nejdiverzifikovanější je tato čeleď v Africe, řada cistovníkovitých žije i v Asii a několik druhů v Austrálii.[4] Na evropském kontinentu se vyskytuje cistovník rákosníkový (Cisticola juncidis) a prinie jihoasijská (Prinia lepida).[2] Lze shrnout, že cistovníkovití obývají zvláště relativně teplé oblasti mezi 40° severní šířky a 40° jižní šířky, přičemž osídlili rozmanité typy biotopů, včetně travnatých a křovinatých stanovišť, mokřadů i tropických deštných lesů. Za nízkou druhovou bohatost cistovníků v severněji položených areálech nejspíš může jejich nízká tolerance k chladnému klimatu. Současně však netrpí ani aridní podmínky s malým ši žádným vegetačním krytem. Houževnatým zástupcem je zejména zmíněný cistovník rákosníkový, jenž se vyskytuje napříč všemi uvedenými kontinenty, toleruje široký rozsah biotopů a je schopen přizpůsobit cykly hnízdění a přepeřování příslušným klimatickým podmínkám.[11]

Cistovníkovití se živí především různými bezobratlými, někdy loví i menší obratlovce a příležitostně se přikrmují i plody, semeny, či dokonce nektarem. Hnízdí v kopulovitých či miskovitých hnízdech, někteří zástupci hnízda navíc obalují velkými listy, jež pospojují dohromady pomocí pavoučího hedvábí či rostlinných vláken. Toto chování je charakteristické například pro krejčiříky. U většiny druhů snůška činí 2 až 5 vajec, inkubační doba trvá 12 až 15 dní a mláďata se opeří za 13 až 16 dní. Vývoj mláďat bývá extrémně rychlý, pohlavní dospělosti mohou dosáhnout již necelé čtyři týdny po opuštění hnízda. Cistovníkovití většinou vytvářejí monogamní páry, někdy však bývají i polygynní, tj. jeden samec se páří s větším počtem samic. Některým hnízdním párům pomáhají příbuzní jedinci, tzv. „helpers“, a to zejména s obranou území.[4]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní svaz ochrany přírody ke květnu 2024 hodnotil 138 druhů cistovníkovitých mezi málo dotčenými, 10 mezi téměř ohroženými, 6 mezi zranitelnými, 4 mezi ohroženými a 2 mezi kriticky ohroženými. K celkem 3 druhům chybí údaje a jejich stav ohrožení zůstává nejasný.[12] Oba dva kriticky ohrožené druhy, krejčiřík mozambický (Artisornis moreaui) a prinie taitská (Apalis fuscigularis), mají společný omezený areál rozšíření v horských lesích Tanzanie a Mosambiku, respektive pohoří Taita Hills v Keni.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Ptáci : Ottův průvodce přírodou. Praha: Ottovo nakladatelství 424 s. ISBN 978-80-7451-366-4, ISBN 80-7451-366-1. OCLC 953515268 
  2. ↑ a b c WP Birds Checklist 3. nkcso.wz.cz [online]. [cit. 2024-05-22]. Dostupné online. 
  3. ↑ DEL HOYO, J.; ELLIOTT, A.; CHRISTIE, D. A, 2006. Old World Flycatchers to Old World Warblers. Barcelona: Lynx Editions. (Handbook of the Birds of the World; sv. 11). ISBN 84-96553-06-X, ISBN 978-84-96553-06-4. S. 378–379. (anglicky) [Dále jen del Hoyo, Elliott a Christie 2006]. 
  4. ↑ a b c d e WINKLER, D. W.; BILLERMAN, S. M.; LOVETTE, I. J. Bird Families of the World: An Invitation to the Spectacular Diversity of Birds. Barcelona: Lynx Edicions, 2015. ISBN 978-84-941892-0-3. S. 421–423. (anglicky) 
  5. ↑ OLIVEROS, Carl H.; FIELD, Daniel J.; KSEPKA, Daniel T. Earth history and the passerine superradiation. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2019-04-16, roč. 116, čís. 16, s. 7916–7925. Dostupné online [cit. 2024-05-22]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1813206116. PMID 30936315. (anglicky) 
  6. ↑ TiF Checklist: PAROIDEA & SYLVIOIDEA I. jboyd.net [online]. [cit. 2024-05-22]. Dostupné online. 
  7. ↑ NGUEMBOCK, Billy; FJELDSÅ, Jon; COULOUX, Arnaud. Polyphyly of the genus Apalis and a new generic name for the species pulchra and ruwenzorii. Ibis. 2008-10, roč. 150, čís. 4, s. 756–765. Dostupné online [cit. 2024-05-22]. ISSN 0019-1019. DOI 10.1111/j.1474-919X.2008.00852.x. (anglicky) 
  8. ↑ a b OLSSON, Urban; IRESTEDT, Martin; SANGSTER, George. Systematic revision of the avian family Cisticolidae based on a multi-locus phylogeny of all genera. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2013-03, roč. 66, čís. 3, s. 790–799. Dostupné online [cit. 2024-05-22]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2012.11.004. 
  9. ↑ Grassbirds, Donacobius, tetrakas, cisticolas, allies. IOC World Bird List 14.1 [online]. [cit. 2024-05-22]. Dostupné online. 
  10. ↑ del Hoyo, Elliott a Christie 2006, s. 385–390.
  11. ↑ del Hoyo, Elliott a Christie 2006, s. 390–391.
  12. ↑ Cisticolidae - Family [online]. IUCN [cit. 2024-05-23]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

[[Kategorie:]]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:OJJ/Neživočichové&oldid=23948137“