Wikipedista:Mozzan/Rusko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší kultury na území Ruska[editovat | editovat zdroj]

Středověké Rusko[editovat | editovat zdroj]

Ruské novověké impérium[editovat | editovat zdroj]

Sovětský svaz[editovat | editovat zdroj]

Současné Rusko[editovat | editovat zdroj]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Geografie Ruska
Fyzická mapa Ruska
Tajga v pohoří Ural na území Komijské republiky
Louka poblíž řeky Tom
Pobřeží v Soči

Ruská federace je s rozlohou přibližně 17 075 200 km2[1] největším státem na světě.[2][pozn. 1] Rozkládá se ve východní Evropě a severní Asii. Celková hranice Ruska činí 58 562 km, z toho 20 139 km probíhá na pevnině a 37 653 km tvoří pobřeží.[1] Na západě hraničí ruský stát s Norskem a Finskem, dále na jih s pobaltskými republikami Estonskem, Litvou a Lotyšskem. Výraznou část své západní hranice sdílí s Běloruskem a Ukrajinou. Na jihu sousedí s Ruskem kavkazské státy Gruzie a Ázerbajdžán. Kromě nich se při jižních hranicích Ruska nacházejí dva neuznané státy Abcházie a Jižní Osetie, které jsou v současné době pod silným ruským vlivem.[4][5] Směrem na východ sdílí Rusko hranice s Kazachstánem, Mongolskem, Čínou a Severní Koreou. Poblíž ruských hranic na Dálném východě se rozkládá Japonsko a přes Beringův průliv leží aljašské území Spojených států amerických. Vzhledem k tomu, že Rusko vlastní také Kaliningradskou oblast, která je jeho exkláva, jsou jeho sousedy rovněž Polsko a Litva.[pozn. 2]

Povrch[editovat | editovat zdroj]

Reliéf země je především v evropské části země velmi rovinatý. Na většině zapadní části státu se rozkládá takzvaná Východoevropská rovina, která se od polského území táhne na východ až k pohoří Ural, jež tvořící hranici mezi evropským Ruskem a Sibiří.[6] Dalším významným pohořím je Kavkaz s nejvyšší ruskou horou Elbrusem (5 642 m n. m.), který se rozkládá mezi Černým a Kaspickým mořem.[7] Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa Západosibiřská rovina, kterou na východě ohraničuje řeka Jenisej. Po ní následuje Středosibiřská vysočina[8] a řetězec dílčích nížin a pahorkatin střídajících se až k pobřeží Tichého oceánu. V jižních oblastech Sibiře leží pohoří Altaj, ze kterého vybíhá na východ horské pásmo Sajan.[8] Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Na Kamčatském poloostrově se nachází pásmo vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží. Nejvyšší činnou sopkou a zároveň nejvyšším budem ruského Dálného východu je s 4 750 m n. m. kamčatský vulkán Ključevskaja.[8][9] Mezi nejvýznamnější ostrovy patří Nová země, Sachalin, Země Františka Josefa a Kurily,[7] vedle Kamčatky a Čukotky lze také mezi významné poloostrovy přičíst evropský poloostrov Kolu či sibiřský Tajmyr.

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Panorama řeky Něvy od Finského zálivu
Vodní nádrž v Novosibirsku

Co se pobřeží týče, na západě se Rusko rozkládá u vod Baltského moře, přesněji řečeno takzvaného Finského zálivu, na severu pak leží Severní ledový oceán. Dílčí moře při severním pobřeží od západu na východ jsou Barentsovo moře, Bílé moře, Karské moře, moře Laptěvů, Východosibiřské moře, Čukotské moře, Beringovo moře a Ochotské moře.[10] Na jihu se Rusko dotýká Kaspického, Černého a Azovského moře.

Největší řekou Ruské federace je Jenisej, nejdelší Ob spolu s Irtyšem, které společně tvoří sedmou nejdelší řeku světa. Všechny tři náleží do úmoří Severního ledového oceánu, společně se Severní Dvinou, Pečorou, Lenou, Janou, Kolymou. Největším přítokem Tichého oceánu je Amur. K úmoří Atlantiku patří Don a Dněpr (na ruském území pouze horní tok); řeka Ural a hospodářsky nejvyužívanější Volha ústí do bezodtokého Kaspického moře. Mezi známé řeky patří také Moskva, protékající hlavním městem, a Něva, v jejímž ústí do Finského zálivu byl vystavěn Petrohrad.

V Rusku se nachází také mnoho jezer rozmanitého původu a velikostí. Největší z nich je slané (brakické) Kaspické moře, ze sladkovodních je nejvýznamnější jezero Bajkal, zároveň nejhlubší jezero světa (1637 m).[7] Na severozápadě země leží jezero Ladožské, Oněžské, Čudské, Tajmyrské a další. Během 20. století bylo zbudováno také množství přehradních jezer, zejména na Volze, Angaře a dalších řekách.

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Podnebí Ruska

Ruská federace je rozsáhlou zemí, a proto zde najdeme množství rozdílných klimatických oblastí od ledem pokrytého severu po stepi a subtropické oblasti na jihu. Na většině území převažuje kontinentální nebo mírné kontinentální podnebí.[11] Pro počasí v severním a středním Rusku je charakteristické velké střídání teplot v průběhu roku. Zimy jsou podstatně chladnější a to nejen na severu, ale také v centrálním Rusku. Na jihovýchodě, tedy v oblasti stepí jsou velmi nízké teploty v zimě a naopak velmi vysoké v létě, kdy také málo prší. Na černomořském pobřeží jsou zimy mírné a léta teplá. Pro oblast Sibiře jsou typické velice nízké teploty v zimě, léta jsou krátká a s četnými srážkami. Celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčné zmrzlé půdy. Co do podnebných pásů prochází Rusko od severu na jih polární (pobřeží Severního ledového oceánu) a subpolární oblastí (například poloostrov Kola nebo ostrov Sachalin), mírným pásmem a subtropickým pásmem (jižní oblasti Dálného východu a pobřeží Černého moře).[11]

Rostlinstvo a zvířata[editovat | editovat zdroj]

Fotka ledního medvěda pořízená v Zemi Františka Josefa
Čarské písky, pouštní oblast na Sibiři

Vzhledem k rozmanitým přirodním podmínkám a rozloze ruského státu se na jeho území vyskytuje také velké množství nejrůznějších živočichů a rostlin. V arktických oblastech pokrytých celoročně sněhem nenalezneme příliš mnoho druhů, z rostlin pouze mech a lišejníky, ze zvířat se pak ve zdejším prostředí vyskytují spíše vodní živočichové jako treska, sleď, velryba, tuleň a mrož, dále také bílý medvěd, racek růžový a kajka mořská.[11] V oblasti tundry se rozkládají rozsáhlé bažiny a mokřiny, které po značnou část roku zamrzají.[12] Nacházejí se zde opět zejména lišejníky a mechy, na některých místech ale rostou také malé vrby, trávy a drobné keře.[13][11] Ze zvířat zde žijí například jelen, polární liška, pižmoň, bobr, lumík, sněžná sova, zajíc bělák a další.[12][11] Tajze, která pokrývá 60 % ruského území,[11] dominují rozlehlé lesy, kde roste smrk, jedle, cedr, dub, jasan, javor, lípa a především na Sibiři modřín.[13][11] V těchto lesích se daří lesním plodům (maliny, borůvky), divokým jabloním a hrušním, a také houbám. Nachází se zde ale také pestrá mozajka řek, jezer, pastvin, polí, strží a trašelinišť.[11] Mezi živočichy nalezneme losy, rysy, hnědé medvědy, soboly, rosomáky, vlky, lišky, veverky, ondatry, kuny, sokoly, kachny a jeřábky.[11][12]

Fotografie stepi poblíž jezera Bajkal

Po přechodném pásu lesostepí následuje dále na jih step, která byla často zpodobňována jako typická ruská krajina,[14] ačkoliv zabírá pouze přibližně 7 % ruského povrchu.[11] Jedná se o široký pás otevřených rovin zarostlých travou, bez stromů, protkanou na některých místech pohořími, jež se táhne od Maďarska přes Ukrajinu, jižní Rusko a Kazachstán až do Mandžuska.[14][pozn. 3] Tyto oblasti představují vůbec nejúrodnější území (černozem) a vzhledem k mírnému klimatu jsou v rámci Ruska nejvhodnějším místem pro život.[14] Z tohoto důvodu jsou také nejvíce ovlivněné lidskou činností.[11] Pěstuje se zde pšenice, ječmen, cukrová řepa, kukuřice, slunečnice, vodní meloun, ovoce a víno. Mnoho zde žijících zvířecích druhů bylo téměř vyhubeno, nicméně stále se zde vyskytuje divoké prase, liška, zajíc, vlk, skunk, svišť a podobní hlodavci, z ptáků například poštolka, drop, orel a sokol. V jižních částech stepi také můžeme nalézt antilopy.[11][12] Kolem pobřeží Černého moře a v jižních oblastech Dálného východu zasahuje ruské území do subtropického pásu. Rostou zde palmy, magnólie, oleandr, citrusy, eukalyptus, mandle a další plodiny uvyklé teplejšímu podnebí. Žijí zde divoká prasata, leopardi, rysi, jeřábi a pelikáni.[11] Menší oblasti kolem Kaspického moře a na Dalném východě mají rys pouští a polopouští – vedle drobných trav v těchto regionech přežívají velbloudi, ovce a plazi.[11]

Životní prostředí[editovat | editovat zdroj]

Stav Aralského jezera v roce 1989 a 2014

Přístup k životnímu prostředí v zemi je ovlivněn mýtem o nevyčerpatelnosti ruské přírody. Povědomí o ekologických problémech je ve společnosti nízké a mnohdy se využívají přírodní zdroje bez ohledu na následky.[11] Nejrůznější druhy škodlivých látek jako oxid uhličitý, mangan, rtuť a čpavek jsou stále vypouštěny do přírody.[15][16] Více jak 70 milionů Rusů dýchá znečištěný vzduch.[11] Díky zásahu státu se sice snížily emise oxidu siřičitého a dusičitého,[15] nicméně úřad zabývající se přirodním bohatstvím a kontrolou životního prostředí Rosprirodnadzor nemá kapacitu efektivně kontrolovat dodržování pravidel a porušování předpisů týkajících se životního prostředí každý rok roste, zejména v Moskvě a jejím okolí.[16] Snahu o zlepšení životního prostředí silně ztěžuje silná lobby petrochemického průmyslu, který se v ruském prostředí silně propojil s vládními strukturami.[15] Významné jsou pro Rusko také ekologické škody vzniklé původní sovětskou politikou budování průmyslu bez ohledu na dopady na životní prostředí. Rusko je tak zasaženo silnou deforestací, erozí, následky úniků ropy a jiných produktů do přírody a periodicky se opakujícími problémy s kontaminací vody.[17] Mezi nejznámější ekologické katastrofy sovětské éry patří především havárie černobylské atomové elektrárny v roce 1986,[18] postupné vysychání Aralského jezera, jež přišlo od 30. let 20. století o dvě třetiny svého objemu.[11]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také na stránce Seznam měst v Rusku.
Hlavní města Ruska

Moskva je s více než 11 miliony obyvatel jedním z největších měst světa a ekonomicky výrazně převyšuje zbytek Ruska. Pětimilionový Petrohrad, někdejší hlavní město, je pak především centrem umění, kultury a turismu. Třetím nejvýznamnějším centrem ruského školství a průmyslu je Jekatěrinburg. Na Volze leží velkoměsta Nižnij Novgorod, Kazaň, Toljatti, Samara, Saratov, Volgograd, Astrachaň. Mezi další významná města a regionální centra v evropské části patří, Perm, Iževsk, Ufa, Voroněž, Jaroslavl, Rostov, Krasnodar, v asijské části pak Čeljabinsk, Novosibirsk, Omsk, Barnaul, Krasnojarsk, Irkutsk, Jakutsk, Chabarovsk či tichomořský přístav Vladivostok.

Menšími městy, avšak strategickými přístavy jsou Novorossijsk, Kaliningrad, Archangelsk a Murmansk, který je největším městem za severním polárním kruhem. Ještě severněji leží Norilsk, který je kvůli těžbě kovů nechvalně proslulý jako jedno z nejznečištěnějších měst světa.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Politika[editovat | editovat zdroj]

Politický systém[editovat | editovat zdroj]

Politické strany[editovat | editovat zdroj]

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Lidská práva[editovat | editovat zdroj]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

Služby[editovat | editovat zdroj]

Cestovní ruch[editovat | editovat zdroj]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Infrastruktura[editovat | editovat zdroj]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Historickými památkami kromě Moskvy, Petrohradu a povolžských měst vyniká Pskov, Novgorod a tzv. Zlatý kruh Ruska – prstenec historických měst v okolí Moskvy. Rekreačním centrem je Soči u Černého moře, který oproti zbytku Ruska leží v subtropech s horkými léty a písečnými plážemi.

V Rusku je 23 míst světového dědictví UNESCO, 40 biosférických rezervací UNESCO, 41 národních parků a 101 přírodních rezervací.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Věda a školství[editovat | editovat zdroj]

Obrana a bezpečnost[editovat | editovat zdroj]

Ozbrojené síly[editovat | editovat zdroj]

Policie a tajné služby[editovat | editovat zdroj]

Zdroje na přípravu[editovat | editovat zdroj]

  • Insight Guides: Russia, Belarus, and Ukraine. Washington: APA, 2009. Print.
  • BRADSHAW, M. J. A new economic geography of Russia. Routledge, 2008.
  • FOZIKOŠ, Andrej; REITEROVÁ, Taťjana. Reálie rusky mluvících zemí. Plzeň: Fraus, 1998. ISBN 80-85784-76-9. 
  • SKOKAN, L. Rusko : Geografický přehled. Ústí nad Labem: UJEP, 2005.
  • Stěpanová, Ludmila a Vychodilová, Zdeňka. Reálie současného Ruska. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011.
  • CURTIS, Glenn Eldon, et al. Russia: a country study. Washington: Library of Congress, 1998. ISBN 0-8444-0866-2. 
  • Denis J.B. Shaw, Russia in the Modern World: A New Geography (1999).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Syntézy[editovat | editovat zdroj]

  • Perrie, Maureen, ed., Lieven, D. C. B., ed. a Suny, Ronald Grigor, ed. The Cambridge history of Russia. 1st pub. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. 3 sv. ISBN 0-521-81227-5.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

  • Picková, Dana. Počátky slovanských dějin. (III.), Postup na východ. Historický obzor, 1998, 9(5-6), s. 101-104. ISSN 1210-6097.
  • Picková, Dana. Počátky slovanských dějin (1.část). Historický obzor, 1997, 8(9/10), s. 200-207. ISSN 1210-6097.
  • Picková, Dana. O počátcích státu Rusů. Historický obzor, 2007, 18(11/12), s. 253-261. ISSN 1210-6097.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Svou rozlohou zaujímá osminu zemského povrchu,[2] což představuje přibližně rozlohu Jižní Ameriky.[3]
  2. Ázerbajdžán 284 km, Bělorusko 959 km, Čínská lidová republika 3 645 km, Estonsko 290 km, Finsko 1 313 km, Gruzie (spolu s Abcházií a Jižní Osetií) 723 km, Kazachstán 6 846 km, Litva 227 km, Lotyšsko 217 km, Mongolsko 3 441 km, Norsko 167 km, Polsko 432 km Severní Korea 19 km a Ukrajina 1 576 km.[1]
  3. Dále na jihovýchod step přechází na území Kazachstánu na suchou step a polopoušť.[12]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c CURTIS, Glenn Eldon, et al. Russia: a country study, s. xliii.
  2. a b FOZIKOŠ, Andrej; REITEROVÁ, Taťjana. Reálie rusky mluvících zemí, s. 7.
  3. PEŠKOVÁ, Michaela et al. Cтрановедение России (Reálie Ruska) [online]. Západočeská univerzita v Plzni, 2006, rev. 2015 [cit. 2016-03-26]. Kapitola География России – положение, площадь, границы. Dostupné online. (rusky) 
  4. Russia's Influence in Breakaway Territories in the Region. Stratfor [online]. 2012-02-28 [cit. 2016-04-03]. Dostupné online. 
  5. STACK, Liam; ZRAICK, Karen. Frozen Zones: How Russia Maintains Influence in the Post-Cold War Era. New York Times [online]. 2015-10-14 [cit. 2016-04-03]. Dostupné online. ISSN 0362-4331. 
  6. CURTIS, Glenn Eldon, et al. Russia: a country study, s. 129, 131
  7. a b c FOZIKOŠ, Andrej; REITEROVÁ, Taťjana. Reálie rusky mluvících zemí, s. 8.
  8. a b c PEŠKOVÁ, Michaela et al. Cтрановедение России (Reálie Ruska) [online]. Západočeská univerzita v Plzni, 2006, rev. 2015 [cit. 2016-04-02]. Kapitola География России – рельеф, моря, реки, озёра. Dostupné online. (rusky) 
  9. CURTIS, Glenn Eldon, et al. Russia: a country study, s. 132.
  10. PEŠKOVÁ, Michaela et al. Cтрановедение России (Reálie Ruska) [online]. Západočeská univerzita v Plzni, 2006, rev. 2015 [cit. 2016-03-26]. Kapitola География России – положение, площадь, границы. Dostupné online. (rusky) 
  11. a b c d e f g h i j k l m n o p q PEŠKOVÁ, Michaela et al. Cтрановедение России (Reálie Ruska) [online]. Západočeská univerzita v Plzni, 2006, rev. 2015 [cit. 2016-04-09]. Kapitola Климат. Природные зоны, растительный и животный мир. Ископаемые богатства. Экология. Dostupné online. (rusky) 
  12. a b c d e DEWDNEY, John C, a kol. Russia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. a b CURTIS, Glenn Eldon, et al. Russia: a country study, s. 129.
  14. a b c CURTIS, Glenn Eldon, et al. Russia: a country study, s. 130.
  15. a b c KATONA, Viktor. Realizing Russia's renewable energy potential in 2017 [online]. Russia Direct, 2016-02-01 [cit. 2016-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. a b BAZENKOVA, Anastasia. Russian Polluters Evading Huge Environmental Fines [online]. The Moscow Times, 2015-05-11 [cit. 2016-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. CURTIS, Glenn Eldon, et al. Russia: a country study, s. 136, 138-139.
  18. CURTIS, Glenn Eldon, et al. Russia: a country study, s. 137.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Library of Congress. Country Profile: Russia [online]. 2006-10, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Russian Federation - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 – Russia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Russia [online]. U.S. Department of State, 2011-03-16 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • CIA. The World Factbook - Russia [online]. Rev. 2011-07-14 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Country of Origin Research and Information (CORI). CORI Country Report: Russian Federation [online]. 2010-10 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Library of Congress. Country Profile: Russia [online]. 2006-10 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Zastupitelský úřad ČR v Moskvě. Souhrnná teritoriální informace: Rusko [online]. Businessinfo.cz, 2011-03-30 [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. 
  • DEWDNEY, John C, a kol. Russia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  • PEŠKOVÁ, Michaela et al. Cтрановедение России (Reálie Ruska) [online]. Západočeská univerzita v Plzni, 2006, rev. 2015 [cit. 2016-03-26]. Dostupné online. (rusky)