Wikipedista:Miroslava Fišerová/Pískoviště

Jan Zrzavý Ilustrátor a uctívač krásy: Novotná Zuzana, Leffová Linda, Národní galerie Praha 2016, 33 stran ISBN 978-80-7035-635-7

Ilustrace zpočátku vznikaly na objednávku nakladatelů, především Otakara Štorch–Mariena, s nímž sdílel svůj obdiv k Juliu Zeyerovi. Jako jedna z prvních vznikla na Vánoce 1917 v nakladatelství Aventinum malá knížka s názvem Jeníkovy pohádky. Obsahovala deset příběhů, které Zrzavý napsal jako vzpomínku na dětství na Vysočině a opatřil kresbou na obálce. Kresby s typickým rukopisem na obálkách byly nejčastější prací pro další knihy (Básníkovo jaro od Antonína Sovy, divadelní hra Narození od Karla Štorcha, Červený kolotoč od Olgy Scheinpflugové atd.),

Tvořil také početnější kresebné cykly. Ilustrace Máchova Máje vyšly v Aventinu na Vánoce 1924, v roce 1927 vytvořil výtvarný doprovod ke Kytici K.J.Erbena. Ke každé básni zhotovil celostránkovou uhlovou černobílou ilustraci. Obě díla sklidila velký obdiv a byla vydávána opakovaně řadu let. Vydání Máje z roku 1954 Zrzavý rozšířil o další ilustrace a svůj autoportrét na vinětě.

Trvale se zabýval myšlenkou na vytvoření ilustrací k dílu Julia Zeyera, podrobně studoval jeho život a tvorbu. Studoval fotografie se Zeyerovým portrétem, jeho posmrtnou masku a kresby. Na základě toho vytvořil několik Zeyerových portrétů a také volné ilustrační kresby. V roce 1957 získal možnost podílet se na vydání ilustrovaného Zeyerova díla kresbami k romanetu Dům u tonoucí hvězdy. Pro další zeyerovský cyklus Světla východu (1958) nakreslil černobílé portréty inspirované orientálními příběhy. K epické básni Olgerd Gejštor (1959) vytvořil celostránkové tužkové kresby s postavami zasazenými mezi siluety pražských staveb.

Od nově vzniklého Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění dostal Zrzavý v roce 1953 zakázku na ilustrace k Shakespearovým Sonetům. Uhlové kresby s erotickým nádechem doprovodily vydání v roce 1955. Jeho kresby nesly obálky dalších knih, např. Stařec a moře (1956). V roce 1959 vytvořil velký cyklus uhlových kreseb k Máchově poetické povídce Pouť krkonošská. Podobné uhlové kresby doprovodily romantickou povídku F.M.Dostojevského Bílé noci (1964).

Od roku 1957 vytvářel i barevné ilustrace - Islandský rybář Pierra Lotiho (1957), Dělníci moře Victora Huga (1960) a Gogolovy Večery na Dikaňce (1963). Vzhledem k množství ilustrací připravil si nový postup prvotisku základního motivu, který postupně upravoval až do knižní podoby. Tuto formu vícelistového prvotisku uplatnil také v černobílých kresbách pražských panoramat ke knize veršů Zpěvy o Praze od Jaroslava Seiferta (1968). Zrzavého poslední ilustrátorskou prací jsou kresby k výboru poezie Tři zpěvy od Viktora Dyka (1973).

Galerie EPO1 (Trutnov)

Galerie je umístěna v historickém objektu bývalé elektrárny v okrajové části města Trutnova. Byla otevřena v roce 2023. Zalložilii ji manželé Renata a Rudolf Kasperovi, kteří se rozhodli nevyužívaný objekt přetvořit v centrum současného umění. Na ploše 3 400 m² jsou vystaveny sochy, malby, instalace či fotografie umělců ze středoevropského prostoru.

Jednou z hlavních myšlenek a cílů EPO1 je podporovat mladé umělce a zprostředkovat jejich díla veřejnosti v prostorech galerie. Poskytuje i zázemí pro tvorbu mladých umělců (Rezidenční byty, ateliéry, dílny), kteří tak mohou svá díla vytvářet přímo na místě.

V rámci projektu Power for Space instaluje EPO1 sochy do veřejného prostoru. ve městě . Kolem budovy jsou nainstalována velkoprostorová díla známých osobností českého umění jako. Suška, Gabriel, Typlt, Cais. ,

Stálá expozice se věnuje historii poříčské elektrárny, která sahá až do roku 1912 i výrobě elektrické energie na Trutnovsku.

ateliér Tsunami z Náchoda

Výstavy: Volume - akustická dimenze v současném umění.- sochy nebo plátna, které mají něco společného se zvukem.

Power Post Station. - se zabývá konverzí energie.

Fresh Power - mapuje českou sochařskou scénu nejmladší generace.

Fort II (Radíkovská pevnůstka)

Jednovalový fort byl nejmodernějším objektem olomoucké pevnosti, unikát pevnostní architektury v českomoravském prostoru.

Třetí etapa budování císařsko-královské fortové. pevnosti města Olomouc v 70. letech 19. století byla zahájena v souvislosti s rozvojem dělostřelecké techniky. Zavádění dalekonosných drážkových děl si vyžádalo výstavbu předsunutých objektů (festů), vzdálených od pevnostního jádra, na klíčová přístupová místa. Plánovany byly festy na Svatém Kopečku (6 objektů), Chlumu u Velkého Týnce (3 objekty) a Pod Lipkou u Lutína (3 objekty). Fort na Radíkově měl být jedním z objektů festu na Svatém Kopečku, zajišťujících obranu města ze severovýchodu a jako jediný byl skutečně postaven. Projekt byl schválen v roce 1871, stavba byla zahájena v roce 1872 a v srpnu téhož roku ji navštívil v rámci své inspekční cesty císař F.J.I. Fort byl dokončen v červnu 1874, ale následně byl projekt rozšířen o další budovu s obrannými prvky, která byla dokončena na podzim 1874. V budově Paradis bylo ubytováno 216 mužů, v přilehlé budově důstojníci a 50 dalších vojáků. Maximální ubytovací kapacita fortu byla 660 mužů.

Od ostatních fortů se odlišoval. Má nepravidelný šestiúhelníkový půdorys bez reduitu. Objekt je tvořen mohutným zemním valem, na kterém se nacházela otevřená dělostřelecká postavení se 43 děly a obsazen byl 469 vojáky. Kolem fortu je suchý příkop vylámaný ve skále. Obranu příkopu zajišťovaly 3 vnitřní kaponiéry s deseti děly. Krytou chodbou byly přes zemní val propojeny s vnitřním kasárenským objektem.

Dokončovací stavební práce probíhaly až do roku 1882 (letopočet se zachoval na klenáku jedné z odvodňovacích štol). V roce 1875 musel být kvůli prosakování srážkové vody objekt Paradisu zpevněn další betonovou vrstvou a opraveny drobné trhliny. V letech 1881–2 byla prováděna rekonstrukce sesunuté části kontreskarpy (vnější strana obvodového příkopu) na obou bocích pevnůstky. Objekt byl využíván i k výcvikovým účelům. V okolí mimo fort byly postaveny dřevěné baráky pro cvičící vojska a další podpůrné objekty (špitál v Radíkově, dvě vojenské studny jako zdroj pitné vody v Samotiškách a prachárna v polích u Samotišek).

Dne 7. listopadu 1888 nabyl platnosti císařský dekret o zrušení olomoucké pevnosti z 9.3.1886. Byla zahájena postupná demolice objektu.

V roce 1894 byl fort prodán ve veřejné dražbě. Pozemky získalo město Olomouc.

Elizabeth Peytonová

Elizabeth Joy Peytonová (* 1965) je americká umělkyně, která se věnuje malbě, kresbě, grafice a fotografii. Je známá svými maloformátovými portréty celebrit, přátel a historických osobností.

Život a dílo

Narodila se v Danbury v Connecticutu v roce 1965 jako nejmladší z pěti dětí. Rodiče provozovali obchod se svíčkami. Kreslit a malovat začala již v útlém věku, protože její rodiče byli amatérskými malíři. Kvůli vrozené vadě pravé ruky se naučila používat levou ruku.  V letech 1984–1987 studovala výtvarné umění na School of Visual Arts v New Yorku.

V roce 1991 se ve věku 25 let po velmi krátké známosti provdala za thajského umělce Rirkrita Tiravaniju a manželi zůstali téměř 15 let.

Během své kariéry žila a cestovala po celém světě a v současnosti žije a pracuje v New Yorku. Žila střídavě s muži i ženami, kurátorkou Pati Hertlingovou nebo malířem Tony Justem. Její partnerkou byla několik let švédská umělkyně Klara Lidénová, kterou zobrazila na řadě portrétů. Pextonová má řadu přátel ze světa umění a módy (výtvarník TJ Wilcox, módní návrháři Marc Jacobs, Dries Van Noten, spisovatel a kritik Calvin Tompkins).

Svou první samostatnou výstavu měla umělkyně v roce 1987 v Althea Viafora Gallery v New Yorku. Na počátku 90. let 20. století se seznámila s obchodníkem s uměním Gavinem Brownem, což mělo důležitý vliv na její další kariéru. Společně uspořádali několik samostatných výstav na netradičních místech, jako je toaleta v Novecentu, bývalé kavárně v centru New Yorku (1992), v pokoji 828 v hotelu Chelsea, New York (1993) a v Prince Albert Pub v Londýně (1995). Samostatná výstava v roce 1995 v podniku Gavina Browna byla založena na portrétech popových a rockových ikon a obsahovala několik snímků nedávno zesnulého zpěváka Kurta Cobaina. Setkala se s rozporuplnými recenzemi, někteří kritici ji odmítali považovat za seriózní umělkyni kvůli zaměření na portrétování celebrit.

Následně byla její práce uvedena na výstavě  Projekty 60 v Muzeu moderního umění v roce 1997 společně s Johnem Currinem a Lucem Tuymansem. Přístup kritiků k její tvorbě se vyvíjel v souvislosti se změnou stylu a postupně dosáhla širokého uznání. Kromě maleb a kreseb začala Peytonová vytvářet tisky a používat nové materiály, jako jsou ruční papíry a různé barevné inkousty. V roce 2004 byla řada portrétů vybrána pro Whitney Biennial a její autoportrét se objevil na výstavném plakátu. V roce 2006 byla časopisem New York jmenována jednou ze 100 nejvlivnějších Newyorčanů. V roce 2008 uspořádalo New Museum of Contemporary Art v New Yorku retrospektivu Live Forever , která putovala do Walker Art Center v Minneapolis, Whitechapel Gallery v Londýně a Bonnefantenmuseum v Maastrichtu. V roce 2017 tokijské Hara Museum of Contemporary Art představilo  dílo Elizabeth Peytonové pooprvé v Japonsku na výstavě Elizabeth Peyton: Still Life. Mezi další samostatné výstavy patří: Staatliche Kunsthalle Baden-Baden (2013); Gallery Met, New York (2011, 2014 a 2016); a Irské muzeum moderního umění v Dublinu (2009). Velká retrospektivní výstava s názvem  Aire and Angels byla k vidění v londýnské National Portrait Gallery (2019) a ve středisku současného umění UCCA v Pekingu (2020). V roce 2023 byla v galerii Davida Zwirnera v Londýně představena samostatná výstava s názvem Angel. Na výstavách často kombinuje různá média: kresby, malby, fotografie, videa.

Díla Elizabeth Peytonové jsou ve sbírkách předních veřejných institucí: Muzeum moderního umění v New Yorku, Solomon R. Guggenheim Museum v New Yorku, Centre Pompidou v Paříži, Sanfranciské muzeum moderního umění, Kunstmuseum Wolfsburg, Walker Art Center, v Minneapolis, Losangeleské muzeum umění, Tate Modern v Londýně, Whitney Museum of American Art v New Yorku, Carnegie Museum of Art v Pittsburghu, Museum Gegenwart v Basileji, Museum of Fine Arts v Bostonu a další.

Peytonová je držitelkou několika ocenění, včetně Larry Aldrich Award, The Aldrich Contemporary Art Museum, Ridgefield, Connecticut (2006), a byla oceněna na New Museum Gala 2018. V roce 2021 se portrét Davida Bowieho od Elizabeth Peytonové prodal v aukci za 2,1 milionu dolarů.

Oproti dobovým trendům zaměřeným na instalace a abstrakci se od samého začátku soustředila na portrétní a figurativní tvorbu. Už na škole kreslila portréty historických osobností (Napoleon) nebo hrdinů klasických románů, napři. Lucien de Rubempré z Balzacovy Lidské komedie. Četba, divadlo a hudba byly důležitými inspiračními zdroji její tvorby. Obdivovala malíře Delacroixe, van Dycka, Maneta, Sargenta, Gustava Moreaua. Její práce zahrnují i verze některých obrazů. Obraz Dvě ženy (Po Courbetovi) z roku 2015 se například vztahuje ke Courbetovu dílu Le sommeil (Spánek, 1866), které zobrazuje dvě nahé ženy v intimním objetí na posteli.

Náměty jejích portrétů jsou rozmanité, od těch, kteří jsou jí osobně nejblíže, až po slavné osobnosti, jako jsou princezna Diana, Kurt Cobain, David Bowie, Liam Gallagher a Nicole Kidman a mnoho dalších historických postav jako Napoleon nebo Ludvík II. Bavorský. Peytonová využívá široké spektrum zdrojových materiálů, jako jsou filmové fotografie, fotografie z tištěných médií a ikonická umělecká díla. Nikdy nemaluje podle živého modelu nebo aktů v ateliéru. Některé portréty byly načrtnuty tužkou nebo uhlem, jiné namalovány tenkým akvarelem nebo pastelovými olejovými barvami na desce. Tak namalovala například Ludvíka II. v roce 1994. Ať už jsou to lidé z jejího prostředí nebo postavy z historie, literatury, hudby nebo filmu, dokáže vyjádřit psychické a emocionální hloubky lidí, které maluje. Každou scénu vždy vykresluje s intenzitou svého osobitého humanismu – blízkým a láskyplným pohledem na lidstvo. Její maloformátové portréty s jejími protáhlými, androgynními postavami tvořené rychlými, ostrými tahy s citem pro barvy vykazují velkou malířskou zručnost.

Kromě malby se věnuje i grafice, tisky, monotypy a lepty, dřevoryty a linoryty. V pozdějších letech rozšířila svůj žánr o krajiny a zátiší: Justin Bieber a šedé růže (2010), Květiny, Lichtenstein, Parsifal (2011) a Berlín, Hyacint a Černá čajová konvice (2014), Carte d’embarquement (Flowers, 2016). Vytvořila také několik obrazů s městskými scenériemi New Yorku.

Vybraná díla

• 1991 Napoleon – kresba uhlem na papíře, pro kterou byl inspirací portrét mladého Napoleona od Antoina-Jeana Grose na obálce životopisné knihy. Později vznikly další Napoleonovy portréty podle jiných zdrojů
• 1997–1998 David Hockney, 32 let – olej na dřevěné desce, glazovaný povrch mu dodává zářivý vzhled. Oba umělci se nikdy nesetkali, ale Peytonová vytvořila několik portrétů tohoto mezinárodně uznávaného malíře

• 2003 Marc (duben) – barevná tužka na papíře, portrét mladého módního návrháře Marca Jacobse stylově připomíná módní ilustraci. Je jedním z mnoha, které demonstrují vzájemný obdiv a náklonnost mezi Peytonovou a jejími přáteli.
• 2007 Pati a květiny – olej na překližce, portrét její přítelkyně Pati Hertlingové s kyticí rudých květů v popředí je příkladem spojení žánrů portrétu a zátiší.
• 2016 Ludvík XIV. a jeho dvořané 1673 – olej na překližce, portrét krále obklopeného dvořany vybízí ke srovnání s moderní celebritou. Obraz je inspirován dalšími vyobrazeními Ludvíka XIV., jak historickými malbami, tak současnými reprodukcemi a především jeho bustou od Gian Lorenza Berniniho
• 2017 Angela – olej na překližce, portrét německé kancléřky Angely Merkelové vytvořila Peytonová na objednávku magazínu Vogue podle fotografií. Vyjadřuje lidskost a pokoru jedné z nejmocnějších žen světa.

„Stále mě obviňují, že jsem malířem celebrit. Baví mě dělat obrázky umělců, jejichž práce mě inspirují.“

• Přehled výstav Elizabet Peytonové ang.
• Interview s Elizabeth Peytonovou angl.