Wikipedista:Jan Polák/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Historie[editovat | editovat zdroj]

První miniokružní křižovatka byla zprovozněna v roce 1968 v britském Peterborough. Protože se osvědčila, začaly se ve Spojeném království budovat další křižovatky tohoto typu. Realizováno jich zde bylo již asi tři tisíce. Tento způsob úpravy křižovatky se postupně začal rozšiřovat i do ostatních států Evropy – do Francie, Švýcarska a Dánska. Na přelomu 20. a 21. století se začaly budovat v Německu či Rakousku. A postupně se prosazují také v České republice.[1]

Technické parametry[editovat | editovat zdroj]

Detail středového ostrova

Vnější průměr jízdního pásu miniokružní křižovatky dosahuje nejvýše 23 metrů. V jejím středu je zpevněný ostrov, který je možné v případě nutnosti pojíždět.[2] Je proto vydlážděn, nebo je živičný či plastový.[1] Okružní jízdní pás je pouze jednopruhový o šířce nejméně 4 metry. Jednopruhové jsou i vjezdy a výjezdy do křižovatky. Ty navíc nejsou odděleny směrovacím ostrůvkem nebo dopravním stínem. Celá křižovatka je zpracovávána na návrhovou rychlost 30 km/h.[2]

Příklady realizací v České republice[editovat | editovat zdroj]

  • Praha:
    • křižovatka ulic Písková a Na Havránce
    • křižovatka ulic Nad Ražákem a Na Havránce
    • křižovatka ulic Pacovská a Dudínská
    • křižovatka ulic Marie Podvalové a Marty Krásové
    • ulice Hakenova
  • Ostrava:
    • křižovatka ulic 30. dubna a Přívozská
    • křižovatka ulic Na Jízdárně a Dr. Malého
  • Plzeň:
    • křižovatka ulic Mohylová a Na Dlouhých
  • Pardubice:
    • křižovatka ulic Jiřího Potůčka a Poděbradská
  • Litomyšl:
    • křižovatka ulic 17. listopadu a Dukelská
  • Strakonice:
    • křižovatka Bavorovy ulice a Velkého náměstí
  • Řečice:
    • křižovatka místních komunikací


--- Zdroj

    • umisťují se na obslužné a méně zatížené komunikace
    • střed je dlážděný, živičný (čočkový) nebo z plastu

--- http://kds.vsb.cz/ord/okruzni-typy.htm Norma navíc uvádí ještě jeden typ okružní křižovatky, kterým je miniokružní křižovatka. Nelze-li dodržet minimální rozměry malé okružní křižovatky (zejména vnější průměr 25m, nejméně 20m) je možno v odůvodněných případech pro lepší průjezd rozměrných vozidel úplně vypustit střední ostrůvek a vyznačit způsob kruhového objíždění osobních vozidel a současně zamezit jejich přímému průjezdu zvýšenou kruhovou plochou, tzv. plně pojížděným středním ostrůvkem. Doporučený rozměr vnějšího průměru miniokružní křižovatky je 14-22m. Užití miniokružních křižovatek je nejčastější uvnitř obytných oblastí, na křižovatkách obslužných komunikací, kde přispívají ke snížení rychlosti.

Tento typ křižovatky se v našem regionu vyskytuje zřídka a ani zákon č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích se o těchto okružních křižovatkách nezmiňuje. Ve Skandinávii se používají ostrůvky ve tvaru plochého kužele (sklony až 1:5 při poloměru 3m, zvýšení středu o 60cm) nebo jsou tvořeny soustavou kruhových ostrůvků „položených“ na sebe. V České republice je například miniokružní křižovatka v Ostravě na ul. 30. dubna nebo v Plzni Doubravce (ul. Mohylová – ul. Na Dlouhých), na které je realizována trolejbusová doprava.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Moderní úpravy komunikací ve městech a obcích pro zklidňování dopravy, vyšší bezpečnost a estetickou úroveň: příklady z praxe. Brno: Centrum dopravního výzkumu, 2005. 133 s. ISBN 80-86502-09-0. Kapitola Miniokružní křižovatky, s. 20–22. 
  2. a b TP 135. Projektování okružních křižovatek na silnicích a místních komunikacích. V-projekt Ostrava, 2005-09-06.

Kolja[editovat | editovat zdroj]

  • první natáčecí den byl 21. srpna 1995 na strašnickém hřbitově[1]
  • plné jméno spolupracovníka: Nikolaj Hejko[2]
  • rozpočet 28 milionů[2]
  • Andrej Chalimon (* 1. ledna 1990)[2]
  • Svěrákův byt se postavil v hostivařských ateliérech včetně modelu chrámu svatého Mikuláše za okny[2]
  • premiéra filmu se uskutečnila 15. května 1996[3]
  • režisér Tomáš Hejtmánek natáčí Film o filmu aneb jak se točil Kolja[4]
  • premiéra by měla být 1. dubna 1996[5]
  • uváděn na filmovém festivalu v Cannes
  • společnost Miramax ho na podzim roku 1996 nabízí ve Spojených státech amerických
  • dlouhodobá příprava filmu trvala dva roky[6]
  • dramaturgy filmu byli Václav Šašek a Anna Vášová[6]
  • premiéra se uskutečnila v kině Blaník[6]
  • podtitul filmu je Radost pro celý hřbitov[7]
  • Kolju na radu svého kamaráda Ondřeje Zacha nezařadil Jan Svěrák do soutěže na Karlovarském filmovém festivalu, neb o rok dřív jej vyhrál s Jízdou a znovu by Svěrákův film asi nevyhrál. Soutěžit a nevyhrát by prý bylo hloupé[8]
  • o zahraniční distribuci se dohadují Miramax a Sonny Classics[8]
  • peníze: polovina od zahraničního producenta, třetina od České televize[8]
  • od pondělí (asi 13. května) je k dispozici povídková kniha z nakladatelství Primus nazvaná „Kolja“[8]
  • bude vydán soundtrack s hudbou a částečnými dialogy[8]
  • na 18. ročníku festivalu Novoměstský hrnec smíchu, který se konal v Novém Městě nad Metují, získal film hlavní cenu „Zlatý prim“, jež byla porotci udělena za „mimořádně zdařilé zpracování lidského příběhu z doby, která nás všechny poznamenala“[9]
  • Zdeněk Svěrák tamtéž (viz výše) získal „Cenu FITES“ za nejlepší scénář[9]
  • první týden po premiéře (od 16. do 23. května) vidělo film v České republice celkem 40 849 diváků[10]
  • na vstupném vydělal asi tři miliony[10]
  • Miramax film uvede ve Francii a ve Spojeném království, kde jsou premiéry plánovány na podzim 1996[10]
  • v manhattanské porodnici dvě maminky pojmenovaly své syny pod vlivem filmu jménem „Kolya“[11]
  • vyšly dobré odborné kritiky v The Wall Street Journal (od Joe Morgensterna) a v The New York Times[11]
  • když byl Jan Svěrák s filmem v roce 1996 v USA, dostal přímo od spisovatele Jona Boorstina jeho knihu „Tajemství filmové řeči“, kterou v Americe hltají návštěvníci filmových škol i fanoušci filmů a sám Svěrák ji následně v roce 2019 přeložil i do češtiny[12]
  • obálky v knihovně:
    • číslo 5 – Kolja v Cannes
    • číslo 7 a 8 – ocenění filmu, úspěchy na festivalech
  • Zdeněk Svěrák má nejraději uhlířinu, což jsou brambory a knedlíky dohromady a je na nich dozlatova opečená cibulka. Svěrákovi toto jídlo dělávala maminka.[13]
  • film Kolja na stránkách České televize – http://www.ceskatelevize.cz/porady/94921-kolja/29535491075/
  • Film o filmu od Tomáše Hejtmánka
  • Oscarový Kolja je nejlepším porevolučním snímkem, má ale pár filmových chyb – Mall.TV

Ocenění filmu[editovat | editovat zdroj]

Zdroj:

  • 1996 – Grand Prix, MFF Tokio, Japonsko
  • 1996 – Zlatý Prim, FF Nové Město nad Metují
  • 1996 – Cena Oty Hofmana, Dětský filmový festival Oty Hofmana, Ostrov
  • 1996 – Hlavní cena, Festival evropských filmů, Saint Etienne, Francie
  • 1996 – Nominace na cenu FELIX v kategorii Evropský film roku Evropskou filmovou akademií
  • 1996 – Cena Mezinárodní katolické organizace pro film a audiovizuální tvorbu, MFF Benátky, Itálie
  • 1997 – Český Lev – nejlepší film roku 1996
  • 1997 – Český Lev – nejlepší režie
  • 1997 – Cena čtenářů časopisu Cinema
  • 1997 – Cena filmových kritiků
  • 1997 – Cena Kristián, Febiofest Praha
  • 1997 – Cena OSN „Čas pro mír“, New York, USA
  • 1997 – Cena poroty pro nejlepšího režiséra, MFF Santa Barbara, USA
  • 1997 – Zlatý Glóbus za nejlepší zahraniční film roku 1996 (Los Angeles 19.1.1997)
  • 1997 – OSCAR – Cena americké Akademie filmového umění a věd za nejlepší neanglický mluvený film roku 1996 (24.3.1997 – Los Angeles)
  • 1997 – Cena Zlatý vůz, MFF Scrivere il cinema, Mirabella, Itálie

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. OVSÍKOVÁ, Jana. Rodinný tandem Svěráků ve filmové akci. Právo. 22. 8. 1995. 
  2. a b c d BÍLEK, Petr. Kolja. Týdeník Televize. 1995, čís. 49. 
  3. Otec, syn a jejich Kolja. Večerník Praha. 15. 5. 1996. 
  4. LIPŠANSKÝ, Jan. Kolja. TV Duha. 16. 2. 1996, roč. 4, čís. 7, s. 2–3. 
  5. FRAJEROVÁ, Blanka. Další filmová „Svěrákovština“ se začíná rodit na hřbitově. Zemědělské noviny. 28. 8. 1995. 
  6. a b c TULAJDANOVÁ, Oxana. Nestyďte se za slzy, očistí vaši duši. Lidové noviny. 16. 5. 1996. 
  7. MALÁČOVÁ, Markéta. Myslím si, že Kolju divák prousmívá. Právo. 15. 5. 1996. 
  8. a b c d e OVSÍKOVÁ, Jana. Kolja vyjadřuje především emoce, říká Jan Svěrák. Právo. 15. 5. 1996, roč. 52, s. 13. 
  9. a b Kolja a Svěrákové sbírají první ceny. Denní Telegraf. 22. 6. 1996. 
  10. a b c Mimořádný úspěch nového Svěrákova filmu Kolja. Právo. 4. 6. 1996. 
  11. a b NETOPILOVÁ, Lucie. Svěrákové viděli, jak Kolja dobývá americká kina. Denní Telegraf. 28. 1. 1997. 
  12. SPÁČILOVÁ, Mirka. Kde našel Svěrák odpovědi, když mu po čtyřicítce líbí-nelíbí přestalo stačit. iDNES.cz [online]. 2019-08-06 [cit. 2019-10-24]. Dostupné online. 
  13. NOVÁK, Mirek. Jak jsme začínali. 1. vyd. Praha: Koršach, 1994. 175 s. ISBN 80-900346-4-0. Kapitola Zdeněk Svěrák, s. 60. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Hejnice[editovat | editovat zdroj]

Pověst[editovat | editovat zdroj]

V blízkém Luhu žil chudý sítař. Jemu smrtelně onemocněla manželka i jejich jediné dítě. Usilovně pečoval o své blízké a když odešel do lesa za prací, přepadla ho dřímota. Usadil se pod lípou na břehu říčky Smědé a usnul. Ve snu se mu zdálo, že strom, pod nímž spal, osvětlovala jasná záře a na stromě seděli andělé. Ten na nejvyšším místě mu říkal, že je na svatém místě, jež si vyvolil Pán, a pokud na toto místo donese sošku Panny Marie, kterou pověsí na strom, upozorní na toto zázračné místo také další poutníky. Jemu se navíc za odměnu brzo uzdraví jeho manželka spolu se synem. Sítař udělal všechno, co se mu ve snu zdálo. Na trzích v Žitavě zakoupil vyřezávanou sošku a tu pověsil na strom u říčky Smědé. Poté se sítařova manželka i jejich syn uzdravili. Zpráva o tomto zázračném místě se brzy roznesla do širokého okolí a na toto místo začaly proudit davy věřících.[1]

Když se frýdlantské panství stalo majetkem Redernů, což byl slezský šlechtický rod, bylo násilně přerušeno uctívání hejnické madony. Majitel panství Melchior z Redernu byl protestant a všechny katolické kostely na svém panství měnil na protestantské. Protože se však do Hejnic konaly četné poutě, nebylo možné tuto změnu u zdejšího kostela provést, a tak raději zavřel kostel celý. K opětovnému otevření kostela nepomohly žádné stížnosti církevních hodnostářů, ani nařízení panovníka Rudolfa II. Po Melchiorově smrti tento stav nezměnila ani Kateřina z Redernu. Naopak v potírání katolické církve šla ještě dále, když roku 1609 odvezla veškeré vybavení kostela včetně madony odvézt na liberecký zámek. Ten za šest let shořel při ničivém požáru, při kterém sama Kateřina o vlásek unikla smrti, avšak soška hejnické Panny Marie zůstala nepoškozena. Sošku proto raději rychle za noci odvezla zpět do Hejnic. Kostel však zůstával i nadále uzavřen a to do doby, než panství opustil poslední Redernů – Kryštof, syn Melchiora a Kateřiny.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b KOUDELKOVÁ, Eva. Pověsti od řeky Smědé: lidová vyprávění z Frýdlantska a Jizerských hor. Liberec: Bor, 2007. 244 s. ISBN 978-80-86807-63-8. Kapitola Zázračná soška Panny Marie, s. 46–47. 

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

Poválečný odsun[editovat | editovat zdroj]

  • http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=6994&Itemid=3
    • Oskar Rosch - Čechům otevíral dopisy a udával je
    • popravovalo se krom jiného v lese za Ferdinandovem u hájovny Dubina (8 lidí) a v Hejnicích (22 osob)
    • Část exekucí provedla Rudá armáda.
    • sběrné tábory ve Frýdlantě a zpočátku též NMpS
    • První transport odjel 3. února 1946 ze Stráže nad Nisou, poslední potom 14. listopadu téhož roku. Za toto desetiměsíční období bylo vypraveno celkem 36 transportů, podle zvyklostí tvořilo jeden transport 1 200 lidí. Každý vlak doprovázel německý lékař a dvě až tři zdravotní sestry. Ozbrojený doprovod tvořila československá armáda, která potom na hranicích předávala transporty představitelům mocností toho kterého pásma. Němci si mohli vzít s sebou 50 kg zavazadel na osobu a každý musel mít 500 marek. Transporty byly vybavené zásobami potravin na tři dny a topivem.
  • Karpaš 147
    • odjezdy členů NSDAP z Hejnic 19. 6. a 2. 7. (dva hejničtí občané raději spáchal sebevraždu)
    • 24. 6. zastřeleno 8 lidí z Hejnic za držení střelné zbraně


Po válce 25. května 1945 přijel do Hejnic oddíl vojska původem ze Železného Brodu, jehož tři čety zůstaly ve městě. Další dvě se usadily v Raspenavě a zbylé dvě v Bílém Potoce. Vojáci vůči původnímu německému obyvatelstvu postupovali nekompromisně vykonali též několik trestů smrti.[p 1] Popraveno bylo přes padesát osob, z nichž přímo v Hejnicích vojáci usmrtili 22 osob a v lese u Ferdinandova dalších 8 lidí.
Chybná citace: Nalezena značka <ref> pro skupinu „p“, ale neexistuje příslušná značka <references group="p"/>