Wikipedista:Alice Valiulina/Pískoviště4

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Satira (z lat. (lanx) satura – všehochuť) je způsob literárního, výtvarného nebo dramatického vyjádření, využívající komičnosti a výsměchu ke kritice nedostatků a záporných jevů jednotlivců, institucí či samotné společnosti. [1] [2] Občas satira má za cíl nejen kritiku, ale zlepšení společnosti, např. inspirace sociálních reforem. [2]

Charakteristickým rysem satiry je silná ironie nebo sarkasmus. Podle literárního kritika Northropa Frye „v satiře je ironie útočná“.[3] V satirické řeči a psaní jsou často používány parodie, hyperbola, dysfemismus, přirovnání, dvojsmysl a další tropy. Satira může využívat různé tóny od pobavení až po nenávistné rozčilení,[4] [1] od vtipu do invektivy a takové druhy humorů jako reflexní, černý, šibeniční humor atd. [5]

Satirické jádro může být přítomné v dílech jakéhokoli žánru. Avšak v literatuře se satira často objevuje jako samostatný žánr, vzniklý ve Starověkém Římě. V současné době satira se vyskytuje v mnoha uměleckých formách vyjádření, včetně literatury, divadelních představení, filmových a televizních pořadů, internetových memů, komentářů, her, textů písní atd.

Klasifikace[editovat | editovat zdroj]

Satirické styly[editovat | editovat zdroj]

Styly satiry z historického hlediska lze běžně kategorizovat jako menippský, horatiovský a juvenálský. [6] Tyto style jsou převážně pojmenovány podle jednotlivých autorů, kteří se satirou zabývali.

Menippská satira[editovat | editovat zdroj]

Nejstarším a nejdéle žijícím podžánrem satiry je menippská satira (anglicky). Menippská satira byla založena řeckým filosofem, představitel kynizmu, Menipposem z Gadar. Termín poprvé použil Varro, který tento styl imitoval.

Menippská satira se vyznačuje tím, že útočí spíše na myšlenkové postoje než na konkrétní jednotlivce nebo entity. Charakterizace v menippské satiře je více stylizovaná než naturalistická a představuje lidi jako ztělesnění myšlenek, které oni personifikují. [3] Michail Bachtin v menippské satiře vidí kulturní „karnevalový princip“, který hraje ústřední roli v národních kulturách Evropy. [7]

Horatiovská satira[editovat | editovat zdroj]

Horatiovská satira je pojmenována po římském satirikovi Horaciovi.

Horatiovská satira je definována jako mírná, plná humoru a smích má být hlavní zbraní vyhánějící nerozum z lidských myšlenek. [4] Tento satirický styl používá vtip, nadsázku a sebepodceňující humor k tomu, co označuje za bláznovství, spíše než za zlo. Sympatický tón horatiovské satiry je v moderní společnosti běžný. [8] Cílem horatianského satirika je léčit situaci spíše úsměvy než hněvem. Horatiovská satira je jemnou připomínkou, že život je třeba brát méně vážně, a vyvolává ironický úsměv. [9]

Juvenalská satira[editovat | editovat zdroj]

Juvenalská satira, pojmenovaná podle spisů římského satirika Juvenala. Používá mnohem přísnější a bolestivější metody. Na rozdíl od Horacea, Juvenal prostřednictvím svých satir útočil na veřejné činitele a vládní organizace a považoval jejich názory nejen za špatné, ale také za zlé. [10]

V návaznosti na tuto tradici juvenalská satira oslovuje vnímané sociální zlo prostřednictvím opovržení, pohoršení a brutálního výsměchu. Tato forma je často pesimistická, s menším důrazem na humor. Juvenalskou satiru charakterizuje použití sarkasmu a osobních invektiv. [10], co ji spojuje s dřívější formou satiry propagované Aristofanem, která byla založena na osobních útocích. [11] Cílem juvenalního satirika je obvykle vyvolat nějaký druh politické nebo společenské změny, a proto silně polarizovaná politická satira je často klasifikována jako juvenalská. [10]

Základní témata satiry[editovat | editovat zdroj]

Druhy satiry lze také klasifikovat podle témat, kterými ona se zabývá. Od nejstarších dob, přinejmenším od her Aristophana, základní témata satiry jsou politika, náboženství a sexualita. Částečně proto, že jedná se o nejpalčivější problémy, které ovlivňují každého, kdo žije ve společnosti, a částečně proto, že tato témata jsou obvykle tabu. [12].

Politická satira[editovat | editovat zdroj]

Politika v širším smyslu považována za prvořadé téma satiry. Politická satira se zaměřuje na chování politiků a neřesti politických systémů.

Satira je definována i prostředím a časem, ve kterém vzniká. Ze studia vzniku satirických děl v minulosti se zdá, že je satira překvapivě závislá i na určité úrovni omezení ve společnosti. Politická satira častěji nevzniká v období benevolentního liberalismu, ale spíše v obdobích poznamenaných omezenými možnostmi vyjadřování vlastního názoru či v období politického útlaku. Kenneth Burke (anglicky) tak tvrdí, že satirik hledá nejen způsob, jak vyjádřit svůj nesouhlas, ale také hledá risk a snaží se uniknout trestu. [4][13]

Podle M.J.C. Hodgarta mezi satirou a politikou existuje podstatné spojení. Za prvé, satira je nejběžnější formou politické literatury. Za druhé, je to nejpolitičtější část veškeré literatury, protože se snaží ovlivňovat chování veřejnosti. [14]

V kontextu politické satiry je důležité vidět rozdíl mezi vlastně satirou a škádlením (anglicky teasing, italsky sfottò). „Sfottò“ je prastará forma šaškárny, komedie bez podvratného ostří satiry. Škádlení je vtipný výsměch, obvykle se skládá z napodobování někoho pomocí vnějších atributů (způsob oblékání, chování, hlas a chůze, fyzické vady apod.) Na rozdíl od satiry škádlení se nikdy nedotýká klíčového problému, nikdy nepředstavuje vážnou kritiku a nikdy neškodí ideologii a mocenské postavení. [15] Sfottò namířený proti mocnému jedinci spíše přitahuje k němu sympatie společnosti. Například Hermann Göring proti sobě propagoval žerty a vtipy s cílem polidštit svůj obraz. [16][17]

Náboženská satira[editovat | editovat zdroj]

Satira, která míří na duchovenstvo, je druh politické satiry, zatímco náboženská satira je ta, která se zaměřuje na náboženské či duchovní přesvědčení.[14] Náboženská satira se někdy nazývá filozofická satira.

Satira mravů[editovat | editovat zdroj]

Satira mravů nebo satira každodenního života obvykle kritizuje způsob života prostých lidí. Toto ji spojuje s komedií mravů, která se poprvé objevila v britském divadle v roce 1620. Ale na rozdíl od komedie mravů, obecně přijímající pravidla společenské hry, satira je naopak popírá. [14]

Jedním z rysů satiry mravů může být i sprostý humor, spojený se sexem a skatologií (anglicky). Skatologie má dlouhodobou asociaci se satirou [12] [18] jako klasický způsob grotesky.[12] Exkrementy symbolizují smrt, „vrcholně mrtvý objekt“.[18] Například je dobře známá svými skatologickými tropy pozdně středověká fiktivní postava Tilla Eulenspiegela.

Přehled dějin a vývoje světové satiry (významní autoři a díla)[editovat | editovat zdroj]

Starověk[editovat | editovat zdroj]

Egypt[editovat | editovat zdroj]

Jeden z možných prvních příkladů toho, co by se dalo nazvat satirou, je staroegyptské didaktické literární dílo z počátku 2. tisíciletí př. n. l. Satira řemesel (anglicky). [19] Má formu poučení a složil ji písař jménem Kheti pro svého syna Pepiho. Kheti negativně popisuje řadu řemesel aby představil v příznivém světle povolání písaře. Egyptologové se ale neshodnou na tom, zda text byl zamýšlen jako satirický. [20]

Papyrus Anastasi I (anglicky) (konec 2. tisíciletí př. n. l.) obsahuje satirický dopis, který nejprve chválí přednosti svého příjemce, ale poté se vysmívá čtenářovým skrovným znalostem a úspěchům.

Z 27 ilustrací Turínského erotického papyru (anglicky) (cca. 1150 př. n. l.) 15 pravděpodobně mají satirický obsah. Papyrus se skládá ze dvou částí, z nichž jedna obsahuje dvanáct erotických vinět, a druhá zobrazuje zvířata plnící různé lidské úkoly. Erotické scény jsou patrně komické a anekdotické. Zvířecí vzory mohou představovat přísloví nebo příběhy, které se dnes ztratily. Přesný význam scén Turínského papyru není jasný, ale někteří badatelé předpokládají, že obrázky obsahují politickou či náboženskou satiru. [21]

Řecko[editovat | editovat zdroj]

Řekové neměli slovo pro to, co by se později nazývalo „satira“, používaly se termíny cynismus a parodie.

Moderní kritici označují řeckého dramatika Aristofana za jednoho z nejznámějších raných satiriků: jeho hry jsou známé svou politickou a společenskou kritikou. [22] Řecký dramatik Menandros ve svých komediích převzal oplzlý styl Aristofanových her. Jeho raná hra Opilost obsahuje útok na politika Callimedona.

Dalším slavným řeckým satirikem byl Menippos z Gadar. I když se jeho díla nedochovala, podle Menippa získal své jméno nejrozšířenější podžánr menippské satiry.

Řím[editovat | editovat zdroj]

Vynálezcem žánru poetické řimské satiry může být nazván Lucilius. On jako první vtiskl hrubé neumělecké směsici, známé Římanům pod jménem satura, charakter agresivní a cenzurní kritiky osob, morálky, mravů, politiky a literatury. Zanechal po sobě třicet knih satiry, z nichž se dochovaly jen zlomky (1378 veršů). [23]

Mezi významné satiriky římské literatury patří Horatius a Juvenal, kteří působili v prvních stoletích římské říše.

Hexametrové Satiry Horácia jsou zábavná, ale vážná díla přátelského tónu, podle kterých tento podžánr byl pojmenován Horatiovská satira.

Juvenal je zakladatelem ostré politické a sociální satiry. [10] Psal básní ve veršované formě daktylského hexametru.

Pravdivé příběhy Luciana je příkladem literární satiry proti starověkým zdrojům, které jako pravdu popisují fantastické a mýtické události. Jak poznamenal B.P. Reardon, „především je to parodie na literární ‚lháře‘ jako Homér a Hérodotos“. [24]

Čína[editovat | editovat zdroj]

Satira, nebo fengci (諷刺) (což znamenalo „kritizovat pomocí ódy“), jak se jí říká v čínštině, sahá přinejmenším ke Konfuciovi a je zmíněna v Knize písní (cca. 6. století př. n. l.).

Text Zhuangzi (4. století př. n. l.) poprvé definuje koncept bajky nebo yuyan (寓言), filozofické krátké anekdoty, obsahující mravní výchovu nebo varovnou moudrost, obvykle plné satirického obsahu. Během dynastie Qin a Han však koncept yuyan většinou vymřel v důsledku těžkého pronásledování disentu a literárních kruhů. [25]

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Příkladem satiry raného středověku v Evropě jsou písně středověkých potulných básníků, goliardů a vagabundů, které se proslavily zejména díky antologii Carmina Burana. Tento soubor básní z 11.-13. století, sepsaný kolem roku 1230, mimo jiných obsahoval i Carmina moralia et satirica (písně poučné a satirické).

Jedním z representantů morální satiry byl Étienne de Fougères a jeho Livre des Manières nebo Kniha mravů (cca. 1178). Je to reflexe tehdejší společnosti, moralizující a uspořádaná podle představ duchovního.[26]

Významnými satirickými díly vrcholného středověku byly povídky o Lišce Reynardovi, což je literární cyklus středověkých alegorických holandských, anglických, francouzských a německých bajek. Příběhy o podvodníku Reynardovi satirizovaly tehdejší třídní systém. Různé třídy v nich prezentovala určitá antropomorfní zvířata. Nizozemský překlad Van den vos Reynaerde (autor Willem die Madoc maecte) je považován za hlavní středověké holandské literární dílo. [27]

Renesance[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznačnějšími satiriky Evropy v období Renesance byli Giovanni Boccaccio a François Rabelais.

Boccaccio ve svém Dekameronu (1348–1353) vystupoval proti středověkému asketismu, jedovatě se vysmíval prodejnému duchovenstvu a ostře napadal šlechtické darmošlapy. [28] Dekameron ovlivnil řadu dalších literárních děl, například Canterburské povídky (1387) Chaucera. [29] S tím ale rozdílem, že Canterburské povídky je příkladem morální satiry, která zesměšňovala nevhodné chování v křesťanských termínech. [30] Druhým napodobením Boccacciu je Heptaméron (1558) Markéty Navarrské. [31]

Gargantua a Pantagruel (1534) je pětidílný románový cyklus Francoise Rabelaise, který byl částečně inspirován tehdy oblíbenou lidovou četbou o životě obrů. Obsahuje satiru na všechny oblasti této doby a středověkého myšlení. [32] Gargantua a Pantagruel je ukázkovým příkladem "menippské" satiry. [33]

Mezi významné díly renesanční satiry Německa patří Loď bláznů (1494) Sebastiana Branta a Chvála bláznivosti (1509) Erasma Rotterdamského. Zaměřují se především na humanistickou kritiku zvyků a neřestí svých současníků, které se snaží s didaktickou přísností zdokonalovat. Příběhy z dolnoněmeckého folkloru o Tillu Eulenspiegelovi (počátek 16. století) je příkladem jiné satirické tradice, lidové a karnevalové. [34]

Reformace[editovat | editovat zdroj]

Reformace objevila satiru jako novinářský prostředek polemické agitace ve sporu o křesťanskou doktrínu. Satirické polemiky a letáky směřovaly podle náboženské příslušnosti jejich autorů proti katolické církvi (Erasmus, Ulrich von Hutten, sbírka satirických latinských dopisů Epistolæ Obscurorum Virorum) nebo proti představitelům reformace (Thomas Murner).

Obrazové satiry z období reformace byly vydávány a distribuovány ve velkém množství a v nejrůznějších především hrubých lidových výtiscích. Přesto byly karikatury často z důvodu sebeochrany publikovány anonymně. Existují zprávy o trestech odnětí svobody pro ilustrátory, tiskaře a kolportéry za jejich „pomlouvačné spisy“. [35]

V Bernu protikatolické satirické karnevalové hry Niklasa Manuela pomohly reformaci dosáhnout průlomu. [36]

Osvícenství a romantismus[editovat | editovat zdroj]

Během věku osvícení satira se používala jako didaktický nástroj určený k podpoře filozofických a vzdělávacích cílů osvícenství, a také vzkvétala politická satira.

Evropské země[editovat | editovat zdroj]

Satirická díla se vyskytují u nejznámějších francouzských osvícenců, jako byli Montesquieu (Perské listy, 1721), Voltaire (Candide, 1759) a Denis Diderot (Rameauův synovec, 1761–1776).

V Německu osvícenecký aforista a vědec Georg Christoph Lichtenberg popularizoval krátký, uhlazený aforismus. I jeho populárně vědecké články vynikají vtipem i satirou. K satirickým spisům lze počítat i xenie Schillera a Goethe. Jejich špičaté epigramy byly zaměřeny především na kolegy básníky a bezprostřední novinářské oponenty.

Současně se rozvíjel literárně teoretický zájem o satiru. Johann Georg Sulzer ve svém díle Obecná teorie výtvarného umění (1771–74) už nedefinoval satiru formou, ale spíše obsahem. [37] Schiller teorií satiry věnoval práci O naivní a sentimentální poezii: Satirická poezie (1795). [38]

Velká Británie a Irsko[editovat | editovat zdroj]

V Anglii Alžbětinské éry satira se typicky vyskytovala ve formě hrubých a ostrých pamfletů a používala spíš přímočaré zneužití než jemnou ironii. Během osvícenství anglická satira vzkvetla, z velké části díky politickému boji dvou politických stran: toryů a whigů. V této době začala satira plnit svou původní funkci: kritiku okolní reality, a především politického stavu v zemi. Nápadné příklady takové satiry najdeme u Jonathana Swifta, Daniela Defoe (The True-Born Englishman, 1701, Krátký proces s odpadlíky, 1702), Johna Arbuthnota, Johna Drydena (Mac Flecknoe, 1682 a literární eseje o vzniku a vývoji satiry) a Alexandra Popea. Přelomu 17. a 18. století byl přechodem od „horatiovské“ jemné pseudosatiry ke kousavé „juvenalské“ satiře. [39]

Pope byl satirik známý svým „horatiovským“ satiristickým stylem. Neútočil aktivně na vyšší třídu, spíše jemně ji kritizoval, a přesto dokázal veřejnosti účinně osvětlit morální degradaci společnosti. [40]

Jonathan Swift byl jedním z největších anglo-irských satiriků a jedním z prvních praktikujících novinářskou satiru. Ve své knize Gulliverovy cesty (1726–1735) píše o nedostatcích lidské společnosti obecně a anglické společnosti zvlášť.

Předzvěstím vývoje politických karikatur v Anglii byla obrazová satira Williama Hogartha. [41] Později politická karikatura se vyvíjela v dílech londýnského malíře a grafika Jamesa Gillraya. Jeho karikatury vyzývaly krále (George III), ministerské předsedy a generály (zejména Napoleona) k odpovědnosti. Gillrayův vtip a bystrý smysl pro humor učinily z něj předního karikaturistu své éry. [42]

19. století[editovat | editovat zdroj]

19. století se vyznačovalo rozmachem společensky kritické a politické satiry. Sociologicky to lze vnímat jako reakci na tlak na parlamentarismus a demokracii napříč Evropou a na vznik celého spektra politických hnutí.

Důležitým krokem pro rozvoj satiry stali i šíření gramotnosti a vynálezy lepších tiskařských technik (rychlolisy, rotační tisk). Oni zajistily boom periodik, včetně novin a časopisů satirického směru. Právě v tomto flexibilním časopisovém médiu se objevily nové formy satiry. K literární satiře se připojilo vizuální médium, sociální a politická karikatura. K satirickým ilustrovaným časopisům té doby patří francouzský Le Charivari (1832–1937), označeny jako „Londýnské Charivari“ anglický Punch (od roku 1841) a soupeřící s nim humoristický časopis Fun (od 1861), německé protiburžoazní Létající listy (1845–1928) a buržoazně-konzervativní Kladderadatsch (1848–1944).

V tradici swiftovské žurnalistické satiry Sidney Godolphin Osborne, který byl nejvýznamnějším spisovatelem jedovatých „Dopisů redaktorovi“ londýnských Times. Osborneova satira juvenalského módu byla tak hořká a kousavá, že v jednu chvíli on stal objektem cenzury tehdejšího ministra vnitra Sira Jamese Grahama.

Jedním ze slavných představitelů satirické politické poezie byl Heinrich Heine. Jeho satirický epos Atta Troll (1842) atakoval německou politiku doby Vormärzu a Zimní pohádka'' (1844), namířena proti Prusku, ostře kritizovala církev a společenské podmínky v Německu.

Romanisti 19. století různých literárních směru (především realismu) často používali satiru jako nástroj odhalení a léčby sociálních problémů. Satirické rysy najdeme v románech Charlesa Dickensa, Williama Thackeraye, Gustave Flauberta a dalších.

V Ruské říši nejvýznamnějšími satiriky byli reprezentanti menippského stylu Nikolaj Vasiljevič Gogol (Revizor, 1836 a Mrtvé duše, 1842–1846) a ostřejšího juvenalského Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin (Dějiny jednoho města, 1869–1870; Pompaduři a pompadurky, 1863–1874).

Největším satirikem Spojených států byl novinář a spisovatel Mark Twain. Nejvíc se projevuje jako satirik v románech Pozlacený věk (1873) a Dobrodružství Huckleberryho Finna (1884), které se vyznačují přesným pozorováním a ostrou kritikou americké společnosti. Twainův mladší současník esejista a novinář Ambrose Bierce se proslavil jako cynik, pesimista a černý humorista svými temnými, hořce ironickými příběhy (Ďáblův slovník, 1906).

V divadelním umění satirické prvky měli jak společensky kritická dramata (hry Antona Čechova, Gerharta Hauptmanna aj.), tak i lehké divadelní komedie (např. Oscara Wilde). Od sklonku 19. století ve velkých městech jako večerní zábava získávají popularitu Kabarety. Kabaretní scénické programy často používaly zcela bojovnou satirou, např. první politický kabaret v Německu mnichovský Jedenáct katů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b BALDICK, Chris. The Concise Oxford Dictionary of Literary Terms. Oxford: Oxford University Press, 1990.
  2. ↑ a b ELLIOTT, Robert C. The nature of satire [online]. Encyclopædia Britannica, 2004 (last updated: 2023). Dostupné z: https://www.britannica.com/art/satire
  3. ↑ a b FRYE, Northrup. Anatomy of Criticism : Four Essays. Princeton, NJ: Princeton UP, 1957. Dostupné z: https://northropfrye-theanatomyofcriticism.blogspot.com/
  4. ↑ a b c JELÍNKOVÁ, Barbora. Wooster a Jeeves jako protikladné charaktery? : (Použití satirických prostředků v díle P. G. Wodehouse) [diplomová práce]. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. Dostupné z: https://theses.cz/id/wknnca/Wooster_a_Jeeves_jako_protikladn_charaktery.pdf
  5. ↑ CLARK, Arthur Melville. The Art of Satire and the Satiric Spectrum. In: Studies in literary modes, 1946. P. 32
  6. ↑ MÜLLER, Rolf Arnold. Komik und Satire. Zürich: Juris-Verlag, 1973. S. 92. ISBN 978-3-260-03570-8.
  7. ↑ BACHTIN, Michail Michajlovič (1965). François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Vyd. 2., v nakl. Argo 1. Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-776-6.
  8. ↑ SHARMA, Raja. "Comedy" in New Light-Literary Studies. Lulu.com, 2011
  9. ↑ Satire Terms [online]. Dostupné z: https://www.nku.edu/~rkdrury/422/satire_terms.html
  10. ↑ a b c d Satire. In: Literary Devices : Literary Devices, Terms, and Elements [online]. Dostupné z: https://literarydevices.com/satire/
  11. ↑ MASTROMARCO, Giuseppe. Introduzione a Aristofane. Roma-Bari : Laterza, 1994 (6. edizione 2004). Pp. 21–22. ISBN 88-420-4448-2.
  12. ↑ a b c CLARK, John R. The Modern Satiric Grotesque and Its Traditions. Kentucky : University Press of Kentucky, 1991.
  13. ↑ BURKE, Kenneth (1941). The Philosophy of Literary Form. 3rd rev. ed. Berkeley : University of California Press, 2019.
  14. ↑ a b c HODGART, Matthew J. C. (1969) Satire : Origins and Principles. London : Routledge, 2009. ISBN 9781412810609
  15. ↑ FO, Dario. Provocative Dialogue on the Comic, the Tragic, Folly and Reason. London: Methuen Publishing, 1993 (transl.)
  16. ↑ KREMER, S. Lillian. Holocaust Literature : Agosín to Lentin. London : Routledge, 2003. P. 100. ISBN 9780415929837.
  17. ↑ LIPMAN, Steve. Laughter in hell : The use of humour during the Holocaust. Northvale, NJ: J Aronson, 1991. P. 40
  18. ↑ a b ANSPAUGH, Kelly. 'Bung Goes the Enemay': Wyndham Lewis and the Uses of Disgust. In: Mattoid (ISSN 0314-5913), no. 48.3 (1994)
  19. ↑ LICHTHEIM, Miriam; LOPRIENO, Antonio. Ancient Egyptian literature: a book of readings. Vol. 1: The old and middle kingdoms. 2006. vyd. Berkeley, Calif.: Univ. of California Press 245 s. ISBN 978-0-520-24842-7. S. 184–185. 
  20. ↑ PARKINSON, R. B. The tale of Sinuhe and other ancient Egyptian poems, 1940-1640 BC. Oxford ; New York: Oxford University Press, 1998. 298 s. ISBN 978-0-19-955562-8. S. 273–83. 
  21. ↑ GRAVES-BROWN, Carolyn (ed.). Sex and Gender in Ancient Egypt: 'Don Your Wig for a Joyful Hour'. Swansea: Classical Press of Wales, 2008. xxv, 220 s. ISBN 9781910589410. 
  22. ↑ SUTTON, D.F. Ancient Comedy: The War of the Generations. New York : Twayne Publishers, 1993
  23. ↑ MARX, F. C. Lucili Carminum Reliquiae. Vol. II. Commentary. Leipzig: Teubner, 1905. 
  24. ↑ REARDON, B. P. "Collected Ancient Greek Novels", Berkeley, Calif.: University of California Press, 1989. Pp. 619–649. ISBN 0-520-04306-5
  25. ↑ LEGGIERI, Antonio. "Magistrates, Doctors, and Monks: Satire in the Chinese Jestbook Xiaolin Guangji". The Rhetoric of Topics and Forms, Vol. 4, pp. 369–380. Berlin, Boston: De Gruyter, 2021. https://doi.org/10.1515/9783110642032
  26. ↑ Le Livre des manières Par Etienne De Fougères | | leslibraires.ca | Acheter des livres papier et numériques en ligne. leslibraires.ca [online]. [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (francouzsky) 
  27. ↑ DE VRIES, André. Flanders: A Cultural History. New York: Oxford University Press, 2007. S. 100-101. 
  28. ↑ Dějiny filosofie. II., Filosofie XV.-XVIII. století. / [za redakce G.G. Alexandrova a j.; z rus. orig. přel. Hana Malínská, Jaroslav Vlček]. vyd. Praha: Svoboda, 1952. 518 s. S. 45–67. 
  29. ↑ COOPER, Helen. The Canterbury tales. 2nd ed. vyd. Oxford ; New York: Oxford University Press 439 s. (Oxford guides to Chaucer). ISBN 978-0-19-871155-1. S. 10–11. 
  30. ↑ HOWARD, Donald R. Chaucer and the Medieval World. London: [s.n.], 1987. 410–17 s. 
  31. ↑ BUTTERWORTH, Emily. Novelty, Disinformation and Discrimination in Marguerite de Navarre’s Heptameron (1559) and Sixteenth-Century French News Culture. Past & Present. 2022-10-31, roč. 257, čís. Supplement_16, s. 172–200. Dostupné online [cit. 2024-05-18]. ISSN 0031-2746. DOI 10.1093/pastj/gtac033. (anglicky) 
  32. ↑ Slovník světových literárních děl. 2: M–Ž. Praha: Odeon 475 s. ISBN 978-80-207-0004-9, ISBN 978-80-207-0948-7. S. 166–167. 
  33. ↑ ABRAMS, M. H. A glossary of literary terms. 6th ed. vyd. Fort Worth: Harcourt Brace Jovanovich College Publishers 301 s. ISBN 978-0-03-054982-3. S. 166–8. 
  34. ↑ AICHMAYR, Michael Josef. Der Symbolgehalt der Eulenspiegel-Figur im Kontext der europäischen Narren- und Schelmenliteratur. Göppingen: Kümmerle 294 s. (Göppinger Arbeiten zur Germanistik). ISBN 978-3-87452-782-8. 
  35. ↑ FUCHS, Eduard. Die Karikatur der europäischen Völker vom Altertum bis zur Neuzeit. Berlin: [s.n.], 1904. 
  36. ↑ ECKARDT, Ludwig. Niklaus Manuel : Roman aus der Zeit der schweizerischen Glaubenskämpfe. Jena und Leipzig: Karl Hochhausen, 1862. 
  37. ↑ SULZER,, Johann Georg. Allgemeine Theorie der Schönen Künste. Bd. 1–2. Leipzig: Weidmann und Reich, 1771–1774. 
  38. ↑ SCHILLER, Friedrich. Über naive und sentimentalische Dichtung. Příprava vydání Klaus L. Berghahn. Bibliographisch ergänzte Ausgabe. vyd. Ditzingen: Reclam 150 s. (Reclams Universal-Bibliothek). ISBN 978-3-15-018213-0. 
  39. ↑ WEINBROT, Howard D. Eighteenth-century satire: essays on text and context from Dryden to Peter Pindar. Digitally printed 1. paperback version. vyd. Cambridge: Cambridge Univ. Press 260 s. ISBN 978-0-521-03409-8, ISBN 978-0-521-32513-4. S. 116. 
  40. ↑ SZWEC, J. J. Satire in 18th Century British Society: Alexander Pope's The Rape of the Lock and Jonathan Swift's A Modest Proposal. Inquiries Journal/Student Pulse [Online], 3. Dostupné z: http://www.inquiriesjournal.com/a?id=1688
  41. ↑ PRESS, Charles. The political cartoon. Rutherford: Fairleigh Dickinson University Presses [u.a.] 395 s. ISBN 978-0-8386-1901-8. 
  42. ↑ ROWSON, Martin. Satire, sewers and statesmen: why James Gillray was king of the cartoon. The Guardian. 2015-03-21. Dostupné online [cit. 2024-05-18]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Česká satira

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Alice_Valiulina/Pískoviště4&oldid=23953114“