Wikipedista:Štofik/Pískoviště

Ofenzíva u Baranovičy

Wikipedista:Štofik/Pískoviště
Trvání	1.-25. červenec 1916
Místo	západní Bělorusko
Výsledek	vítězství Německa
Strany
Ruská říše Německá říše Německá říše
Síla
325 tisíc mužů, 1324 kulometů, 745 lehkých a 258 těžkých děl 80 tisíc mužů, 248 děl
Ztráty
30 000 zabito, 47 000 zraněno, 2000 zajato 8000 zabito, 13 000 zraněno, 4000 zajato

Baranovičská ofenzíva byla vojenská operace Ruského impéria proti Německému císařství za první světové války v roce 1916 v západním Bělorusku. Cílem osvobodit město Baranovičy, od poloviny září 1915 okupované Němci, které mohlo sloužit jako odrazový můstek pro útok proti Vilnu a dále do Varšavy a poutat na sebe síly nepřítele potřebné pro blokování útoku na jižní části fronty. Bitva skončila naprostým debaklem Rusů, kteří utrpěli téměř čtyřikrát vyšší ztráty než nepřítel a nedosáhli žádného úspěchu i přes krizi ústředních mocností způsobenou Brusilovem.

První fáze

1. července vydal generál Ragosa rozkaz k útoku.

2. července probíhala od čtyř hodin ráno intenzívní ruská dělostřelecká příprava a ženisté pokládali mosty přes řeky Servač a Ščara. Druhý den ve 2 hodiny ráno začal ruský útok, v mlze a tmě však bitva začala až ve 3-4 hodiny. Rusové slavili značné úspěchy, 46. divize překročila Servač a napadla Karčovu, kde dosáhla druhou linii nepřátel. Severně se však udržela německá 35. divize a podniknout protiútok. Po neúspěšném útoku ruského granátnického sboru a dalších pokusů o průlom byla ruská vojska rozdělena do dvou sektorů s pasivní mezerou širokou 12 km. 9. sbor obsadil první linii u Vyzaraku a německý protiútok ztroskotal, večer byla obsazena i druhá linie. Vznikl tím čtyřkilometrový průlom. 10. sbor za cenu značných ztrát dobyl několik pevností, několik úseků první linie zákopů, a také dosáhnul německou baterii a zajmout několik stovek zajatců. Zpočátku zde také došlo k průlomu, ale v noci byl zlikvidován a Rusové se stáhli do první linie německých zákopů. Útoky prvního dne operace tedy nevedly ke zhroucení fronty, ale Rusové pronikli hluboko do německé obrany. Němci museli vyčerpat všechny své rezervy, aby zabránili porážce.

4. července probíhalo vzájemné ostřelování, německé dělostřelectvo donutilo Rusy stáhnout se z části dobytého území. V sedm večer začal nový ruský útok, 9. a 35. sbor operovaly u Skrobova, 3. kavkazský sbor zaútočil u Karčeva a 11. sibiřská divize pomohla 10. sboru zaútočit u Dareva. 3. kavkazský sbor překonal dvě zákopové linie, poté však byl zastaven nepřátelskými protiútoky. Rovněž severně od Skrobova se jednotkám a 67. a 5. divize podařilo probojovat dvěma liniemi zákopů, ale nedosáhly zadní linie. Jižně od Skrobova se útok zasekl pod boční dělostřeleckou palbou z jezera Kaldyčevo. 10. sbor obsadil zpět v noci ztracené zákopy a pevnosti. Znova se podařilo dosáhnout linie nepřátelských baterií. Avšak nešl obsadit zadní linie ani průlom rozšířit do stran.V devět večer se ruská ofenzíva zastavila a Němci přešli do protiútoku. 10. sbor byl zatlačen skoro do původní pozice. Průlom u Skrobova byl přiškrcen. Rusové se stáhli u Karčeva. Německá artileriebombardovala Rusy a způsobovala jim stále větší ztráty. Němci měli rovněž vysoké ztráty.

5. července se ruské jednotky začaly přeskupovat. Opotřebý 9. sbor a 46. divize 25. sboru byly staženy do týlu. Místo nich přišlel 3. sibiřský sbor a 3. kavkazský sbor. Čelo hlavního útoku se přesouvalo na sever, v sektoru mezi Karčevem a Skrobovem. Útoky jižně od Skrobova měly podpořit ofenzívu spolu s 3. granátnické divize u Tsirinu. Ragoza nejdříve chtěl dokončit všechna přeskupení během dne, ale poté byl útok přesunut na 8. července. Mezitím Němci obnovili zákopy druhé linie, postavili ostnaté dráty a budovali nové pevnosti a baterie. Němci udělali v průlomovém sektoru silnou pěší frontu, (tři prapory na km fronty) a pěchota vykopala třetí zákopové linie. Zpevněno bylo také druhé obranné pásmo.

7. července v 8 hodin ráno byla zahájena dělostřelecká příprava na útok 4. armády. Zavedeno bylo pozorování neppřítele, ale přední linie se posunuly o 2 km na západ a děla se

nepřesunula, takže baterie poslané do oblasti (až 11palcové minomety) byly umístěny daleko od fronty. Díky tomu ruská děla střílela nepřesně na hranici dostřelu. V osm večer byla ukončena dělostřelecká příprava. Němci mohli opravit zákopy, nainstalovat dočasné zábrany a přivolat zálohy. O šest hodin později zahájila pěchota útok. Němci byli připraveni odrazit ofenzívu.

8. července večer byl proveden druhý pokus o útok, ale také se ukázal jako bezvýsledný.

Ragosa stále doufal, že útok bude pokračovat, a 9. a 10. července nařídil dělostřeleckou přípravu a útoky, které však musely být odloženy kvůli zhoršujícímu se počasí, nutnosti přeskupování, nedostatku munice a únavě vojáků. Velitelství současně rozhodlo, že hlavní ránu způsobí Jihozápadní front, takže ofenzíva na Baranavičy byla ukončena a 4. armáda dostala nařízení pokračovat pouze v rušivých operacích.

Druhá fáze

Charakteristickým rysem této fáze byl postup Rusů vpřed v malých krocích s konsolidací každého kroku. Pro boj s německým dělostřelectvem byly vytvořeny skupiny těžkých a lehkých děl. Společně s piloty se pracovalo na hledání nepřátelských baterií a na úpravě palby. S použitím dělostřelectva a kulometů byla organizována protivzdušná obrana. První protiletadlové instalace té doby byly koncipovány např. mobilní protiletadlový stroj B.N. Ivanova.

14. července německé jednotky provedly protiútok třemi divizemi, u Skrobova. Na ruské pozice zaútočily po tříhodinové dělostřelecké přípravě. Ofenzíva byla na pravém křídle rozbita ruskou palbou, ale na křídle levém byly obsazeny všechny ztracené zákopy zajato bylo 1500 vojáků a 11 kulometů.  o

15. července Němci odrazili dva protiútoky Rusů.

Výsledek

Ruské jednotky se nedokázaly urdžet v dobytých pozicích. Nedokázaly zlepšit svou situaci, nevytvořily podmínky pro budoucí ofenzívu, neodvedly pozornost nepřátelského velení od operací na jihozápadní frontě. Po neúspěchu baranovičského úderu již rusové v oblasti nepodnikli rozsáhlé operace. Ztráty ruské armády činily 80 000 lidí (30 000 mrtvých, 47 000 raněných, 2 000 zajatců), ztráty Německého Císařství 25 000 (8 000 mrtvých, 13 000raněných, 4 000 zajatých). Jiné zdroje uvádějí ztráty Ústředních mocností 13 000.

Zdroj:

https://gwar.mil.ru/events/98/?backurl=%3Fyear%3D1916%26month%3D7%26event%3D756&btype=mainUkládám zde články, kde probíhá editační konflikt a hrozí jejich smazání, abych se s nimi nemusel piplat od znova.

Aersgiuh Bug Soďän (čti Ájřzguoch Bik Zidan, česky Hrdinů Velkého Povstání)
Původní název	Kawpijrmücg Dŕae, (čti Kávpuchřmoč Tráj, česky Kawpijrmocge třetího)
Město	Fawrforag (čti fávfyřák)
Čtvrť	Vŕülïdäŕean Wïlg (Proletarján Velk, Velký Proletariát)
Síť metra	Fawrforagské metro
Dopravce	Bam Bis Dramwae Mïdrü Fawrforag (čti bám buz třámváj metro fávfyřák, česky Železnice Busy Tramvaje Metro Fawforag)
Technické informace
Typ stanice	ražená
Počet nástupišť	1 ostrovní
Počet vestibulů	1 povrchový
Délka nástupiště	200 m
Hloubka pod povrchem	78 m

Budžice nad Labem

Budžice nad Labem je město ve Středočeském kraji, hlavní město stejnojmenného okresu. Je zapsáno v Guinnesově knize rekordů jako nejkomunističtější město na světě. Podle údajů z roku 2021 má zhruba 15 000 obyvatel.

Popis

Střed města, nacházející se v historickém Starém městě, představuje náměstí Klementa Gottwalda. Relativně malé historické čtvrti vévodí husitský hrad. Na jihu od centra se nachází železniční nádraží Budžice nad Labem, ležící na hlavní železniční trati Praha - Česká Třebová, podél které je množství továren, například strrojírenské závody Vítězný únor, pivovar Pěnovec nebo lihovar Sparta. Kolem centra se nachází velké množství panelové zástavby z 70.-90. let 20. stol. Od začátku 21. století díky relativní blízkosti Prahy vyrůstá na předměstích a v okolních obcích velké množství satelitních rodinných domků.

Historie

Založení a období Habsburků

První záznamy o vesnici Budžice pocházejí již z doby vlády svatého Václava. V roce 1420 zde Jan Žižka z Trocnova založil husitský tábor, na jehož místě později vyrostl hrad a malé město. Po porážce husitů v bitvě u Lipan se město čtyři měsíce bránilo přesile umírněných husitů, po pádu města se husité stáhli do samotného hradu, který byl dobyt až 14. 10. 1435. Ve druhé polovině 15. stol. a v 16. století prošlo město obdobím velkého rozkvětu. Po třetí pražské defenestraci se město ihned připojilo na stranu vzbořenců a po bitvě na Bílé Hoře se podobně jako po porážce husitů několik měsíců bránilo přesile katolíků. Během obléhání zahynula zhruba polovina obyvatel a další úpadek nastal během švédských a pruských invazí, kdy již jeho obyvatelé oddaně sloužili na straně Habsburků.

V 19. století vzniklo ve městě mnoho průmyslových závodů, byly strženy hradby a roku 1845 bylo město napojeno na železnici. Během revoluce roku 1848 se místní dělníci vzbouřili a přidalo se k nim též mnoho zemědělců z okolních obcí, rakouská vláda obsadila nádraží, čímž umožnila přepravu vojsk, jinak si však s povstalci nedělala těžkou hlavu. Až po porážce maďarských separatistů za cenu těžkých ztrát povstání potlačila. Od té doby nastalo odbodí prosperity, kdy se podmínky dělníků zlepšily a město se dále rozšiřovalo.

Vznik Československa a první republika rad

Situace se však dramaticky změnila po vypuknutí první světové války, kdy došlo k utužení režimu a zhoršení podmínek. Když se ve druhé polovině roku 1918 rakouská říše začala hroutit, místní revolucionáři vedení Josefem Botníkem se začali připravovat na převzetí moci proletariátu. 28. října došlo k odtržení Česka a ještě tentýž den byla vyhlášena Budžická republika rad. Všechen soukromý majetek byl zestátněn a vznikla rudá armáda, čítající cca 500 mužů. 14. listopadu uzavřela československá vláda s komunisty pakt o neútočení, jehož součástí byla také záruka průjezdu vlaků Budžicemi a poskytnutí 300 mužů z Rudé armády vedených Ivanem Podávkou na obsazení Sudet a Horních Uher.

Zúčastnili se obsazení Mostu a v prosinci byli přeloženi na slovenskou frontu, kde pomohli vyčistit od Maďarů střední a východní část Slovenska. Velký úspěch slavili během sedmidenní války s Polskem v lednu 1919. Během tažení se často dopouštěli násilí a rabování zejména na německém obyvatelstvu, zároveň však nabírali další levicově smýšlející muže. V době eskalace maďarské války měli již kolem 2000 vojáků, i přesto že během všech střetů utrpěli ztrátu celkem 42 mrtvých nebo nezvěstných a 69 zraněných nebo nemocných.

Zlom ve spolupráci přišel s vyhlášením Maďarské republiky rad, proti které budžičtí rudoarmějci odmítli bojovat. Zatímco během československého tažení na Miskolc a Sálgotarján vyčkávali v týlu a podle výpovědi některých pamětníků dodávali zbraně a munici maďarským partyzánům působícím za frontovými liniemi, 30. května, kdy maďaři spustili protiofenzívu na Slovensko, spořádaně přeběhli na stranu nepřítele. Když zpráva o dezerci dorazila do Budžic, Botník se rozhodl využít strategické polohy města ležícího na železnici vedoucí z Prahy do Bohumína a dále na Slovensko a přetnout klíčovou zásobovací tepnu pro české vojáky. 2. června v 6:53 projížděl železniční stanicí transport vojáků a zbraní mířících na Slovensko. 200 členů Rudé armády, kteří zůstali ve městě, odpálilo před vjezdem do města koleje a způsobili tím vykolejení vlaku v plné rychlosti. Při nehodě došlo k několika menším výbuchům munice a hned jak se vykolejené vozy zastavily, tak na šokované a často zraněné vojáky zaútočilo 200 připravených rudoarmějců a prakticky bez boje je odzbrojili a zajali. Zmocnili se tím velkého množství zbraní a munice a mohli zmobilizovat všechny bojeschopné muže i ženy. Zahájili též demolici a podminování železniční stanice a viaduktu, čímž chtěli na dlouhou dobu vyřadit z provozu tanzitní železnici.

Útok československých jednotek přišel 4. června a 7. června byla zlikvidována poslední ohniska odporu. Ztráty vládních vojsk byly vyčísleny na 38 mrtvých a 55 zraněných, mrtvých a zraněných rudoarmějců bylo po dvou stovkách. Botník padl 6. června večer.

Mezitím se přeběhlí rudoarmějci zúčastnili tažení na Košice, Prešov a Bardějov a bojů na Zemplíně po boku svých bývalých nepřátel proti svým bývalým spojencům. Poté co k nim dorazila zpráva o pádu Budžic, vyhlásili v Prešově 16. června exilovou vládu Českomoravské republiky rad (současně se Slováky, kteří vyhlásili Prešovskou republiku rad). Po maďarském stažení ze Slovenska se exilová vláda spolu se slovenskou komunistickou vládou přesunula do Miškovce. Rudá armáda se zúčastnila maďarské protiofenzívy proti Rumunům a následné obraně Budapešti. Po pádu Budapešti zbývalo Podávkovi zhruba 500 bojeschopných vojáků. S nimi se rozhodl pro tažení směrem na východ s cílem nabrat do svých řad další levicově smýšlející lidi. Vydali se na dlouhý pochod přes okupované území Maďarska a severní Rumunsko na východ Podkarpatské Rusi. Cestou provedli několik přepadů rumunských vojsk a v září přešli údolím Černé Tysy na území polské Haliče. Cestou nabírali v Maďarsku a Rumunsku zejména maďarské komunisty, kteří chtěli pokračovat v boji, v Československu a Polsku hlavně Ukrajince, Rusíny a Lemky. Protože koncem roku 1919 byla většina Ukrajiny ovládaná bílými a Poláky, rozhodli se budžičané pro vyčkávací taktiku, kdy se vydali nejdříve nabrat muže do polských Tater a po vítězstvích rudých na Ukrajině přes rumunskou Bukovinu a Moldavsko do Ukrajinské SSR. Přitom se jim povedl velmi úspěšný přepad Rumunů v Černovicích. Poté zasáhli do sovětsko-polské války na straně komunistů, kde většina jejich vojáků včetně Ivana Podávky zahynula.

Druhá světová válka

Po podepsání mnichovské dohody a úpadku Československa byla 1. září 1938 vyhlášena druhá Budžická republika rad. Opět došlo ke znárodnění, ovšem tento stát neměl vlastní ozbrojené síly a jeho vláda prakticky neexistovala. 16. března 1939 byla sovětská republika násilně přivtělena k protektorátu Čechy a Morava. Během druhé světové války zde byl silný protinacistický odboj. 6. května zde propuklo otevřené povstání, přičemž komunisté vedení Antonínem Holobrdým obsadili budovu gestapa a nádraží a vyhlásili třetí Budžickou republiku rad. Po příjezdu sovětské Rudé armády bylo k republice přiděleno dvanáct okolních vesnic. 8. června republika přijala košický vládní program a připojila se tím k Československu.

Zlatá éra - starý dobrý socialismus

Za socialismu se žilo v českých zemích líp, protože byly dřív důchody a vše bylo levnější, ani klouby tolik nebolely - to je názor typický pro obyvatele tohoto města.

Budžice výrazně podporovaly únorový převrat. Za socialismu zde byla vystavěna rozsáhlá panelová sídliště na jihu města a dvě chemičky na místě starých menších strojíren. Rovněž zemědělství v okolí bylo kolektivizováno a z Budžicka se stalo příkladné socialistické město. Bylo zde též nejlevnější pivo na světě, z toho důvodu zde byl naměřen světový rekord ve vypitých pivech - 69 půllitrů, ještě k tomu ,,naředěných'' slušným početm panáků Becherovky. Když se místní lidové milice zúčastnily ruské okupace v srpnu 1968, Gustáv Husák dokonce navrhl vybudovat zde v příštích třiceti letech nové hlavní město, nakonec však byl plán zrušen kvůli protestům Budžičanů, kteří se obávali přívalu nových lidí z celé země, což by mohlo naředit zdejší tvrdé jádro komunismu. Z tohoto období však pochází mnoho velmi rozsáhlých, avšak technologicky zaostalých staveb jako Mateřská, základní a střední škola Budžice nad Labem.

Období poslední bašty a boje v zahraničí

Po listopadu 1989 byla opět vyhlášena v pořadí už čtvrtá Budžická republika rad. Místní komunisté se připravovali na otevřený odboj, nakonec však dosáhli domluvy s Václavem Havlem, kdystejně jako za revoluce 1848 dovolili průjezd tranzitu městem výměnou za zachovávní samostatnosti. V nově demokratickém státě se tak nacházela díra, ve které stále fungovalo plánované hospodářství a ,,budování socialismu'', byť již s menším omezováním lidských práv. Situace se znova začala přiostřovat při dělení českoslovencka. Již v roce 1990 bylo ve městě oficiálně zakázáno pouzívat pomlčky a spojovníky jakožto protest proti probíhající pomlčkové válce. V roce 1992 však Rudá armáda vyhrožovala válkou s Českem v případě, že dovolí odtržení Slovenska. Nakonec byl i tento spor vyřešen v míru, kdy Budžičtí ustoupili výměnou za právo poslat většinu Rudé armády bojovat do Jugoslávie na straně Srbska. Zde se vojáci vyznamenali zejména při obléhání Mostaru a Sarajeva nebo dokázali úspěšně zadržovat postup Chorvatů při operaci Bouře. Následně bojovali ve válce v Kosovu, druhé čečenské válce, rusko-gruzínské válce, ukrajinské revoluci na straně Viktora Janukoviče, ruské invazi na Krym, donbaského povstání a nakonec byla Budžická neboli Československá rudá armáda koupena Wagnerovou skupinou v roce 2015. Pod ní bojovali a bojují v syrské, libyjské, středoafrické, a třetí súdánské občanské válce, rusko-ukrajinské válce (Bitva o Popasnu a Bachmut) a nasazeni jsou též v Mali, Burkině Faso a Nigeru během nigerské krize.

Budžice nad Labem mezitím dostaly přezdívku ,,Socialistická Byzanc'' nebo ,,Česká Konstantinopol", jelikož se prohlašovaly pravým nástupcem Československa stejně jako Byzanc Říma, a také díky historickému plánu na vznik nového hlavního města. V roce 2012 nařídili prezident Václav Klaus a premiér Petr Nečas obsadit Budžice nad Labem. Obsazení se zúčastnila 601. skupina speciálních sil, protiteroristický Útvar rychlého nasazení a podpůrné jednotky těžkooděnců a proběhlo 21. prosince. Skončila tak histor posledního městského státu ve Střední Evropě. Poslední prezident ČSSR Gustáv Hus se po obsazení města veřejně upálil. Poté následovalo období privatizace a postupného přechodu na demokratickou společnost.

Demokratické období

Od začátku 21. století díky relativní blízkosti Prahy vyrůstá na předměstích a v okolních obcích velké množství satelitních rodinných domků. Přítomnost množství mladších a středních ročníků přistěhovaných z celého Česka má za následek klesání podpory komunistů a s tím souuvisejícími konflikty mezi přistěhovalci z předměstí a radikální vrstvou ve starší části města. Vrcholem konfliktu se stal boj o Mateřskou, základní a střední školu Budžice nad Labem, který vyvrcholil úspěšnou sabotáží školy studenty šestého ročníku a náslenou demolicí školy a vznikem nové školy fungující na principu demokracie a dobrovolného studia podle vzoru Summerhill. Nová čtrnáctipodlažní budova představuje trn v oku pro konzervativní vrstvu.