Václav Křístek (jazykovědec)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Prof. PhDr. Václav Křístek, CSc.
Narození30. srpna 1918
Ostrava
Úmrtí9. září 1979 (ve věku 61 let)
Praha
Alma materFilozofická fakulta Masarykovy univerzity
Povolánívysokoškolský pedagog, diplomat
Oceněnívyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1968)
Medaile Jana Amose Komenského (1977)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Václav Křístek (30. srpna 1918 Slezská Ostrava9. září 1979 Praha) byl český jazykovědec, univerzitní profesor, vedoucí katedry českého a slovenského jazyka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Zastával též politické funkce, několik let byl náměstkem ministra školství a poté československým velvyslancem v Číně.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 30. srpna 1918 v ostravské hornické rodině. V letech 1929—1937 studoval na klasickém gymnáziu v Ostravě a poté na filozofické fakultě v Brně obor čeština — němčina. Studium na fakultě bylo přerušeno uzavřením českých vysokých škol za okupace a Křístek ho mohl dokončit až po válce (1946). V roce 1949 vyslán ministerstvem školství jako lektor češtiny na univerzitu do Poznaně v Polsku. Poté odešel do Olomouce na Palackého univerzitu, kde se v roce 1951 habilitoval a jako docent působil nejprve na pedagogické a později na filozofické fakultě.[1]

Jako uvědomělý člen KSČ neodmítal ani náročné úkoly politické.[2] Za svého působení v Olomouci byl členem krajského výboru KSČ i členem krajského národního výboru. V roce 1958 byl povolán do funkce prvního náměstka ministra školství a kultury. Od roku 1960 byl ustanoven profesorem Univerzity Karlovy v Praze, ale skutečně působit zde začal až v roce 1968, protože ve funkci na ministerstvu školství setrval až do roku 1963 a poté byl přes čtyři roky velvyslancem v Čínské lidové republice.[1]

Po návratu z tohoto působení se soustředil na činnost odbornou a organizačně řídící na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.[3] Od roku 1971 byl vedoucím katedry českého a slovenského jazyka FF UK a v letech 1971—1976 zastával též funkci proděkana filozofické fakulty.[1] Kromě toho byl členem jazykovědného kolegia Československé akademie věd a předsedou pravopisné komise ČSAV.[2]

V roce 1968 dostal vyznamenání Za zásluhy o výstavbu,[4] v roce 1977 mu byla za jeho pedagogickou činnost udělena Medaile Jana Amose Komenského[5] a o rok později obdržel stříbrnou plaketu Josefa Dobrovského.[1][3]

Zemřel dne 9. září 1979, krátce po dovršení 61 let.[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Václav Křístek byl marxisticky orientovaný lingvista. Velký vliv na jeho vědecké zaměření měli jeho učitelé na brněnské filozofické fakultě, především Bohuslav Havránek a František Trávníček.[6] Vliv metody a zájmů F. Trávníčka je patrný již v Křístkových studiích o jazyce K. M. Čapka-Choda, o jazyce Julia Fučíka a o jazyce českého revolučního tisku.

Nejdůležitějším a nejpřínosnějším úsekem Křístkova díla jsou jeho práce o hornické mluvě na Ostravsku, zvláště jeho knižní monografie Ostravská hornická mluva (1956). Předpokladem úspěchu byla mu zde konkrétní znalost pracovních podmínek v ostravském hornictví, dokonalé ovládání nářečí, na jehož základě se formuje ostravská hornická mluva, a také důvěrná znalost společenského prostředí a hornického pohledu na svět.[2] Nelze však pominout ani vliv dialektologa Adolfa Kellnera, dalšího Křístkova učitele, kterého se v uvedené monografii často dovolával.[3]

Na počátku sedmdesátých let se Křístek ve svých článcích soustřeďoval především na otázky odborného a publicistického stylu, psal například o funkčním rozpětí odborného stylu, o jazykové stránce novinových titulků a podobně.[6] V souvislosti s dvoustým výročím narození Josefa Jungmanna (1973) publikoval několik prací, v nichž rozebral z různých aspektů otázku podílu Jungmannovy jazykovědné práce na rozvoji jazyka jako nástroje dorozumění a myšlení a vysoce zhodnotil zakladatelský význam Jungmannovy osobnosti.[1]

Rozsáhlá byl Křístkova redakční činnost. Byl členem redakce Slovníku spisovného jazyka českého, vedoucím redaktorem Staročeského slovníku zpracovávaného v Ústavu pro jazyk český, hlavním redaktorem periodického Sborníku Vysoké školy pedagogické v Olomouci, podílel se redakčně na periodických sbornících vydávaných filozofickou fakultou UK, po jistou dobu byl členem redakce časopisu Český jazyk a Slezského sborníku. Od roku 1971 byl i členem redakční rady časopisu Naše řeč.[1] Jako vysokoškolský učitel se podílel na vypracování vysokoškolských příruček, mimo jiné napsal „Dodatek o staročeských pravopisných systémech" do Malého staročeského slovníku (Praha 1978).[6] Byl také vedoucím pracovní skupiny připravující nové učebnice českého jazyka pro základní školy.[3]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Knižní publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Moravskoslovenská nářečí (1954, spoluautor: Jaromír Bělič);
  • Ostravská hornická mluva (1956);
  • Josef Jungmann dnešku: 1773-1973 (1973, spoluautor: Alois Jedlička);

dále řada kolektivních publikací s autorskou spoluúčastí V. Křístka.

Online dostupné články v časopisu Slovo a slovesnost[editovat | editovat zdroj]

Online dostupné články v časopisu Naše řeč[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f HRBÁČEK, Josef. K šedesátinám Václava Křístka. Naše řeč. 1978, roč. 61, čís. 5, s. 251–254. Dostupné online. 
  2. a b c d KOMÁREK, Miroslav. Za Václavem Křístkem. Slovo a slovesnost. 1980, roč. 41, čís. 1, s. 78. Dostupné online. 
  3. a b c d JEDLIČKA, Alois. Václav Křístek šedesátiletý. Slovo a slovesnost. 1979, roč. 40, čís. 1, s. 70–72. Dostupné online. 
  4. Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu - seznam nositelů [online]. Archiv Kanceláře prezidenta republiky [cit. 2021-07-08]. Vyznamenání mu bylo uděleno 5. 7. 1968, číslo matriky 11216. Dostupné online. 
  5. Medaile Jana Amose Komenského – seznam nositelů [online]. Archiv Kanceláře prezidenta republiky [cit. 2021-07-08]. Medaile mu byla udělena 24. 3. 1977, číslo matriky 100. Dostupné online. 
  6. a b c JEDLIČKA, Alois. Za profesorem Václavem Křístkem. Naše řeč. 1980, roč. 63, čís. 2, s. 86–88. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]