Postoloprtský masakr

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Postoloprtská kasárna

Postoloprtský masakr se stal po druhé světové válce v červnu 1945, kdy vojáci Československé armády zabili bez soudu 2 300 – 3 000 internovaných civilních obyvatel německé národnosti z Postoloprt a okolí. Masakr si připsal největší počet obětí v severních Čechách v poválečné historii a byl druhou nejtragičtější událostí při živelných násilnostech při takzvaném divokém odsunu Němců.[1] Více lidí přišlo o život jen v souvislosti s tzv. Brněnským pochodem smrti.

Okolnosti[editovat | editovat zdroj]

Město Postoloprty bylo určeno Hlavním štábem ministerstva národní obrany jako nové hlavní sídlo štábu 1. divize.[2] V polovině května 1945 dorazila do Postoloprt její první operační skupina s úkolem vyčistit oblast od Němců.[3][2] Na místě jí pomáhal oddíl Revolučních gard vedený bývalým obecním policistou Bohuslavem Markem.[4]

Na konci května a v červnu 1945 tak Československá armáda v Postoloprtech soustředila a internovala několik tisíc civilních obyvatel německé národnosti z Postoloprt na Lounsku a nedalekého Žatce.[5] Internovaní byli rozděleni – muži ve věku od 13 do 65 let byli odvedeni do kasáren, zatímco ženy, děti a starci byli soustředěni v lágru v bažantnici.[5] Tam byl původně výcvikový tábor Hitlerjugend.[6] Následně bylo nejméně 763 z nich bez soudu zastřeleno. Popravy probíhaly přímo v bažantnici, u školy, v kasárnách, u trati, na vinici a v pískovně.[7] Mezi popravenými bylo i pět chlapců z Hitlerjugend ve věku od 12 do 15 let, kteří chtěli z internačního tábora utéct či si natrhat ovoce. Chytila je hlídka a na příkaz Bohuslava Marka je brutálně zmlátila. Poté je před zraky ostatních internovaných demonstrativně popravila.[5] Další internovaní byli později odsunuti do Německa.

První vyšetřování[editovat | editovat zdroj]

„

„Druhá věc je, jestli by bylo taktické, abychom ventilovali veřejně otázku, ze které zahraničí dělá velkou kampaň proti Československé republice, proti naší národní revoluci.“

“

— Závěrečná zpráva Dr. Jaroslava Kokeše,
člena vyšetřovací komise v roce 1947[7][3]

V roce 1947 se postoloprtským masakrem začala zabývat vyšetřovací komise Ústavodárného národního shromáždění vedená lidoveckým poslancem bezpečnostního výboru JUDr. Bohumírem Bunžou.[4]

Pomník událostí v Postoloprtech

Komisi dále tvořili poslanci Dr. Jaroslav Kokeš, Václav Holub, Josef Horváth a Dr. Kácl.[8] Na její popud byla ve dnech 17. – 27. září 1947 provedena tajná exhumace obětí.[4] Exhumace proběhla za přítomnosti úřední komise sestávající z velitele voj. útvaru, úředního lékaře a vyšetřujícího soudce. Nalezeno bylo devět hromadných hrobů a v nich 763 těl, z toho pět žen a jedno dítě.[7] Celkem 452 těl přitom bylo nalezeno v bažantnici.[7] Skutečný počet obětí však může být vyšší, protože všechny hroby nemusely být nalezeny. Komise vyslechla Černého i Marka. Černý ve své výpovědi vydání rozkazu přiznal a Marek ve výpovědi odhadl počet popravených na tisíc osob.[7] Divoký odsun Němců však byl věcí mimořádně politicky citlivou, proto nebyli viníci označeni a závěrečná zpráva komise zůstala tajná. Rovněž ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra celou záležitost ospravedlňovaly revoluční odplatou.[4] Po nástupu komunistického režimu bylo jakékoliv další vyšetřování zastaveno a z postoloprtského masakru se stalo tabu.[5] Poslanec Bunža musel po únorovém převratu emigrovat a v následném politickém procesu byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.[4] V souvislosti s masakrem tak nebyl nikdy nikdo souzen.

Obnovené vyšetřování[editovat | editovat zdroj]

„

„Tehdejší trestní řád neznal trestný čin genocida. Kdyby ale existoval, neobvinil bych je z vraždy, ale z genocidy.“

“

— Vyšetřovatel Pavel Karas v roce 2009[5]

Případ byl znovu otevřen po sametové revoluci v roce 1989. Policie případ vyšetřovala celkem třikrát.[7] Nejprve konstatovala, že k masakru skutečně došlo, nebyla však schopna označit jeho viníky.[5] K tomu došlo teprve po vyšetřování vedeném v letech 2006–2009. Policie tehdy vyslechla na 37 svědků včetně osob žijících v Německu. Policie došla k závěru, že k vraždě pětice chlapců dal rozkaz štábní kapitán Vojtěch Černý, zatímco k vraždě dalších třech osob dal rozkaz vyučený švec a obecní policista z Postoloprt Bohuslav Marek. Černý s Markem přitom byli s největší pravděpodobností zodpovědní i za ostatní vraždy.[5] Podle vyšetřovatele Pavla Karase šlo podle tehdejšího práva o vraždy, které by ale dnes byly klasifikovány jako genocida.[5]

Pamětní kříž v levonické bažantnici, kde byla pohřbena část obětí masakru

Počet obětí[editovat | editovat zdroj]

Při exhumaci bylo nalezeno 763 obětí masakru, tento počet však zřejmě není konečný. Ve zprávě parlamentní vyšetřovací komise, ustavené v roce 1947, je počet obětí odhadován na 2 300 osob. Odhady historiků se pohybují mezi 2 000 – 3 000 mrtvých.[7]

Pomník[editovat | editovat zdroj]

Dne 4. listopadu 2009 se postoloprtské zastupitelstvo usneslo, že v místě masové vraždy vznikne pomník. Stalo se tak po dvou předchozích zamítnutích. Na pomníku, jehož zřízení zaplatila postoloprtská radnice, je česky a německy nápis „Všem nevinným obětem postoloprtských událostí z května a června 1945“. Z původního návrhu textu, znějícího „Německým obětem postoloprtského masakru z roku 1945“, tak byla vypuštěna informace o německé národnosti obětí a rovněž označení tehdejších poprav za masakr bylo nahrazeno neutrálním slovem událost.[3]

Přímo v místě masakrů v tzv. Levonické bažantnici, u odbočky ze silnice od Postoloprt, pak byl soukromou iniciativou místního občana Petra Zemánka v téže době (jako reakce na údajně alibistický text oficiálního pomníku) umístěn kříž s dvojjazyčným nápisem připomínajícím mučení a likvidaci německých obyvatel regionu.[9] V roce 2022 byla pamětní smaltovaná tabule s podobným dvojjazyčným nápisem umístěna, rovněž ze soukromé inciativy, v Lenešické bažantnici severně od silnice I/7.[10]

Ve filmu[editovat | editovat zdroj]

O masakru vznikl hraný dokumentární film Postoloprty 1945 - česká odplata, rekonstruující průběh vyšetřování poslanecké komise. Film odvysílala 8. listopadu 2022 Česká televize. Film režíroval Jakub Wehrenberg, kamerové záběry vedl Jakub Kolář a střih provedl Pavel Podracký.[11] Film je k dispozici ke zhlédnutí na stránkách iVysílání České televize.[12]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Vznikne památník obětem postoloprtského masakru [online]. Týden, rev. 2009-11-04 [cit. 2010-05-10]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b KUČERA, Vladimír. Historie.cs (eu): Také vraždy přivítaly mír [online]. Česká televize, rev. 2007-12-26 [cit. 2010-05-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-11-26. 
  3. ↑ a b c DRDA, Adam. Pomník "postoloprtským událostem" [online]. Český rozhlas, rev. 2009-11-09 [cit. 2010-05-11]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e NAVARA, Luděk. Příliš mnoho mrtvých na severu Čech [online]. MF Dnes/CS Magazín, rev. 2006 [cit. 2010-05-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-02-10. 
  5. ↑ a b c d e f g h BÁRTOVÁ, Eliška. Největší poválečný masakr Němců vyřešen. Známe vrahy. Aktuálně.cz [online]. Economia, rev. 2009-06-01 [cit. 2010-05-10]. Dostupné online. 
  6. ↑ Přehled významných historických událostí [online]. Město Postoloprty, rev. 2008-02-25 [cit. 2010-05-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-05-05. 
  7. ↑ a b c d e f g BÁRTOVÁ, Eliška. Největší masakr: Sto lopat, sto motyk, 763 zastřelených [online]. Aktuálně.cz, rev. 2009-06-01 [cit. 2010-05-10]. Dostupné online. 
  8. ↑ VACEK, Eduard. Poválečný gestapismus – 2 díl. Historická penologie. 2004, čís. 4, s. 14. Dostupné online. 
  9. ↑ Římskokatolická farnost - děkanství Postoloprty a farnost Lenešice - » Vztyčení kříže v levonické bažantnici. postoloprty.farnost.cz [online]. [cit. 2023-11-13]. Dostupné online. 
  10. ↑ Postoloprty | Spolek pro vojenská pietní místa. www.vets.cz [online]. [cit. 2023-11-13]. Dostupné online. 
  11. ↑ Postoloprty 1945 - česká odplata - csfd.cz
  12. ↑ Postoloprty 1945 - česká odplata - iVysílání | Česká televize. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VACEK, Eduard. Poválečný gestapismus – 2 díl. Historická penologie. 2004, čís. 4, s. 11–18. Dostupné online. 
  • Andreas Kalckhoff; Otokar Löbl. Pravdou k smíření - „Případ Postoloprty“ a jeho vyrovnání 1945-2010. [s.l.]: [s.n.], 2010. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-07-30. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Postoloprtský_masakr&oldid=23730141“