Otto Wagner (voják)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Otto Wagner
Otto Wagner jako podplukovník čs. armády, cca 1945
Otto Wagner jako podplukovník čs. armády, cca 1945
Narození28. března 1902
Rakousko-Uhersko Smíchov, Rakousko-Uhersko
Úmrtí20. května 1974 (ve věku 72 let)
Československo Jihlava, Československo
Místo pohřbeníAubagne (od 1976)
NárodnostČeši
Alma materÉcole spéciale militaire
Povolánívoják, autor memoárů, voják a voják z povolání
OceněníSpolečník osvobození
Koloniální medaile
Válečný kříž 1939–1945
rytíř Řádu čestné legie
Československý válečný kříž 1939
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Plukovník Otto Viktor Wagner (28. března 1902 Smíchov[1] – 20. května 1974 Jihlava) byl československý voják známý především svým působením ve francouzské Cizinecké legii v době druhé světové války.[2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na Smíchově jako první syn v rodině PhDr. Oktaviána Wagnera[1], profesora státní průmyslové školy v Praze. Po maturitě na reálném gymnáziu v Berouně v roce 1920 krátce pokračoval v dalších studiích, ale brzy jich zanechal a po krátkém působení jako zatímní učitel na měšťanské škole ve Zdicích se rozhodl pro vojenskou kariéru.[2] Vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích a  francouzskou École spéciale militaire de Saint-Cyr.[3] Působil pak jako důstojník z povolání v Československé armádě, kde dosáhl hodnosti štábního kapitána.[2] V době československé mobilizace na podzim 1938 byl velitelem 12. (kulometné) roty 1. horského pěšího pluku rozmístěné v prostoru Oravy. V březnu 1939 se se svým útvarem podílel na opatřeních československé armády proti slovenským separatistům a po vzniku samostatné Slovenské republiky z ní byl 27. března vyhoštěn do okupovaných Čech.[2]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Z Prahy 18. května 1939 uprchl do Polska, kde krátce působil na československém konzulátu v Krakově. Odtud byl vznikajícím československým odbojem odeslán do Francie, kde v červnu 1939 zažádal o vstup do Francouzské armády. Do 17. srpna, kdy byl v hodnosti capitaine přijat do francouzského koloniálního vojska, působil jako pomocník československého vojenského atašé v Paříži.[2] Francouzskou armádou byl původně převelen do Dakaru, ale než tam mohl nastoupit, vypukla druhá světová válka a Wagner byl od začátku září 1939 přeložen ke službě u československého konzulátu v Marseille, kde se jako přednosta jeho vojenské kanceláře podílel na organizaci vznikajících ozbrojených sil v exilu.[2] Prvního prosince 1939 se stal dočasným velitelem I. praporu 2. československého pěšího pluku v Agde. Po reorganizaci československých ozbrojených sil se v červnu 1940 zúčastnil bojů na západní frontě jako zástupce velitele pěšího praporu I./2.[2]

Po kapitulaci Francie byl evakuován do Spojeného království, kam dorazil 12. července 1940. Zde byl v 1. československé smíšené brigádě zařazen do tzv. velitelské zálohy (existující vzhledem k přebytku důstojníků, pro které neexistovalo zařazení odpovídající jejich hodnostem), a posléze od počátku září zastával funkci zástupce velitele kulometné čety. 3. listopadu 1940 byl přeložen k brigádnímu náhradnímu tělesu jako tzv. nezařazený, spolu s dalšími důstojníky kteří podepsali dopis presidentu republiky Edvardu Benešovi v němž kritizovali poměry panující v exilovém vojsku. 16. listopadu 1940 byl vykázán z prostoru dislokace československých ozbrojených sil, a propuštěn mimo činnou službu, ale druhé opatření bylo 26. listopadu revokováno. Mezi lednem a dubnem 1941 byl internován v Leamingtonu.[2]

Šestnáctého dubna 1941 přešel se svolením presidenta republiky do služby v Cizinecké legii Svobodných Francouzů.[2] Zde převzal funkci velitele roty u II. praporu 13. půlbrigády, s nímž se v roce 1941 zúčastnil bezpečnostních operací v Sýrii. V roce 1942 se jednotka přesunula na severoafrické bojiště, kde se Wagner vyznamenal během bitvy o Bir Hakim[2][4] v níž rota pod jeho velením provedla několik úspěšných lokálních protiútoků, kterými odlehčila tlaku na obklíčený perimetr.[5] Po skončení bitvy a reformování francouzských sil v ní zúčastněných se stal zástupcem velitele II. praporu 13. půlbrigády, a v této funkci se zapojil do bitvy u El Alameinu, kde byl 24. října 1942 vážně raněn během bojů o návrší El Himemait.[2]

Během rekonvalescence byl 25. března 1943 povýšen do hodnosti chef de bataillon a přeložen do Británie, kde krátce působil v Camberley jako instruktor kursů pro nižší důstojníky francouzských ozbrojených sil. Mezi zářím 1943 a dubnem 1944 zastával funkci velitele praporu III./13. Cizinecké legie v Sidi Bel Abbès.[2]

Po návratu do Británie absolvoval mezi dubnem a srpnem 1944 několik speciálních kursů sabotáže a boje v týlu nepřítele, ale k jeho vysazení do akce nedošlo. Od poloviny listopadu až do konce roku 1944 byl zástupcem velitele náhradního a výcvikového tělesa Cizinecké legie v Coulommiers, a 1. ledna 1945 se stal velitelem pluku Forces françaises de l'intérieur „Foch“. V jeho čele se zúčastnil útoku na Royan a obléhání La Rochelle, které trvalo až do konce války v Evropě. Válku ukončil v hodnosti lieutenant-colonel francouzské armády a byl jedním z pouhých čtyř Čechoslováků kterým byl udělen Ordre de la Libération.[2]

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Po návratu do vlasti v červenci 1945 nastoupil opět službu v Československé armádě v níž byl 1. srpna 1945 povýšen do hodnosti podplukovníka, a 1. září byl jmenován zatímním velitelem 20. pěšího pluku dislokovaného nejprve v Michalovcích a posléze v Prešově. Mezi dubnem a srpnem 1946 se jako velitel skupiny „Otto“, která byla podřízena velitelství „Zlato“, zúčastnil bojů s Banderovci v Karpatech a 1. října 1946 byl povýšen na plukovníka.[2]

Mezi 1. zářím 1946 a 31. lednem 1947 prošel kursem pro velitele vojskových těles a následně působil nejprve jako velitel 68. pěšího praporu v Jeseníku a od srpna 1948 jako zástupce velitele 13. brigády v Karlových Varech. 30. dubna 1949 se stal velitelem motorizované brigády tankového sboru v Olomouci. V době mezi 16. zářím 1949 a 16. červnem 1950 byl posluchačem Nejvyšší vojenské akademie v Praze. Ačkoliv byl členem KSS,[zdroj⁠?] prvního dubna 1951 byl jako politicky nespolehlivý přeložen do výslužby.[2]

Pracoval pak jako lesní dělník v Jeseníku, ale v březnu 1953 byl zatčen a odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody, ztrátě důstojnické hodnosti a zákazu pobytu v Praze za hromadění zbraní a navádění k pokusu o opuštění republiky. V roce 1954 byl propuštěn z výkonu trestu v rámci amnestie. Živil se nadále jako pomocný dělník na mnoha místech republiky, a brigádnicky pracoval i poté co v roce 1962 odešel do starobního důchodu.[2] Stáří prožil v osadě Pejpina u Hudlic, kde vedl velmi spartánský život.

Zemřel v roce 1974 a v roce 1976 byly jeho zpopelněné ostatky uloženy v Památníku cizinecké legie v Aubagne.

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv. Václava a Smíchově v Praze
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r STEHLÍK, Eduard. WAGNER Otto Viktor. In: LÁNÍK, Jaroslav, a kol. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha: Ministerstvo obrany České republiky-Agentura vojenských informací a služeb (AVIS), 2005. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-01. ISBN 80-7278-233-9. S. 329–330. Archivováno 1. 1. 2014 na Wayback Machine.
  3. ↑ BOŸ, Jean. Historique de la 110e promotion (1923-25), promotion du Chevalier Bayard [PDF online]. Guer: École spéciale militaire de Saint-Cyr, 2010-09-10 [cit. 2015-11-20]. Dostupné online. (francouzsky) 
  4. ↑ a b (francouzsky) Životopis na stránkách Řádu osvobození Archivováno 26. 11. 2010 na Wayback Machine.
  5. ↑ GERAGHTY, Tony. March or Die: A New History of the French Foreign Legion. New York: Facts on File Publications, 1986. Dostupné online. ISBN 0-8160-1794-8. Kapitola Chapter 11: The Extraordinary Miss Travers (Bir Hakeim, 1942), s. 214–216. (anglicky) 
  6. ↑ Válka.cz, Koloniální medaile
  7. ↑ Válka.cz, Kříž dobrovolného bojovníka
  8. ↑ Válka.cz, Hvězda 1939–1945
  9. ↑ Válka.cz, Řád africké hvězdy

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Otto WAGNER, S cizineckou legií proti Rommelovi, Praha: Naše vojsko 1970; 2. vyd. Praha: X-Egem 1995.
  • František WEINER, Poslední voják jde do Prahy. Otto Wagner z francouzské Cizinecké legie to nevzdal, Respekt, ročník 20, č. 24, 8.–14. červen 2009, s. 64

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Otto_Wagner_(voják)&oldid=23909275“