Něrčinská smlouva

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Čchingská vojska vyhánějí Rusy od Amuru (novodobý čínský obraz v letním paláci v Džeholu)

Něrčinská smlouva (rusky: Нерчинский договор, čínsky 尼布楚 pchin-jin Níbùchǔ) je historicky první smlouvou mezi Ruskem a Čínou. Upravovala zejména otázky vzájemných hranic a obchodu. Byla uzavřena v ruském městě Něrčinsk 27. srpna 1689. Ukončila přes 30 let trvající rusko-čchingskou válku.

Předcházející události[editovat | editovat zdroj]

Po založení Tobolska začali kozáci pronikat dále na východ. Obsadili Zabajkalsko a pronikli až k Amuru, kde postavili několik opevněných osad (острог). Jednou z těchto osad byl i Albazino, nacházející se na levém břehu Amuru.

Čchingové žádali, aby Rusové z údolí Amuru odešli. V roce 1684, po potlačení povstání v Číně, Čchingové vypravili vojsko k Albazinu a dobyli jej.

Ruští osadníci se však záhy vrátili. V roce 1682 bylo zřízeno Albazinské vojevodství, které se rozprostíralo na levém i pravém břehu Amuru od soutoku Šilky a řeky Arguň až k řece Zeje.

Rusové vyslali do Zabajkalska Fjodora Golovina, pověřeného správou Zabajkalska a Poamuří a uspořádáním vztahů s čchingskou říší. Pod tlakem hrozících bojů se západními Mongoly (Ojraty) Čchingové nakonec vyslali své poselství s armádou k vyjednávání s Golovinem do Něrčinsku. V čchingském poselstvu byli i jezuité působící v Pekingu.

Podpis smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Čínská severovýchodní hranice v roce 1851                     Hranice Mongolska a Mandžuska

Vyjednávání o smlouvě probíhala za přítomnosti čchingského vojska, které přečíslovalo ruskou posádku. Přítomní jezuité sloužili jako tlumočníci a prostředníci.

27. srpna 1689 došlo k podpisu smlouvy. Podle ní oblast na pravém břehu řeky Arguň a obou březích vrchního toku Amuru (tvořící velkou část Albazinského vojevodství a zahrnující Albazin samotný) připadla říši Čching. Smlouva dále upravovala zejména otázky vzájemného obchodu a řešení pohraničních sporů.

Smlouva byla sepsána v pěti jazycích - ruštině, mandžuštině, čínštině, mongolštině a latině. Tato jazyková znění se navzájem od sebe obsahově liší. Navíc smlouva neodkazuje na přesné geografické body, přesný průběh hranice tedy nebyl určen.

Následující události[editovat | editovat zdroj]

Podmínky smlouvy byly upraveny ve prospěch Ruska Ajgunskou smlouvou (1858) a Pekingskou smlouvou (1860).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha: NLN, s.r.o., Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-249-9. 

Související články[editovat | editovat zdroj]