Lužickosrbská oblast osídlení

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vlajka Lužických Srbů
Vlajka města Baršć/Forst

Jako Lužickosrbská oblast osídlení se všeobecně označuje prostor na východě Saska a jihu Braniborska (historické Horní a Dolní Lužice), ve kterém je západoslovanský lid Lužických Srbů původní. Toto území bylo v minulých stoletích následkem asimilace, germanizace a nadměrnou těžbou hnědého uhlí stále zmenšováno. Lužickosrbské území je úředně vymezeno vládami států Sasko a Braniborsko. Podíl Lužických Srbů se dále podle spolkových a zemských zákonů nesmí přezkoumávat, například při sčítání lidu.

Oficiálně uznaná oblast osídlení[editovat | editovat zdroj]

Oficiální tradiční lužickosrbská oblast osídlení

Oficiálně je uznána tzv. "tradiční oblast osídlení" (angestammtes Siedlungsgebiet), která je definována podle státních zákonů a ustanovení států Sasko a Braniborsko. V Sasku je oblast vymezena podle zákona o právech Srbů v Sasku (Gesetz über die Rechte der Sorben im Freistaat Sachsen). Vymezení hranic je stále z velké části založeno na statistikách Arnošta Muky z roku 1880. Tato praxe odpovídá proklamaci, že stát Sasko chce zachovávat a chránit srbskou oblast osídlení, přestože v některých částech tradiční oblasti osídlení, zejména ve východní části zemského okresu Zhořelec, je lužickosrbský jazyk v každodenním životě sotva přítomen.

Naproti tomu Braniborský Zákon o právech Lužických Srbů (Vendů) – (Gesetz zur Ausgestaltung der Rechte der Sorben (Wenden)) vyžaduje od komunit, které chtějí patřit do tradiční oblasti osídlení, aby vykázaly „kontinuální jazykovou a kulturní srbskou (vendskou) tradici pokračující až do současnosti.“ Toto ustanovení je kritizováno zastánci Lužických Srbů a obhájci práv menšin, protože předpokládá dobrou vůli většinové komunity vůči menšinovým Lužickým Srbům a pro některé Lužické Srby je také obtížné předložit důkaz o kontinuální tradici kvůli asimilační politice a útlaku prováděnému v minulosti Pruskem a Německem.

Obce a sdružení v oblasti osídlení jsou zodpovědné za podporu a rozvoj lužickosrbského jazyka a kultury, například za dvojjazyčné dopravní značení, značení na budovách a přítomnost lužickosrbského jazyka na veřejnosti. Bilingvální názvy a značení jsou již předepsány. V praxi však toto nařízení kromě jádrové oblasti osídlení (viz níže) není provedeno důsledně.

Oblast v současné době zahrnuje následující obce nebo jejich části:

Historická oblast lužickosrbského osídlení[editovat | editovat zdroj]

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Dnešní lužickosrbská oblast osídlení je malou částí této oblasti. Srbské historické území se rozprostíralo v polovině 9. století na západě od řeky Sály a na východě po řeky Bobr a Kwisa. Kraj, který srbské kmeny mezi 6. a 10. stoletím obydlily a ovládly, obsahoval celkem asi 40 000 kilometrů čtverečních. Slovansko-srbské kmeny se usídlily v kraji mezi lety 531 po rozpadu říše Durynků a do roku 620, do vytvoření první západoslovanské velké Sámovy říše. V této a následující době vyvine se v tomto Slovany osídleném kraji jednota srbských kmenů, které se ale s dalším vývojem kulturně a politicky rychle diferencovaly a od začátku 9. století se rozpadly na vícero kmenů.

Severně od lužického valu bydleli Lužičané se svým hustě osídleným střediskem mezi řekami Brěšća (Berste) a jejími přítoky na západě a Sprévou na východě. Nejvíce sídlišť tohoto kmene se koncentrovalo jednak v okolí řek Brěšće (Berste) a Žraki (Schrake)-Dobry, tak i v horních Blatech (německy Spreewald, dolnosrbsky Blota) v okolí Chotěbuze (německy Cottbus, dolnosrbsky Chośebuz). Okolo tohoto sídlištního jádra existovala další sídliště například při Malém Halštrově, severně a východně od Grabina (německy Finsterwalde), při Neuendorfském jezeře a při Gojacu (německy Goyatz), jakož i v okolí Bezkova. Také malá oblast osídlení ležela u Baršče (německy Forst). Podle pramenů v 9. století byl v kraji pouze jeden kmen – Lužičané, v kraji pozdější Dolní Lužice. Podle pramenů bavorského zeměpisce obsáhla sídliště Lužičanů do 9. století celý kraj mezi řekami Dubja (německy Dahme) a lesním pásmem při řece Bobr.

Jižně od Lužičanů, kteří byli po geografické stránce odděleni, ležel velmi hustě obydlený kraj kmene Milčanů. Milčansko se rozprostíralo v 9. století v asi 20 km širokém pásu mezi Kamencem a Biskopicemi na západě a Běłym Šepcem na východě. Asi od 10. století se sídliště rozšířila až do Lužických hor, do severní hole (hola je zvláštní výraz pro borovicovo-březový les, nacházející se na písčitých půdách) a do končin západně od Kamence (německy Kamenz) a Biskopic (německy Bischofswerda), k Połčnicy (německy Pulsnitz) a k střední Wjazońcy (jedná se o řeku). Také sídelní skupina okolo Mužakowa (německy Bad Muskau) zůstala izolována.

Další srbské kmeny byly například Surbi na západě. Dále Slubjeni, Žarované, Bjezunčené, Nižané (mezi Pernem a Míšní), Glomači-Dalemnici (mezi řekami Wulkeje Rědory (německy Groß Röder) a Freiberskeje Modły). Ještě i Nižičenné, Sciticini, Uolauki, Zliuvini, Koledičeni, Susloné, Chytyčené a další.

19. století[editovat | editovat zdroj]

Oblast osídlení podle Smolera 1843.Arnošt Muka provedl detailnější výzkum 40 let později ve větším rozsahu.

Dr.Arnošt Muka prováděl mezi lety 1884-1886 výzkum mezi Lužickými Srby (viz literatura) a vytvořil také daleko podrobnější a přesnější mapu, která je k dispozici v tištěné podobě ve Společnosti přátel Lužice, ale bohužel není k dispozici v digitální podobě.

Aktuální stav[editovat | editovat zdroj]

Ideální rozsah jazykového území všech užívaných alternativ jazyka zobrazuje přiložená mapa. Nejsilnější zachování jazyka užívaného v každodenním životě je v nyní zejména v obcích katolické Horní Lužice, severozápadně od Budyšína. Jsou to místa: Ralbice (Ralbitz), Ralbice-Róžant (Rosenthal), Worklecy (Räckelwitz), Nebelčicy (Nebelschütz), Chrosčice (Crostwitz)[3], Pančicy-Kukow (Panschwitz-Kuckau), Radwor (Radibor), Wotrow (Ostro), Baćon (Storcha)[4], Hrubjelčicy (Grubschütz).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Peter Kunze, Andreas Bensch: Die Sorben / Wenden in der Niederlausitz. Ein geschichtlicher Überblick. In: Wobrazki ze Serbow . 2., durchgesehe Auflage. Domowina, Bautzen 2000 (Erstausgabe 1996), ISBN 3-7420-1668-7.
  • Gertraud Eva Schrage: Die Oberlausitz bis zum Jahr 1346. In: Joachim Bahlke (Hrsg.): Geschichte der Oberlausitz. 2., durchgesehene Auflage, Leipziger Universitätsverlag, Leipzig 2004 (Erstauflage 2001), ISBN 978-3-935693-46-2 (S. 55–97).
  • Arnošt Muka: Statistika łužiskich Serbow [Statistik der Lausitzer Sorben]. Selbstverlag, Budyšin [Bautzen] 1884–1886; 5. Auflage unter dem Titel Serbski zemjepisny słowničk [Sorbisches geographisches Wörterbuch]. Budyšin 1927; Neudruck: Domowina, Bautzen 1979 (ohne ISBN).
  • Awtorski kolektiw: Stawizny Serbow Zwjask 1 - 4 Ludowe nakładnistwo Domowina Budyšin 1977
  • Hornolužickosrbský roční kalendář (brožura) s názvem Protyka
  • Dolnolužickosrbský roční kalendář (brožura) s názvem Pratyja, oba vycházející od 19. století

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ vgl. Anhang zum Gesetz in: Sächsisches Gesetz- und Verordnungsblatt, Nr. 7/1999
  2. ↑ Amtsblatt für Brandenburg, 19. Jahrgang, Nummer 19 vom 14. Mai 2008, S. 1234–1236. www.bravors.brandenburg.de [online]. [cit. 2013-05-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-11. 
  3. ↑ Jména obcí Ralbic a Chrosčic již zdomácněla v aktuální češtině a jsou proto skloňována dle českých pravidel
  4. ↑ Baćon=čáp (srovnej slov. bocian)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TUROŇ, Daniel. Lužice a Slezsko jako součást České koruny. Plzeň: Západočeská univerzita, 2013. 96 s. Dostupné online. Diplomová práce. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lužickosrbská_oblast_osídlení&oldid=23722763“