Jan Noha (spisovatel)
| Jan Noha | |
|---|---|
| Narození | 26. listopadu 1908 Benešov |
| Úmrtí | 19. ledna 1966 (ve věku 57 let) Praha |
| Povolání | básník, spisovatel, překladatel, tiskař a typograf |
| Témata | typografie, poezie, próza a literatura pro děti a mládež |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Jan Noha (26. listopadu 1908, Benešov – 19. ledna 1966, Praha) byl český básník levicové orientace.
Život[editovat | editovat zdroj]
Roku 1922 se začal učit sazečem v Landfrasově tiskárně v Jindřichově Hradci a souběžně studoval na živnostenské škole pokračovací. Výuční list získal v roce 1926. Poté odešel do Prahy, kde se nejprve živil jako dělník a poté jako sazeč, nejprve v Průmyslové tiskárně a později ve Státní tiskárně. S marxismem Nohu seznámil Václav Čedík-Antar, vůdce levicové mládežnické organizace zvané Internacionální associace woodcrafterů (též Junáci přírody a práce). I Noha se stal jejím členem a právě tato organizace vydala jeho první sbírku básní nazvanou běžící pás (záměrně s malým písmenem na začátku, a to díky Čedíkově vlivu, neboť Čedík byl krom jiného také propagátorem tzv. fonetického pravopisu). Sbírka se i podtitulem přímo hlásila k proletářské poezii. Noha též začal psát do komunistického tisku (Rudé právo, Rudý večerník, Tvorba aj.). V roce 1936 se stal členem levicové literární skupiny Blok, spolu s Bedřichem Václavkem a dalšími. Stal se též redaktorem časopisu U, který tato skupina vydávala. Odešel však z její redakce v roce 1937, po sporech se Stanislavem Kostkou Neumannem. V otevřené polemice týkající se stalinských procesů a knihy André Gida Návrat ze Sovětského svazu totiž Noha hájil právo na uměleckou svobodu a právo na kritiku Sovětského svazu. Za to byl vyloučen z Komunistické strany a tento rozkol také vedl k tomu, že se Nohova poezie stala intimnější a méně politickou. S komunisty se však znovu sblížil po druhé světové válce a zůstal na stalinistické platformě i během politických procesů 50. let. I některé jeho sbírky té doby byly mimořádně zpolitizované a útočné, haněly mj. emigraci a jiné „nepřátele socialismu“ (zejm. Čtyři hlavy uťaté aneb I vlas má svůj stín). PhDr. Erich Renner, znalec Nohova díla i samotného básníka, vysvětluje jeho postoj strachem o život – básník měl v té době rodinu a tři malé děti. Existuje také domněnka, že k sepsání některých děl byl nepřímo donucen.
„Vyptáváš se mě, jak jsem žil. Co říci? Med ticha stáčíš do sklenic. Jakýsi vítr vane z žil a svíci tiskne na chladná ústa okenic...“[1]
V roce 1945 stal ředitelem Státní tiskárny. Tuto funkci zastával do roku 1952. Poté byl nejprve členem ústředního výboru Svazu československých spisovatelů a v letech 1954–1959 i jeho tajemníkem. Mezi spisovateli v té době bylo všeobecně známo, že Noha byl dobrý člověk. Mnohým svým kolegům pomáhal, kdykoli to bylo možné, ke svým podřízeným ve Státní tiskárně i SNDK byl spravedlivý a laskavý. Tuto skutečnost potvrdil PhDr. Erich Renner z Benešova, u příležitosti nedožitých 100. narozenin autora, jelikož Renner osobně pamatoval některé Nohovy spolupracovníky a lidi, jimž pomohl.[zdroj?] V roce 1959 nastoupil do Státního nakladatelství dětské knihy jako redaktor, což souviselo s jeho zájmem o poezii pro děti, kterou začal tvořit v 50. letech.[2] Rovněž překládal z ruštiny, francouzštiny a řečtiny.[3]
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Jeho básně byly často publikovány v různých výborech (například):
- SSSR v československé poesii (1950)
- Čeští spisovatelé korejským dětem (1952)
- Básnický alamanach (roku 1956 a 1957)
- Domove líbezný (1954)
K samostatným sbírkám patřily (například):
- Pastorale (1939) – jednalo se již o jeho pátou sbírku
- Myšlený kruh (1942)
- Slovo mé prostři se (1944)
- Mladá srdce (1953)
- Čtyři hlavy uťaté (1954)
- Břehy a vlny (1955)
- O nás s námi čili Mudrogramy aneb Zdravím vás (1955)
- Moje sonety (1957)
- Básně (1958)
Věnoval se převážně poezii pro děti a mládež, například.:
- Jak třešničky na míse (1956)
- Velké věci maličkých (1958)
- Duhové barvy (1963)
- Cesta do Veselí (1970)
- Každý má někoho (1981)
- Buď rád (1983)
Z jeho pozůstalosti:
- Kartinky (1972)
- Zapomenuté básně (k 100. výročí narození básníka, 2008)
Rodina[editovat | editovat zdroj]
Jan Noha byl dvakrát ženat, první žena Amálie Svatáková zemřela mladá, druhá žena Jitka Nohová, rozená Nebušková byla dcerou klavíristky Růženy Nebuškové-Podhajské a JUDr. Otakara Nebušky a neteří výtvarnice Minky Podhajské. Nohovy děti jsou Ota Bigagli roz. Nohová, písničkář Jakub Noha a bubeník Jan Noha.[4]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ NOHA, Jan. Zapomenuté básně Jana Nohy. [Praha]: Svoboda Servis 47 s. s. ISBN 978-80-86320-57-1. OCLC 316301642
- ↑ Jan Noha. www.slovnikceskeliteratury.cz [online]. [cit. 2020-12-02]. Dostupné online.
- ↑ Jan Noha (26.11.1908 - 19.1.1966): Osobnosti: Benešov. benesov-city.cz [online]. [cit. 2020-12-02]. Dostupné online.
- ↑ Facebook. www.facebook.com [online]. [cit. 2023-11-17]. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Noha na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Noha (spisovatel)
- Erich Renner o Janu Nohovi (1. část)
Jan Noha nebyl agentem Státní bezpečnosti. Tato ho pouze oslovila, ale ke spolupráci nikdy nedošlo. Jako mnoho jiných lidí figuruje v seznamech neprávem.