Dictatus papae

Dictatus Papae

Dictatus papae (česky Papežův diktát) je soubor 27 stručných proklamací sepsaný v roce 1075 v okolí papeže Řehoře VII., v jehož registru se dochoval. Účel dokumentu je nejasný, tradiční tvrzení, že jde o koncepční dokument, bývá moderní historiografií zpochybňováno.

Historické souvislosti a význam

Po caesaropapismu Jindřicha III. se církev snažila vymanit z vlivu císaře, a proto roku 1073 zvolila reformního kardinála Hildebranda papežem. Ten přijal jméno Řehoř a okamžitě se chopil reformní iniciativy, která jeho působením dosáhla v 11. století svého vrcholu. Cílem této reformy byla úplná emancipace latinské církve jako univerzální křesťanské instituce. Jako základ k Dictatus papae posloužily jeho autorovi díla De civitate Dei, dále pak Pseudoisidorské dekretálie a myšlenky Mikuláše I. Dokument Dictatus papae podle starších interpretací stvrzuje neomezenou vládu papeže nad celým světem i v církvi a hlásá, že papež je pod ochranou svatého Petra, je tudíž nepochybně svatý a nejvyšším pánem světa.

27 tezí o papežské moci

• I. teze: Římská církev je založena samotným Pánem.
• II. teze: Římský biskup jako jediný může být po právu nazýván obecným.
• III. teze: Pouze on může ustanovovat a sesazovat biskupy.
• IV. teze: Jeho legát, i když nižšího důstojenství, budiž představen nade všechny biskupy na koncilu, a je mu dovoleno pronášet proti nim klausuli o sesazení.
• V. teze: Může sesazovat nepřítomné. (pozn.: pravděpodobně se tím myslí sesadit z úřadu ty biskupy, kteří nejsou dlouhodobě přítomní ve svých diecézích)
• VI. teze: Není dovoleno, mimo jiné, pobývat ve společném domě s tím, koho on vyobcuje z Církve Svaté.
• VII. teze: Pouze jemu náleží právo podle potřeby doby tvořit nové zákony, ustanovovat nové obce, činit z kanonií opatství a obráceně dělit bohatá biskupství a chudá slučovat.
• VIII. teze: Pouze on může disponovat císařskými odznaky.
• IX. teze: Pouze jemu musejí všechna světská knížata líbat nohy.
• X. teze: Pouze jeho jméno budiž připomínáno v církvi. (pozn.: tj. i v kostele při mši)
• XI. teze: Neboť toto jméno je jedinečné v celém světě.
• XII. teze: Budiž mu dovoleno sesazovat císaře.
• XIII. teze: Je mu dovoleno přemísťovat biskupy na různá místa podle potřeby.
• XIV. teze: Pouze on má moc světit a ustanovovat kleriky kteréhokoli kostela se mu zlíbí.
• XV. teze: Může zakázat konání služeb ustanovených kněží pro své ordináře a přijímání vyšších svěceních od jiných biskupů.
• XVI. teze: Žádný synod nemůže být zván obecný bez jeho souhlasu.
• XVII. teze: Církevní právo nemůže být měněno a doplňováno bez jeho souhlasu.
• XVIII. teze: Výrok jím ustanovený nemůže být nikým odvolán; pouze on sám může tento výrok odvolat.
• XIX. teze: On sám nemůže být nikým souzen.
• XX. teze: Nemůže být souzen ten, kdo se odvolá ke Svatému stolci.
• XXI. teze: Pouze Svatý stolec může soudit „maiores causae“. (pozn.: tj. soudit prohřešky proti kanonickému právu)
• XXII. teze: Římská církev se nikdy nemýlila a podle důkazů Písma se nezmýlí.
• XXIII. teze: Nechť je římský papež, pokud byl kanonicky zvolen, pro zásluhy svatého Petra prohlášen za posvátnou osobu.
• XXIV. teze: Pouze s jeho souhlasem je poddaným dovoleno vznášet obžaloby.
• XXV. teze: Pouze on může ustanovovat a sesazovat biskupy bez svolání synodu.
• XXVI. teze: Kdokoli nesouhlasí s římskou církví, bude vyloučen z obce křesťanů.
• XXVII. teze: Nechť může vyvazovat poddané ze slibu věrnosti vůči hříšníkům.

Shrnutí

Dokument Dictatus papae může být ukázkou změny pohledu církve na světskou moc. Řím od této chvíle začal považovat církevní trest za absolutní překážku pro zachování sociálního a politického postavení provinilého. Řím tímto přešel od gelasiánského učení o ospravedlnění světské moci k teorii o právu světskou moc ustanovovat i odvolávat. Dle bodu 22 této buly se římská církev nikdy nemýlila a ani v budoucnosti se nezmýlí.

Odkazy

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dictatus papae na Wikimedia Commons
• Dílo Dictatus Papae ve Wikizdrojích (latinsky)

Portály: Křesťanství