Václav Zenger

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Václav Karel Bedřich Zenger
podle fotografie kreslil Jan Vilímek
podle fotografie kreslil Jan Vilímek
Narození17. prosince 1830
Chomutov
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí22. ledna 1908 (ve věku 77 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
VzděláníUniverzita Karlova
Povolánífyzik
meteorolog
vysokoškolský pedagog
ZaměstnavatelPolytechnický ústav
Funkcerektor
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Ukázka z jeho díla Fysika pokusná i výkonná

Václav Karel Bedřich Zenger (17. prosince 1830 Chomutov[1] – 22. ledna 1908 Praha[2]) byl český fyzik a meteorolog, profesor a rektor České techniky v Praze. Zabýval se hlavně optikou, astrofyzikou Slunce, spektroskopií a konstrukcí přístrojů.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vyrůstal v rodině vojenského lékaře. Navštěvoval gymnázium v Německém Brodě a německé malostranské gymnázium. Původně se chtěl věnovat diplomatické kariéře, proto se v roce 1848 zapsal na Právnickou fakultu. Ve druhém ročníku navštěvoval přednášky matematiky a fyziky na Filozofické fakultě. Získal jak kvalifikaci právníka (1852), tak profesora (1853), který mohl vyučovat na českých i německých školách[3].

Během studií na Filozofické fakultě navštěvoval přednášky F. A. Petřiny, kterému dělal soukromého a bezplatného asistenta, J. E. Purkyně, jehož přednášky Cosmologie vzbudily u Zengera velký zájem o astronomii, která jej pak spolu s meteorologií provázela po celý život. Dále pod vedením J. G. Böhma[4] vypomáhal na klementinské hvězdárně s magnetickými a meteorologickými pozorováními.

Musel vyučovat minimálně 6 let v tehdejších Uhrách, protože získal uherské stipendium[5]. V letech 1853–1861 byl profesorem na státním katolickém gymnáziu v Banské Bystrici na Slovensku. Po ukončení úvazku strávil půl roku na vídeňské hvězdárně a poté byl až do svého penzionování v roce 1900 profesorem technické fyziky na Polytechnickém ústavu (pozdější české technice a dnešní ČVUT) v Praze, na které i později (do roku 1906) vyučoval jako soukromý docent. V letech 1872–1873 byl rektorem a mezi lety 1868 a 1896 sedmkrát děkanem fakulty. Prosadil, aby se od školního roku 1884–1985 elektrotechnika vyučovala jako samostatný předmět[6].

V letech 1892[p 1]–1896 byl prvním předsedou České aeronautické společnosti[7].

Hojně přednášel a publikoval česky, německy, francouzsky i anglicky. Byl čestným členem různých odborných společností a velmi oblíbeným přednášejícím pro širokou veřejnost. Mezi jeho žáky patřili např. František Křižík a Milan Rastislav Štefánik, který přestoupil na Zengerovu radu ze studia stavebního inženýrství na filozofickou fakultu.

Před smrtí odkázal svou knihovnu, astronomické přístroje a všechny peníze vysoké škole ve prospěch studentské nadace. Zemřel v lednu 1908, pohřben byl na Olšanských hřbitovech.

Vědecká činnost[editovat | editovat zdroj]

Zabýval se především optikou, astrofyzikou, vlivem Slunce na meteorologické jevy, spektroskopií, výkladem seismických jevů a elektrodynamickou teorií. Věnoval se soustavnému pozorování a fotografování slunečních jevů a spektra pomocí Steinheilovy komory. V Banské Bystrici zřídil meteorologickou stanici, měřil zemský magnetizmus, vynalezl vlastní metody elektrolytické výroby stříbra a mědi.

O Zengerově všestrannosti se mohli přesvědčit návštěvníci Všeobecné zemské výstavy v Praze v roce 1891, kde prezentoval 35 původních přístrojů a 240 vědeckých publikací. Zkonstruoval velice citlivé tangenciální váhy, u nichž se místo počítání hmotnosti závaží měřil úhel sklonu ramene vahadla, univerzální reometr (galvanometr), nutoskop (setrvačník umožňující znázornění precesních a nutačních pohybů nebeských těles), termoelektrický článek Zn-Sb, diferenciální fotometr, univerzální mikroskop, speciální helioskopický okulár pro astronomické účely, čočky z korundového a křemenného skla, navrhl postup pocínování a odcínování bílého plechu, zpracování domácích železných rud s velkým obsahem fosforu a síry, zabýval se metodikou elektrolytického získávání stříbra, mědi a niklu aj[5].

Díky jeho systému uzemněných hromosvodů se symetricky umístěnými svodiči bylo před bleskem chráněno např. Národní divadlo. S umístěním hromosvodů na své nejznámější třistametrové stavbě se s ním radil dokonce i Alexandre Gustave Eiffel.

Jeho práce nebyly vždy bezchybné – některé vycházely ze špatných předpokladů, jiné byly příliš přeceňované, nebo se v nich autor dopustil statistických chyb. Jeho omyly jsou rozebrány v knihách Dějiny exaktních věd v českých zemích do konce 19. století a Fyzika v kulturních dějinách Evropy. 3. díl Století elektřiny[3].

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Fyzika zkušební
  • Fysika pokusná a výkonná I./II. (1882), kterou vydal spolu s F. F. Čecháčem
  • O nové soustavě světové na základě elektrodynamických zákonů. (1890 česky, 1892 francouzsky, 1894 německy)
  • Meteorologie Slunce a předpověď počasí. (1886 německy, 1887 česky)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Ustavující schůze společnosti se konala 12. května 1892

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Chomutov
  2. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Štěpána, sign. ŠT Z14, s. 8
  3. ↑ a b KRAUS, Ivo. Fyzika v kulturních dějinách Evropy. 3. díl Století elektřiny. Praha: ČVUT, 2008. ISBN 978-80-01-04052-2. S. 180. 
  4. ↑ J. G. Böhm[nedostupný zdroj] na stránkách Významní matematici v českých zemích
  5. ↑ a b KOLOMÝ, Rudolf. Významná osobnost naší fyziky 19. století: Prof. Karel Václav Zenger (1830-1908) (170let od narození vynikajícího experimentátora). S. 144–158. Pokroky matematiky fyziky a astronomie [online]. [cit. 8.3.2013]. Roč. 2001, čís. 46, s. 144–158. Dostupné online. 
  6. ↑ ČVUT. ČVUT FEL - Historie a poslání [online]. [cit. 2013-03-08]. Dostupné online. 
  7. ↑ SVITÁK, Pavel. Ing. Jan Kašpar a začátky motorového létání v Čechách. Pardubice: Klub přátel Pardubicka, 2010. ISBN 978-80-254-7601-7. S. 23. 
  8. ↑ ČVUT. ČVUT v Praze -:: Honoris cause ČVUT [online]. [cit. 2013-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-11-04. 
  9. ↑ Pavel Vlček a kol.: Umělecké památky Prahy, Malá Strana, Praha : Academia, 1999, ISBN 80-200-0771-7, str. 240

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, heslo Zenger, Václav Karel. Sv. 27, str. 582
  • NOVÝ, L. Dějiny exaktních věd v českých zemích do konce 19. století. Praha: Academia, 1961. 
  • KOLOMÝ. Významná osobnost naší fyziky 19. století: Prof. Karel Václav Zenger (1830-1908) (170 let od narození vynikajícího experimentátora). S. 144–158. Pokroky matematiky fyziky a astronomie [online]. [cit. 8.3.2013]. Roč. 2001, čís. 46, s. 144–158. Dostupné online. 
  • PAVLINCOVÁ, Helena. Karel Václav Bedřich Zenger. In: kolektiv autorů. Slovník českých filosofů. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Dostupné online.[nedostupný zdroj]
  • TŮMA, Jan. Přemožitelé času sv. 14. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Karel Václav Zenger, s. 75–78. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Rektoři ČVUT
Karel Kořistka 1864–1865 • Karel Balling 1865–1866 • Karel Kořistka 1866–1867 • Jan Krejčí 1867–1868 • Gustav Schmidt 1868–1869 • Čeněk Hausmann 1869–1870 • František Tilšer 1870–1871 • Jan Krejčí 1871–1872 • Václav Zenger 1872–1873 • Josef Niklas 1873–1874 • Jan Tille 1874–1875 • Gabriel Blažek 1875–1876 • František Štolba 1876–1877 • Jan Krejčí 1877–1878 • August Salaba 1878–1879 • Josef Šolín 1879–1880 • Čeněk Hausmann 1880–1881 • Gabriel Blažek 1881–1882 • František Štolba 1882–1883 • August Salaba 1883–1884 • Eduard Weyr 1884–1885 • Karel Preis 1885–1886 • Otakar Feistmantel 1886–1887 • František Müller 1887–1888 • Jiří Pacold 1888–1889 • Josef Šolín 1889–1890 • Eduard Weyr 1890–1891 • Jan Baptista Lambl 1891–1892 • Kristian Petrlík 1892–1893 • Antonín Vávra 1893–1894 • Antonín Bělohoubek 1894–1895 • Karel Vosyka 1895–1896 • František Müller 1896–1897 • Albert Vojtěch Velflík 1897–1898 • Alfred Slavík 1898–1899 • Albert Vojtěch Velflík 1899–1900 • Jan Vladimír Hráský 1900–1901 • Gabriel Blažek 1901–1902 • Jan Koula 1902–1903 • Alfred Slavík 1903–1904 • Kristian Petrlík 1904–1905 • Josef Šolín 1905–1906 • Albert Vojtěch Velflík 1906–1907 • František Novotný 1907–1908 • Josef Bertl 1908–1909 • Bedřich Procházka 1909–1910 • František Hasa 1910–1911 • Julius Stoklasa 1911–1912 • Karel Novák 1912–1913 • Theodor Kašpárek 1913–1914 • Antonín Klír 1914–1915 • Josef Jedlička 1915–1916 • Karel Špaček 1916–1917 • Václav Felix 1917–1918 • Alois Velich 1918–1919 • František Wald 1919–1920 • Jan Kolář 1920–1921 • Emil Votoček 1921–1922 • Jan Zvoníček 1922–1923 • Zdeněk Bažant 1923–1924 Vladislav Brdlík 1924–1925 • Rudolf Kříženecký 1925–1926 • Josef Petřík 1926–1927 • Josef Hanuš 1927–1928 • Emil Navrátil 1928–1928 • František Klokner 1928–1929 • Josef Pazourek 1929–1930 • Viktor Felber 1930–1931 • Josef Anderle 1931–1932 • Rudolf Kukač 1932–1933 • Jaroslav Milbauer 1933–1934 • Břetislav Tolman 1934–1935 • Jindřich Svoboda 1935–1936 • Jaroslav Hýbl 1936–1937 • Gustav Švamberg 1937–1938 • Vojtěch Kaisler 1938–1939 • Antonín Engel 1939–1940 • české vysoké školy uzavřeny 1940–1945 • Antonín Engel 1945–1945 • František Kadeřávek 1945–1945 • Zdeněk Bažant 1945–1946 • Otakar Quadrat 1946–1947 • Josef Ryšavý 1947–1948 • Jan Košťál 1948–1949 • Oldřich Starý 1949–1950 • Vilibald Bezdíček 1950–1952 • Josef Trnka 1952–1955 • Theodor Ježdík 1955–1960 • František Brabec 1960–1962 • Josef Kožoušek 1962–1968 • Bohumil Kvasil 1968–1979 • Jiří Klíma 1979–1990 • Stanislav Hanzl 1990–1996 • Antonín Pokorný (pověřený) 1996–1997 • Petr Zuna 1997–2000 • Jiří Witzany 2000–2006 • Václav Havlíček 2006–2014 • Petr Konvalinka 2014–2018 • Vojtěch Petráček 2018–
České vysoké učení technické v Praze
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Václav_Zenger&oldid=23774524“