Dedukce

Dedukce (lat. deductio – odvození) je proces usuzování, ve kterém se od předpokladů (premis) dochází k závěru z těchto předpokladů vyplývajícího, přičemž odvozování je jisté, nikoliv jen pravděpodobné. Tradičně se dedukce srovnává s indukcí. Standardy deduktivního usuzování formuluje logika. Logicky správná dedukce má podobu posloupnosti kroků, které splňují přesně stanovená kritéria zabezpečující, že jsou-li premisy pravdivé, je pravdivý i závěr. Dedukce představuje konstitutivní metodologický postup tzv. deduktivních vět, zejména logiky a matematiky.

Deduktivní metoda je vytváření vědeckých teorií vyvozených pouze z dedukce. Jde o způsob logického myšlení, kde myšlenkový řetězec postupuje od obecných teorií k jednotlivostem, zvláštnostem. Využívá se v případech, kdy je nashromážděn empirický materiál, z něhož je indukcí definován obecný princip. Toto tvrzení je pak podrobováno deduktivním odvozením všech možných důsledků a obvykle takovýto postup směřuje k formulaci axiomatického systému.

Odůvodnění jevů pomocí obecných principů využíval zejména Aristoteles. Descartemem byla dedukce považována za protiklad intuice. Ve filozofii 20. století byl tento důkazový prostředek základem pro hypoteticko-deduktivní metodu K. R. Poppera.