Nicejské vyznání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Nikájské vyznání)
ikona
Na této stránce se právě pracuje.
Prosíme, needitujte tuto stránku, dokud je zde tato zpráva, abyste se vyhnuli editačním konfliktům. V případě potřeby vyhledejte v historii vkladatele a kontaktujte jej. Děkujeme.
Tato šablona je určena pro krátkodobé užití v řádu hodin. Pokud od poslední editace uplynula doba delší než 2 dny, neváhejte ji odstranit.
Ikona zobrazující Konstantina I. v doprovodu biskupů prvního nicejského koncilu (325), kteří drží Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry z roku 381. První řádek hlavního textu v řečtině: Πιστεύω εἰς ἕνα Θ[εό]ν, πατέρα παντοκράτορα, ποιητὴν οὐρανοῦ κ[αὶ] γῆς,. Přeloženo: „Věřím v jednoho Boha, Otce Všemohoucího, Stvořitele nebe i země.“

Nicejské vyznání víry, známé jako Nicejské krédo či Nikájské krédo (řečtina koinē: Σύμβολον τῆς Νικαίας, romanizované: Sýmbolon tés Nikaías), a nazývané též Konstantinopolské vyznání víry,[1] je určující výrok víry v nikájském neboli hlavním proudu křesťanství[2][3] a v těch křesťanských denominacích, které se k němu hlásí. Původní Nicejské vyznání víry bylo poprvé přijato na prvním nicejském koncilu v roce 325. V roce 381 bylo pozměněno na prvním konstantinopolském koncilu. Pozměněná podoba se také označuje jako Nicejské vyznání víry nebo pro odlišení jako Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry či Nicejsko-cařihradské vyznání.

Nicejské vyznání víry je součástí vyznání víry, které se vyžaduje od osob, které vykonávají důležité funkce v pravoslavné a katolické církvi.[4][5] Nicejské křesťanství považuje Ježíše za božského a „zplozeného z Otce“.[6] Před čtvrtým stoletím existovaly různé protichůdné teologické názory, které podnítily ekumenické koncily, jež nakonec vypracovaly Nicejské vyznání víry, a od čtvrtého století se objevily a znovu objevily různé nenicejské názory, které jsou stoupenci nicejského křesťanství považovány za hereze.[7]

V západním křesťanství se vedle méně rozšířeného Apoštolského vyznání víry používá také Nicejské vyznání víry.[8][9][10] V hudebních úpravách, zejména pokud se zpívá v latině, se toto vyznání víry obvykle označuje prvním slovem Credo. O nedělích a slavnostech se při mši římského ritu po homilii recituje jedno z těchto dvou vyznání víry. V byzantském ritu se Nicejské vyznání víry zpívá nebo recituje při božské liturgii bezprostředně před anaforou (eucharistickou modlitbou) a recituje se také denně při kompletáři.[11][12]

Text vyznání[editovat | editovat zdroj]

modlitba Vyznání víry v češtině

Původní text nicejsko-konstantinopolského vyznání je řecký, pro římskokatolickou církev je závazné též jeho znění latinské. Český překlad v níže uvedené podobě se v současné době užívá např. v římskokatolické liturgii a v teologické literatuře. V pravoslavné liturgii se používá staroslověnského textu, který byl také zhudebněn některými pravoslavnými autory.

V originálním řeckém znění vychází Duch svatý z Otce[13] a v současnosti je v řečtině i v pravoslavných církvích vynecháváno slovo Filioque.[14]

česky

Věřím v jednoho Boha,
   Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země,
   všeho viditelného i neviditelného.

Věřím v jednoho Pána
   Ježíše Krista,
jednorozeného Syna Božího,
   který se zrodil z Otce
   přede všemi věky:

Bůh z Boha, Světlo ze Světla,
   Pravý Bůh z Pravého Boha,
zrozený, nestvořený,
   jedné podstaty s Otcem,
   skrze něhož všechno je stvořeno.

On pro nás lidi
   a pro naši spásu
   sestoupil z nebe,
skrze Ducha svatého
   přijal tělo z Marie Panny
   a stal se člověkem.

Byl za nás ukřižován,
   za dnů Pontia Piláta,
   byl umučen a pohřben.
Třetího dne vstal z mrtvých
   podle Písma.
Vstoupil na nebesa,
   sedí po pravici Otce.

A znovu přijde, ve slávě,
   soudit živé i mrtvé
a jeho království bude bez konce.

Věřím v Ducha svatého,
   Pána a Dárce života,
   který z Otce (i Syna) vychází,
s Otcem i Synem je zároveň
   uctíván a oslavován
   a mluvil ústy proroků.

Věřím v jednu svatou,
   všeobecnou apoštolskou Církev.

Vyznávám jeden křest
   na odpuštění hříchů,
očekávám vzkříšení mrtvých
   a život budoucího věku.

Amen.

latinsky

Credo in unum Deum,
   Patrem omnipotentem,
factorem cæli et terræ,
   visibilium omnium et invisibilium.

Et in unum Dominum
   Iesum Christum,
Filium Dei unigenitum,
   et ex Patre natum
   ante omnia sæcula.

Deum de Deo, Lumen de Lumine,
   Deum verum de Deo vero,
genitum non factum,
   consubstantialem Patri,
   per quem omnia facta sunt.

Qui propter nos homines
   et propter nostram salutem
   descendit de cælis.
Et incarnatus est de Spiritu Sancto
   ex Maria Virgine,
   et homo factus est.

Crucifixus etiam pro nobis
   sub Pontio Pilato,
   passus et sepultus est,
et resurrexit tertia die,
   secundum Scripturas,
et ascendit in cælum,
   sedet ad dexteram Patris.

Et iterum venturus est cum gloria,
   iudicare vivos et mortuos,
cuius regni non erit finis.

Et in Spiritum Sanctum,
   Dominum et vivificantem,
   qui ex Patre (filioque) procedit.
Qui cum Patre et Filio simul
   adoratur et conglorificatur
   qui locutus est per prophetas.

Et unam, sanctam,
   catholicam et apostolicam Ecclesiam.

Confiteor unum baptisma
   in remissionem peccatorum.
Et expecto resurrectionem mortuorum,
   et vitam venturi sæculi.

Amen.

církevněslovansky (ruská redakce)

Верую во единаго Бога
Отца, Вседержителя,
Творца небу и земли,
видимым же всем и невидимым.

И во единаго Господа
Иисуса Христа,
Сына Божия, Единороднаго,
Иже от Отца рожденнаго
прежде всех век;

Света от Света,
Бога истинна от Бога истинна,
рождена, несотворена,
единосущна Отцу,
Имже вся быша.

Нас ради человек
и нашего ради спасения
сшедшаго с небес
и воплотившагося от Духа Свята
и Марии Девы,
и вочеловечшася.

Распятаго же за ны
при Понтийстем Пилате,
и страдавша и погребена.
И воскресшаго в третий день
по Писанием.
И возшедшаго на небеса,
и седяща одесную Отца.

И паки грядущаго
со славою судити живым и мертвым,
Егоже Царствию не будет конца.

И в Духа Святаго,
Господа животворящаго,
Иже от Отца исходящаго,
Иже со Отцем и Сыном
спокланяема и сславима,
глаголавшаго пророки.

Во едину Святую,
Соборную и Апостольскую Церковь.

Исповедую едино крещение
во оставление грехов.
Чаю воскресения мертвых.
И жизни будущаго века.

Аминь.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší dochovaný rukopis Nicejského vyznání víry, datovaný do 6. století
Klíčová formulace vyznání víry v řečtině zobrazená na ikoně výše: ὁμοούσιον τῷ π[α]τρί („jednoho bytí s Otcem“)

Účelem vyznání víry je poskytnout učení o správné víře mezi křesťany ve sporných situacích.[15] Vyznání víry v křesťanství vznikala v dobách sporů o nauku: přijetí nebo odmítnutí vyznání víry sloužilo k rozlišení věřících a heretiků, zejména stoupenců ariánství.[15] Proto se vyznání víry v řečtině nazývalo σύμβολον, symbolon, což původně znamenalo polovinu rozlomeného předmětu, která po přiložení k druhé polovině ověřovala totožnost nositele.[16] Řecké slovo přešlo přes latinské symbolum do českého „symbol“, které teprve později získalo význam vnějšího označení něčeho.[17]

Nicejské vyznání víry bylo přijato k vyřešení ariánského sporu, jehož vůdce, alexandrijský duchovní Arius, „namítal proti Alexandrově (tehdejšímu biskupovi) zjevné nedbalosti, když svým důrazem na věčné plození stíral přirozený rozdíl mezi Otcem a Synem.“[18] Císař Konstantin svolal koncil do Niceje, aby vyřešil spor v církvi, který vznikl v důsledku všeobecného přijetí Ariova učení, jež hrozilo destabilizovat celou říši. Po formulaci Nicejského vyznání víry bylo Ariovo učení od této chvíle označeno za herezi.[19]

Nicejské vyznání víry z roku 325 výslovně potvrzuje Otce jako „jediného Boha“ a „Všemohoucího“ a Ježíše Krista jako „Syna Božího“, jako „zrozeného z [...] podstaty Otce“, a tedy jako „soupodstatného s Otcem“, což znamená „téže podstaty“[20][21] jako Otec; „pravý Bůh z pravého Boha“. Vyznání víry z roku 325 sice zmiňuje Ducha svatého, ale nikoli jako „Boha“ nebo jako „soupodstatného s Otcem“. Revize vyznání víry z roku 381 v Konstantinopoli (tj. Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry), která se často označuje jednoduše jako „Nicejské vyznání víry“, hovoří o Duchu svatém jako o uctívaném a oslavovaném s Otcem i Synem.[22]

Atanášovo vyznání víry, které vzniklo asi o sto let později, nebylo výsledkem žádného známého církevního koncilu a nepoužívalo se ve východním křesťanství, popisuje vztah mezi Otcem, Synem a Duchem svatým mnohem podrobněji. Dřívější Apoštolské vyznání víry, zřejmě formulované před vznikem ariánského sporu ve čtvrtém století, nepopisuje Syna ani Ducha svatého jako „Boha“ nebo jako „soupodstatné s Otcem“.[22]

Tomáš Akvinský uvedl, že věta pro nás lidi a pro naši spásu měla vyvrátit Origenův omyl, „který tvrdil, že mocí Kristova umučení měli být osvobozeni i ďáblové“. Dále uvedl, že věty, že Ježíš se vtělil skrze Ducha svatého, měly vyvrátit manichejce, „abychom věřili, že přijal pravé tělo, a ne tělo zdánlivé“, a že sestoupil z nebe, měly vyvrátit omyl Fotia, „který tvrdil, že Kristus nebyl víc než člověk“. Kromě toho věta a stal se člověkem měla „vyloučit blud Nestoria, podle jehož tvrzení by se o Božím Synu ... řeklo, že přebývá v člověku [spíše] než že je člověkem.“[23]

Původní Nicejské vyznání víry z roku 325[editovat | editovat zdroj]

Původní Nicejské vyznání víry bylo poprvé přijato na prvním nicejském koncilu, který byl zahájen 19. června 325. Text končí anatématy proti ariánským návrhům, kterým předcházejí slova: „Věříme v Ducha svatého“, které ukončuje prohlášení o víře.[24][25][26][27][28]

Fenton John Anthony Hort a Adolf von Harnack tvrdili, že Nicejské vyznání víry je místní vyznání víry z Cesareje (významného centra raného křesťanství),[29] které na koncilu přednesl Eusebius z Cesareje. Jejich argumentace se do značné míry opírala o velmi specifickou interpretaci Eusebiova vlastního popisu jednání koncilu.[30] Novější badatelé se jejich argumenty nenechali přesvědčit.[31] Velké množství sekundárních odchylek od textu vyznání víry citovaného Eusebiem činí nepravděpodobným, že by z něj vycházeli ti, kdo koncilní vyznání víry vypracovali.[32] Jejich výchozím textem bylo pravděpodobně místní vyznání víry ze syropalestinského zdroje, do něhož vložili věty, které měly definovat nicejskou teologii.[33] Eusebiánské vyznání víry tak mohlo být buď druhou, nebo jednou z mnoha předloh pro Nicejské vyznání víry.[34]

Katolická encyklopedie z roku 1911 uvádí, že brzy po nicejském koncilu církev sestavila nové věroučné formule, většinou obměny nicejského symbola, aby čelila novým fázím ariánství, které byly nejméně čtyři před sardickým koncilem (341), na němž byla nová věroučná formule předložena a zařazena do jeho akt, ačkoli ji koncil nepřijal.[35]

Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry[editovat | editovat zdroj]

Tento název se používá pro „Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry“ nebo „Nikájsko-konstantinopolské vyznání víry“,[p 1] popřípadě „Nicejsko-cařihradské vyznání víry“, protože bylo přijato na druhém ekumenickém koncilu v Konstantinopoli (Cařihrad) v roce 381 jako modifikace původního Nicejského vyznání víry z roku 325. V tomto světle se také začalo velmi běžně označovat jednoduše jako „Nicejské vyznání víry“. Je to jediné závazné ekumenické prohlášení křesťanské víry, které přijímá katolická církev (s dodatkem Filioque), pravoslavná církev, starobylé východní církve, církev Východu a velká část protestantismu včetně anglikánského společenství.[36][37] (Apoštolské a Atanášovo vyznání víry nejsou tak široce přijímány.)[7]

Od vyznání víry přijatého na prvním nicejském koncilu se v řadě ohledů liší, a to jak doplněním, tak vynecháním. Nejvýraznějším rozdílem je další oddíl:

A [věříme] v Ducha svatého, Pána a dárce života, který vychází z Otce, který je spolu s Otcem a Synem uctíván a oslavován a který mluvil skrze proroky. A [věříme] v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev. Uznáváme jeden křest na odpuštění hříchů [a] očekáváme vzkříšení mrtvých a život budoucího světa. Amen.[38]

Od konce 19. století[39] učenci zpochybňují tradiční vysvětlení původu tohoto vyznání víry, které bylo předáváno jménem koncilu, jehož oficiální akta se časem ztratila. Místní konstantinopolský koncil v roce 382 ani třetí ekumenický koncil (Efezský koncil z roku 431) se o něm nezmiňují,[40] přičemž druhý jmenovaný koncil potvrdil Nicejské vyznání víry z roku 325 jako platné prohlášení víry a použil ho k odsouzení nestoriánství. Ačkoli někteří badatelé tvrdí, že náznaky existence pozdějšího vyznání víry jsou patrné v některých spisech,[41] žádný dochovaný dokument neuvádí jeho text ani se o něm výslovně nezmiňuje dříve než čtvrtý ekumenický koncil v Chalcedonu v roce 451.[39][40][42] Mnozí z biskupů koncilu v roce 451 o něm sami nikdy neslyšeli a zpočátku ho vítali skepticky, ale pak bylo předloženo z konstantinopolského biskupského archivu a koncil ho přijal "nikoli jako doplnění nějakého opomenutí, ale jako autentický výklad nicejské víry".[40] Navzdory vzneseným otázkám se považuje za nejpravděpodobnější, že toto vyznání víry bylo skutečně zavedeno na druhém ekumenickém koncilu v roce 381.[7]

Na základě vnitřních i vnějších důkazů textu se tvrdí, že toto vyznání víry nevzniklo úpravou původního vyznání víry navrženého v Niceji roku 325, ale jako samostatné vyznání víry (pravděpodobně starší křestní vyznání víry) upravené tak, aby se více podobalo Nicejskému vyznání víry.[43] Někteří badatelé tvrdí, že toto vyznání víry mohlo být předloženo v Chalkedonu jako „precedens pro vypracování nových vyznání víry a definic, které by doplnily Nicejské vyznání víry, jako způsob, jak obejít zákaz nových vyznání víry v 7. kánonu Efezu.“[42] Obecně se soudí, že Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry není pouhým rozšířením Nicejského vyznání víry a že pravděpodobně vycházelo z jiného tradičního vyznání víry nezávislého na tom nicejském.[7][39]

Třetí ekumenický koncil (Efezský) potvrdil původní znění Nicejského vyznání víry z roku 325[p 2][44] a prohlásil, že „je nepřípustné, aby někdo předkládal, psal nebo sestavoval jinou (ἑτέραν) víru jako konkurenci té, kterou ustanovili svatí Otcové shromáždění s Duchem svatým v Niceji“ (tj. vyznání z roku 325). Slovo ἑτέραν je přesněji přeloženo tak, jak ho koncil použil ve významu „odlišný“, „protikladný“, než „jiný“.[45] Tento výrok byl vykládán jako zákaz měnit toto vyznání víry nebo sestavovat jiné, ale ne všichni tento výklad přijímají.[45] Tato otázka souvisí se sporem, zda vyznání víry vyhlášené ekumenickým koncilem je definitivní v tom smyslu, že vylučuje nejen vynětí z jeho textu, ale i jeho doplnění.

V jednom ohledu se text Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry, který přijala pravoslavná církev, liší od nejstaršího textu,[46] který je obsažen v aktech Chalcedonského koncilu z roku 451: Pravoslavná církev používá jednotné tvary sloves jako „věřím“ namísto plurálu („věříme“), který používá koncil. Východní katolické církve byzantského obřadu používají přesně stejnou formu vyznání víry, protože katolická církev učí, že je nesprávné přidávat k řeckému slovesu „ἐκπορευόμενον“ „a Syna“, ačkoli je správné přidávat ho k latinskému „qui procedit“, které nemá přesně stejný význam.[47] Forma obecně používaná v západních církvích přidává „a Syna“ a také větu „Bůh z Boha“, která se nachází v původním vyznání víry z roku 325.[48]

Srovnání vyznání víry z roku 325 a vyznání víry z roku 381[editovat | editovat zdroj]

Následující tabulka, v níž jsou v hranatých závorkách uvedeny části textu z roku 325, které byly v roce 381 vypuštěny nebo přesunuty, a kurzívou jsou vyznačeny věty, které v textu z roku 325 chyběly a v roce 381 byly přidány, srovnává starší (325 n. l.) a pozdější (381 n. l.) podobu tohoto vyznání víry v anglickém překladu uvedeném v knize Philipa Schaffa The Creeds of Christendom (1877).[49]

První nicejský koncil (325) První konstantinopolský koncil (381)
Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země a všeho viditelného i neviditelného.
A v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, zrozeného z Otce jednorozeného; to znamená z Otcovy podstaty, Boha z Boha,] Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, soupodstatného s Otcem; A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, zrozeného z Otce přede všemi věky (æony), Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, soupodstatného s Otcem;
Skrze něhož bylo stvořeno všechno [na nebi i na zemi]; skrze něhož bylo všechno stvořeno;
On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil, vtělil se a stal se člověkem; který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, vtělil se skrze Ducha svatého a z Marie Panny se stal člověkem;
Trpěl, třetího dne vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa; byl za nás ukřižován za Pontského Piláta, trpěl, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých podle Písma, vstoupil na nebesa a usedl po pravici Otcově;
Odtud přijde soudit živé i mrtvé. odtud se vrátí se slávou, aby soudil živé i mrtvé;
jeho království nebude mít konce.
A v Ducha svatého. A v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce vychází, který je spolu s Otcem a Synem uctíván a oslavován a který mluvil skrze proroky.
V jednu svatou katolickou a apoštolskou církev; vyznáváme jeden křest na odpuštění hříchů; očekáváme vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.
[Ale ti, kdo říkají: "Byl čas, kdy nebyl" a "Nebyl dříve, než byl stvořen" a "Byl stvořen z ničeho" nebo "Je z jiné látky" nebo "podstaty" nebo "Boží Syn je stvořený" nebo "proměnlivý" nebo "proměnlivý" - ti jsou svatou katolickou a apoštolskou církví odsouzeni.]
Rozdíly mezi skutečnými formulacemi (v řečtině) přijatými v roce 325[50] a v roce 381[51] lze prezentovat podobným způsobem:
První nicejský koncil (325) První konstantinopolský koncil (381)
Πιστεύομεν εἰς ἕνα Θεὸν Πατέρα παντοκράτορα, πάντων ὁρατῶν τε καὶ ἀοράτων ποιητήν· Πιστεύομεν εἰς ἕνα Θεὸν Πατέρα παντοκράτορα, ποιητὴν οὐρανοῦ καὶ γῆς, ὁρατῶν τε πάντων καὶ ἀοράτων.
καὶ εἰς ἕνα Κύριον Ἰησοῦν Χριστόν τὸν Υἱὸν τοῦ Θεοῦ, γεννηθέντα ἐκ τοῦ Πατρὸς [μονογενῆ, τοὐτέστιν ἐκ τῆς οὐσίας τοῦ Πατρός, Θεὸν ἐκ Θεοῦ,] Φῶς ἐκ Φωτός, Θεὸν ἀληθινὸν ἐκ Θεοῦ ἀληθινοῦ, γεννηθέντα, οὐ ποιηθέντα, ὁμοούσιον τῷ Πατρί, Καὶ εἰς ἕνα Κύριον Ἰησοῦν Χριστόν, τὸν Υἱὸν τοῦ Θεοῦ τὸν μονογενῆ, τὸν ἐκ τοῦ Πατρὸς γεννηθέντα πρὸ πάντων τῶν αἰώνων, φῶς ἐκ φωτός, Θεὸν ἀληθινὸν ἐκ Θεοῦ ἀληθινοῦ, γεννηθέντα οὐ ποιηθέντα, ὁμοούσιον τῷ Πατρί·
δι' οὗ τὰ πάντα ἐγένετο, [τά τε ἐν τῷ οὐρανῷ καὶ τὰ ἐν τῇ γῇ,] δι' οὗ τὰ πάντα ἐγένετο·
τὸν δι' ἡμᾶς τοὺς ἀνθρώπους καὶ διὰ τὴν ἡμετέραν σωτηρίαν κατελθόντα καὶ σαρκωθέντα καὶ ἐνανθρωπήσαντα, τὸν δι' ἡμᾶς τοὺς ἀνθρώπους καὶ διὰ τὴν ἡμετέραν σωτηρίαν κατελθόντα Šablona:Em καὶ σαρκωθέντα Šablona:Em καὶ ἐνανθρωπήσαντα,
παθόντα, καὶ ἀναστάντα τῇ τρίτῃ ἡμέρᾳ, ἀνελθόντα εἰς τοὺς οὐρανούς,

Šablona:Em παθόντα Šablona:Em, καὶ ἀναστάντα τῇ τρίτῃ ἡμέρᾳ Šablona:Em, καὶ ἀνελθόντα εἰς τοὺς οὐρανούς, Šablona:Em,

ἐρχόμενον κρῖναι ζῶντας καὶ νεκρούς. καὶ Šablona:Em ἐρχόμενον Šablona:Em κρῖναι ζῶντας καὶ νεκρούς·
οὗ τῆς βασιλείας οὐκ ἔσται τέλος.
Καὶ εἰς τὸ Ἅγιον Πνεῦμα. Καὶ εἰς τὸ Πνεῦμα τὸ Ἅγιον, Šablona:Em.
[Τοὺς δὲ λέγοντας, Ἦν ποτε ὅτε οὐκ ἦν, καὶ Πρὶν γεννηθῆναι οὐκ ἦν, καὶ ὅτι Ἐξ οὐκ ὄντων εγένετο, ἢ Ἐξ ἑτέρας ὑποστάσεως ἢ οὐσίας φάσκοντας εἶναι, ἢ κτιστόν, ἢ τρεπτόν, ἢ ἀλλοιωτὸν τὸν Υἱὸν τοῦ Θεοῦ, τούτους ἀναθεματίζει ἡ ἁγία καθολικὴ καὶ ἀποστολικὴ ἐκκλησία].

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Oba názvy jsou běžné. První z nich se vyskytuje v Oxfordském slovníku křesťanské církve (Oxford Dictionary of the Christian Church) a v Římském misálu, zatímco druhý je důsledně používán Komisí pro víru a řád mající základ ve Světové radě církví. Název „Konstantinopolské vyznání víry“ lze nalézt také, ale výskyt je řídký.
  2. ↑ Na koncilu v Efezu bylo předneseno původní vyznání víry z roku 325, nikoli to, které je připisováno druhému ekumenickému koncilu v roce 381.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nicene Creed na anglické Wikipedii.

  1. ↑ CONE, Steven D.; REA, Robert F. A Global Church History: The Great Tradition through Cultures, Continents and Centuries. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 2019. ISBN 978-0-567-67305-3. S. lxxx. (anglicky) 
  2. ↑ World Encyclopaedia of Interfaith Studies: World religions. [s.l.]: Jnanada Prakashan, 2009. ISBN 978-81-7139-280-3. (anglicky)  „V nejběžnějším smyslu se ,hlavní proudʻ vztahuje na nicejské křesťanství, nebo spíše na tradice, které se nadále hlásí k Nicejskému vyznání víry.“
  3. ↑ SEITZ, Christopher R. Nicene Christianity: The Future for a New Ecumenism. [s.l.]: Brazos Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-1-84227-154-4. (anglicky) 
  4. ↑ Profession of Faith [online]. vatican.va, 2020-03-15, rev. 2021-01-17 [cit. 2024-05-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Code of Canon Law - IntraText [online]. vatican.va, 2020-03-15, rev. 2020-11-24. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ MEISTER, Chad; COPAN, Paul. Routledge Companion to Philosophy of Religion. Oxon: Routledge, 2010. ISBN 978-1-134-18000-4. (anglicky) 
  7. ↑ a b c d Nicene Creed. In: Encyclopædia Britannica. [s.l.]: [s.n.], 2013-06-13. Dostupné online. (anglicky)
  8. ↑ JENNER, Henry. Liturgical Use of Creeds. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1908. Dostupné online. Svazek 4. (anglicky)
  9. ↑ HOPKO, Thomas. The Nicene Creed – Antiochian Orthodox Christian Archdiocese [online]. Antiochian.org, 2016-01-17, rev. 2018-01-30 [cit. 2024-05-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ The Orthodox Faith – Volume I – Doctrine and Scripture – The Symbol of Faith – Nicene Creed [online]. oca.org, 2016-01-17, rev. 2016-04-05 [cit. 2024-05-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Archbishop Averky Liturgics – The Small Compline [online]. holytrinitymission.org, 2011-07-26, rev. 2013-04-14 [cit. 2024-05-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ Archbishop Averky Liturgics – The Symbol of Faith [online]. holytrinitymission.org, 2011-07-26, rev. 2013-04-14 [cit. 2024-05-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ Nicene Creed Greek Text with English translation. earlychurchtexts.com [online]. [cit. 2023-07-18]. Dostupné online. 
  14. ↑ Greek and Latin Traditions Regarding the Procession of the Holy Spirit | EWTN. EWTN Global Catholic Television Network [online]. [cit. 2023-07-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ a b LAMBERTS, Jozef. With One Spirit: The Roman Missal and Active Participation. Collegeville, Minnesota: Liturgical Press, 2020. ISBN 978-0-8146-6556-5. S. 86. (arabsky) 
  16. ↑ LIDDELL, Henry George; SCOTT, Robert. A Greek-English Lexicon [online]. perseus.tufts.edu [cit. 2024-05-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ Symbol: počátek 15. století, „vyznání víry, shrnutí, náboženská víra“, z pozdně latinského symbolum „vyznání víry, znamení, značka“, z řeckého symbolon „znamení, heslo, znak, podle kterého se usuzuje; lístek, povolení, licence“ (slovo se používalo cca od 15. století). 250 Cypriánem z Kartága na Apoštolské vyznání víry na základě pojmu „znamení“, které odlišuje křesťany od pohanů), doslova „to, co se hází nebo hází dohromady“, z asimilované formy syn- „dohromady“ (viz syn-) + bole „vrhání, vrhání, úder střely, šroubu, trámu“, z bol-, nominativního kmene ballein „vrhat“ (z PIE kořene *gwele- „vrhat, dosahovat“). Vývoj významu v řečtině je od „házení věcí dohromady“ přes „kontrastování“ až po „porovnávání“ a „symbol používaný při porovnávání, aby se zjistilo, zda je něco pravé“. Tedy „vnější znak“ něčeho. Význam „něco, co znamená něco jiného“ byl poprvé zaznamenán v roce 1590 (ve Faerie Queene). Jako psaný znak, od roku 1610. (HARPER, Douglas. Symbol [online]. etymonline.com, 2023-02-26 [cit. 2024-05-14]. Dostupné online. (anglicky) )
  18. ↑ LYMAN, J. Rebecca. The Invention of 'Heresy' and 'Schism' [online]. The Cambridge History of Christianity, 2010, rev. 2015-11-30 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ WICKHAM, Chris. The Inheritance of Rome: A History of Europe from 400 to 1000. New York: Viking, 2009. ISBN 978-0-670-02098-0. S. 61–62. (anglicky) 
  20. ↑ Definition of HOMOOUSIAN [online]. merriam-webster.com, 2021-09-06, rev. 2021-09-07 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ homousian [online]. The Free Dictionary, 2021-09-06, rev. 2021-09-07 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ a b DENZINGER, Henry. The Sources of Catholic Dogma. 30. vyd. [s.l.]: B. Herder Book Co, 1957. S. 3. (anglicky) 
  23. ↑ AQUINAS, Thomas. Light of Faith: The Compendium of Theology. [s.l.]: Sophia Institute Press, 1993. S. 273–274. (anglicky) 
  24. ↑ HEFELE, Karl Joseph von. A History of the Christian Councils: From the Original Documents, to the Close of the Council of Nicaea, A.D. 325. [s.l.]: T. & T. Clark, 1894. Dostupné online. S. 275. (anglicky) – via Google Books. 
  25. ↑ LEITH, John H. Creeds of the Churches: A Reader in Christian Doctrine, from the Bible to the Present. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 1982. Dostupné online. ISBN 978-0-8042-0526-9. S. 28–31. (anglicky) – via Google Books. 
  26. ↑ GWYNN, David M. Christianity in the Later Roman Empire: A Sourcebook. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 2014. Dostupné online. ISBN 978-1-4411-3735-7. S. 68. (anglicky) – via Google Books. 
  27. ↑ First Council of Nicaea – 325 AD [online]. papalencyclicals.net, 2020-06-07, rev. 2021-02-10 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ BINDLEY, T. Herbert. The Oecumenical Documents of the Faith. 4., revidoval Green, F.W. vyd. [s.l.]: Methuen & Co, 1950. S. 15, 26–27. (anglicky) 
  29. ↑ Creeds of Christendom, with a History and Critical notes. Volume II. The History of Creeds [online]. Ccel.org. Christian Classics Ethereal Library, 2017-01-10, rev. 2020-08-03 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ KELLY, J.N.D. Early Christian Creeds. [s.l.]: Longmans, 1963. S. 217–218. (anglicky) 
  31. ↑ WILLIAMS, Rowan. Arius. 2. vyd. [s.l.]: SCM, 2001. ISBN 69–70. 
  32. ↑ KELLY, J.N.D. Early Christian Creeds. [s.l.]: Longmans, 1963. S. 218ff. (anglicky) 
  33. ↑ KELLY, J.N.D. Early Christian Creeds. [s.l.]: Longmans, 1963. S. 22–30. (anglicky) 
  34. ↑ DENZINGER, Henry. The Sources of Catholic Dogma. 30. vyd. [s.l.]: B. Herder Book Co., 1957. S. 9. (anglicky) 
  35. ↑ WILHELM, Joseph. The Nicene Creed. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1911. Dostupné online. Svazek 11. (anglicky)
  36. ↑ Religion Facts, four of the five Protestant denominations studied agree with the Nicene Creed and the fifth may as well, they just don't do creeds in general [online]. 2014-10-29, rev. 2015-03-19 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ Christianity Today reports on a study that shows most evangelicals believe the basic Nicene formulation [online]. christianitytoday.com, 2014-10-28, rev. 2020-11-11 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ SCHAFF, Philip. Seven Ecumenical Councils: Second Ecumenical: The Holy Creed Which the 150 Holy Fathers Set Forth... [online]. ccel.org, rev. 2020-12-05 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. ↑ a b c KELLY, J.N.D. Early Christian Creeds. [s.l.]: Longmans, 1962. S. 305, 307, 322–331 resp.. (anglicky) 
  40. ↑ a b c DAVIS, Leo Donald S.J. The First Seven Ecumenical Councils. Collegeville, Minnesota: The Liturgical Press, 1990. ISBN 0-8146-5616-1. S. 120–122, 185. (anglicky) 
  41. ↑ KELLY, J.N.D. Early Christian Creeds. Londýn: [s.n.], 1973. (anglicky) 
  42. ↑ a b The Acts of the Council of Chalcedon. Příprava vydání Richard Price, Michael Gaddis (eds.). [s.l.]: Liverpool University Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-85323-039-7. S. 3. (anglicky) 
  43. ↑ SCHAFF, Philip. The New Schaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge, Vol. III: article Constantinopolitan Creed [online]. ccel.org, 2010-01-12, rev. 2020-02-24 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. ↑ The Third Ecumenical Council. The Council of Ephesus, p. 202 [online]. sourcebooks.fordham.edu, 2000-08-16, rev. 2009-01-11 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. ↑ a b NPNF2-14. The Seven Ecumenical Councils [online]. Ccel.org. Christian Classics Ethereal Library, 2006-11-29, rev. 2015-07-21 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ SCHAFF, Philip. Creeds of Christendom, with a History and Critical notes. Volume II. The History of Creeds [online]. Ccel.org. Christian Classics Ethereal Library, 2006-11-29, rev. 2006-12-08 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. ↑ Greek and Latin Traditions on Holy Spirit [online]. Ewtn.com, rev. 2018-12-28 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. ↑ SCHAFF, Philip. Creeds of Christendom, with a History and Critical notes. Volume II. The History of Creeds [online]. Ccel.org. Christian Classics Ethereal Library, 2006-11-29, rev. 2006-12-09 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. ↑ SCHAFF, Philip. The Creeds of Christendom, with a History and Critical Notes. Svazek i. New York: Harper & Brothers, 1877. Dostupné online. S. 28–29. (anglicky)  Viz též Vyznání víry křesťanství
  50. ↑ Creed of Nicaea 325 – Greek and Latin Text with English translation [online]. [cit. 2017-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 November 2020. 
  51. ↑ Nicene Creed Greek Text with English translation [online]. [cit. 2017-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 January 2021. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Nicejské_vyznání&oldid=23930170“