Ludwig von Benedek
| Ludwig August rytíř Benedek von Felsö-Eör | |
|---|---|
 | |
| Narození | 14. července 1804 Šoproň, Habsburská monarchie |
| Úmrtí | 27. dubna 1881 Štýrský Hradec, Rakousko-Uhersko |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost | polní zbrojmistr |
| Doba služby | 1822–1866 |
| Sloužil | Rakouské císařství |
| Války | Druhá italská válka za nezávislost, Prusko-rakouská válka |
| Bitvy | Bitva u Solferina, Bitva u Hradce Králové |
 multimediální obsah na Commons | |
Ludwig August rytíř Benedek von Felsö-Eör (maďarsky lovag Benedek Lajos), v československé literatuře Ludvík Benedek (14. července 1804 Šoproň – 27. dubna 1881 Štýrský Hradec) byl rakouský vojevůdce maďarského původu. Velel rakouským vojskům v bitvě u Hradce Králové (někdy označované jako bitva u Sadové) dne 3. července 1866, ve které Rakousko prohrálo prusko-rakouskou válku.
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Byl synem lékaře Johanna Andrease von Benedek (1774–1850) pocházejícího z řad nižší uherské šlechty. Ve čtrnácti letech nastoupil na vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Po jejím úspěšném dokončení byl roku 1822 přidělen jako podporučík k 27. pěšímu pluku. V roce 1831 byl povýšen na nadporučíka a za čtyři roky poté na hejtmana. V tomto období začala jeho vojenská kariéra prudčeji růst. Majorem se stal roku 1840 a podplukovníkem už v roce 1843. V roce 1846 začaly nepokoje v Haliči, a Benedek dostal za úkol je potlačit. Za splnění tohoto úkolu si vysloužil hodnost plukovníka. Jako velitel 33. pěšího pluku se zapojil roku 1848 do války proti Piemontu. V letech 1848 až 1849 si vysloužil na italské frontě důvěru a proslulost, proto byl dne 3. 4. 1849 byl povýšen na generálmajora. V létě téhož roku byl převelen do Uher, kde se účastnil bojů u Rábu a Komárna. Byl několikrát zraněn, po posledním zranění byl přidělen polnímu maršálovi Radeckému jako šéf jeho štábu. Věhlasný vojevůdce si jej záhy oblíbil a Benedek se od něj mnohému naučil. Dodnes je považován za jeho žáka a nástupce (říkalo se mu "Radecký Druhý"). 26. října 1852 byl povýšen na polního podmaršálka. Po Radeckého penzionování se stal velmi schopným velitelem armádního sboru (asi 30 000 mužů). Jeho velkým okamžikem byla bitva u Solferina v roce 1859. Jako velitel záložního sboru musel přihlížet katastrofální bitvě, ale když byl povolán do boje, nechybělo moc, aby se mu podařilo výsledek bitvy zvrátit. Osobní úspěch z bitvy u Solferina jej rázem katapultoval do výšin. Stal se nejoblíbenějším vojákem v Říši a byl povýšen na polního zbrojmistra – druhou nejvyšší vojenskou hodnost. Na jaře roku 1866 byl jmenován velitelem celé severní armády (asi 220 000 mužů), která měla vytáhnout proti Prusům. Benedek nepřijal tento úkol s nadšením, neměl mnoho zkušeností s velením tak velkého útvaru a také neznal české prostředí. K jeho silným stránkám nepatřilo vymýšlení složitých operací nad mapou. Benedek byl voják s pružným myšlením a rychlým rozhodováním, zvyklý velet z hřbetu koně. Nevhodná organizace rakouské armády a nedisciplinovaní velitelé sborů mu neslibovali velkou šanci na úspěch. Po prohrané prusko-rakouské válce byl penzionován a neprávem označen za viníka katastrofy u Hradce Králové. Byl postaven před vojenský tribunál, díky zásahu císaře Františka Josefa I. byl však osvobozen[zdroj?] a penzionován. Musel však slíbit, že nebude o svém velení severní armádě nikdy mluvit. Stáhl se do ústraní a dožil ve Štýrském Hradci. Byl pohřben v civilním oděvu bez jakýchkoli vojenských poct.
Byl to odvážný a čestný voják, vzor správného důstojníka té doby. Patřil k nejlepším rakouským vojevůdcům 19. století, ale nejvíce se proslavil svou porážkou u Hradce Králové.
Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]
- Ludwig Benedek se prý setkal s Radeckým už v dětství. Velký vojevůdce se totiž léčil z válečného zranění u Benedekova otce a malému Ludwigovi vyprávěl své vojenské zážitky. Od té doby se Ludwig Benedek chtěl stát důstojníkem.
- V některé literatuře se uvádí, že se Benedek stal velitelem severní armády jenom proto, aby jižní armádě velel arcivévoda Albrecht Habsburský. S vítězstvím jižní armády nad Itálií se dopředu počítalo, a tak mělo být toto vítězství darované příslušníkovi panovnického rodu. Skutečnost však byla mnohem prozaičtější. Přiřazení Benedeka a Albrechta k jejich armádám bylo výsledkem dlouhého a složitého jednání, z něhož vzešlo, že severní armádě bude velet ten lepší.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- BĚLINA, Pavel; FUČÍK, Josef. Válka 1866. Praha ; Litomyšl: Havran ; Paseka, 2005. 686 s. ISBN 80-7185-765-3.
- PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526–1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2.
- RICHTER, Karel. Třeba i železem a krví. Prusko-rakouské války 1740–1866. Praha: Epocha, 2007. 495 s. ISBN 978-80-87027-29-5.
- URBAN, Otto. Vzpomínka na Hradec Králové. Drama roku 1866. Praha: Panorama, 1986. 424 s.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ludwig von Benedek na Wikimedia Commons
