Druhá italská válka za nezávislost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Druhá italská válka za nezávislost
konflikt: Risorgimento
Napoleon III. v bitvě u Solferina (malba z roku 1863)
Napoleon III. v bitvě u Solferina (malba z roku 1863)

Trvání29. dubna 185911. července 1859
MístoLombardsko-benátské království
Výsledekfrancouzsko-sardinské vítězství
Změny územíSardinie získala Lombardii, Toskánsko a Emilii, Francie získala Savojsko a Nice od Sardinie
Strany
Francouzské císařství Francie
Sardinsko-piemontské království Sardinie-Piemont

podpora:
Spojená knížectvíSpojená knížectví Spojená knížectví
Rakouské císařství Rakousko
Lombardsko-benátské království Lombardsko-benátské království
Velitelé
Francouzské císařství Napoleon III.
Sardinsko-piemontské království Viktor Emanuel II.
Sardinsko-piemontské království Giuseppe Garibaldi
Rakouské císařství František Josef I.
Rakouské císařství Ferenc Gyulai
Rakouské císařství Karl Ludwig Grünne
Lombardsko-benátské království Maxmilián Rakouský
Síla
Francouzské císařství Francie:

Sardinsko-piemontské království Sardinie-Piemont:

Rakouské císařství Rakousko:
Ztráty
Francouzské císařství Francie:
  • 5 498 mrtvých
  • 17 054 zraněných
  • 2 040 smrtelné zranění
  • 1 128 nezvěstných

Sardinsko-piemontské království Sardinie-Piemont:

  • 1 533 mrtvých
  • 1 268 nezvěstných
Rakouské císařství 12 568 mrtvých

nejsou zahrnutí ranění, zajatí, nezvěstní Rakušané...
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Druhá italská válka za nezávislost (též rakousko-francouzsko-sardinská válka či jen sardinská válka) byl ozbrojený konflikt mezi Rakouskem a Francií společně se Sardinsko-piemontským královstvím, které se snažilo o osvobození a sjednocení tehdejší roztříštěné Itálie.

Důvody k válce[editovat | editovat zdroj]

Roku 1848 Rakousko zvítězilo v první italské válce za nezávislost, když porazilo v bitvě u Custozzy a Novary vojska Sardinského království, jež usilovalo o sjednocení Itálie. Království Sardinsko-piemontské však o sjednocení Itálie nepřestalo usilovat, a tak se spojilo s Francií. Spojenectví nebylo nijak pevné (platilo jen, když Rakousko napadne Piemont). Rakušané předali Piemontu ultimátum, aby odzbrojil. Piemont odmítl, vstoupil do války a na pomoc mu přišla Francie.

Válka[editovat | editovat zdroj]

Očekávalo se, že nad rakouskými vojsky převezme kontrolu šéf Radeckého štábu Heinrich von Hess, ale císařův generální pobočník Grünne prosadil neschopného Gyulaye. Armáda Piemontu nebyla nijak silná a Francouzi se museli dopravovat přes Alpy. I průměrný vojevůdce by zničil armádu Piemontu dříve, než přijdou Francouzi. Ale toho Gyulai nevyužil a čekal na Francouze. U Magenty byli Rakušané poraženi. V té chvíli převzal František Josef I. velení. Přesto byli Rakušané v bitvě u Solferina poraženi. František Josef I. podepsal 11. července 1859 mír ve Villafrance[1] a ztratil Lombardii, jednu z nejbohatších provincií Rakouska. Porážka způsobila pád Bachova absolutismu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Conference of Villafranca | France-Austria [1859]. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2020-04-03]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TARABA, Luboš, Krve po kolena, Solferino 1859 - zlom ve válkách o sjednocení Itálie, Epocha, Praha 2011

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]